Protože tím jediným, co odlišuje křesťana od ostatních lidí, a jediným podstatným rozlišovacím znakem v novém světě milosti je Kristus, jsme vedeni k tomu, abychom za touto skutečností viděli velké a zcela zásadní učení. V říši milosti jsou věci takové, jaké se zdají být. Kristus je zjevně vším, protože vším také doopravdy je.
Dokončili jsme náš historický přehled a věřím, že jsme si všichni mohli všimnout, že vztah mezi církví a státem skutečně zaujímal velmi významné místo nejen v dějinách křesťanské církve, ale také v dějinách různých zemí, zejména britských ostrovů. Otázky, které v tuto chvíli musí napadnout každého, jsou následující: Odkud se to všechno vzalo? Na čem to stojí? A jako křesťané se musíme ptát: Jaký vztah má celá tato historie k učení Písma?
Další příklad toho, proč bychom neměli věřit mainstreamovým sekulárním médiím a jejich politickým průzkumům.
Přednáška pro sbor v Javorníku o Tůmovi Přeloučském (1435–1518) a počátcích jednoty bratrské, kterou Tůma jako její senior vedl více než půl století. Připojený obrázek je pouze ilustrativní a vysvětlení k němu najdete v nahrávce.
Církve v Norsku vyzvaly k zachování náboženské svobody v souvislosti s pokusy přinutit veřejnost, aby se „přizpůsobila ‚queer teorii‘ o pohlaví, sexualitě a manželství“.
Organizace Release International vydala varování, že v Burkině Faso hrozí pastorům každodenní nebezpečí, protože islamističtí fulanští ozbrojenci stále častěji útočí na pastory a církevní pracovníky a zabíjejí je.
Faraon má svůj lid a Hospodin má svůj lid. Mohou bydlet pohromadě a zdánlivě se jim může dařit stejně, ale je mezi nimi rozdíl a Hospodin ho ukáže. Nebude navždy platit, že jedna událost se bude dít všem stejně, ale mezi lidmi světa a lidem vyvoleným Hospodinem bude velký rozdíl.
Jestliže je člověk vrostlý do společenství, znamená to, že už je nějakým způsobem propojený s ostatními lidmi, je s nimi také srostlý. Kdybyste ho vytrhli, zbude po něm prázdné místo, bude chybět, lidé s ním budou i nadále chtít trávit čas. To znamená, že byl dobře zasazený. „Nově vzešlý“ je člověk, který se ještě nesžil s ostatními, je to člověk, který není ve sboru doma, jeho život není prorostlý s životy těch ostatních.
Kvalifikaci, kterou hledáme, není snadné definovat, ale myslím, že musí být v oblasti obdarování. V některých případech bude významným faktorem kázání zmocněné Duchem svatým. V jiných to bude dar vedení. Dále jsou to výjimečné dary osobního poradenství, skupinového vyučování, osobní evangelizace a výchovy druhých. Někteří mají schopnost stmelit ostatní lidi do týmu, jiní vzbuzují lásku, horlivost pro zdraví církve nebo nadšení pro evangelium. Velmi často dojde k ustanovení někoho proto, že konkrétní dar, který má, je právě ten, který církev v danou chvíli potřebuje.
Jednota služebníků evangelia je krásou i silou zájmu o evangelium. Je však jisté, že jednota, za kterou se modlí ve verši 21, se týká všech věřících. Je to Kristova modlitba za všechny, kteří jsou jeho, a můžeme si být jisti, že je to modlitba vyslyšená – „aby všichni byli jedno“, jedno v nás (v. 21), jedno „jako my jsme jedno“ (v. 22), „v dokonalosti jednoty“ (v. 23).
Ježíš mluví o tom, že dal svým učedníkům svou slávu, kterou měl od Otce! Bůh, který řekl, že svou slávu nikomu nedá, říká, že svou slávu sdílí s těmi, které povolal za syny. Ježíš také říká, že svět má poznat, jak moc Otec učedníky miluje – miluje je právě tak, jako si zamiloval a miluje svého jediného a jedinečného Syna, Ježíše Krista. To jsou věci, které nám berou dech.
Žádné otázce se v současné době nevěnuje tolik pozornosti ve všech skupinách a částech křesťanské církve jako otázce jednoty církve. Píše se o ní, mluví se o ní a káže se o ní. Všichni se jistě shodneme na tom, že křesťanská církev by měla být jednotná, že byla Bohem určena k tomu, aby byla jednotná. A proto se dále musíme shodnout na tom, že je tragédií, že do života církve kdy vstoupilo rozdělení.
