I když jsme měli lidské utěšitele a žehnali jsme jim za jejich laskavost, nikdo nemůže utěšit jako ty, Bože, protože ty jsi „Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy“. Pojď tedy, milý Pane, pomoz nám rozprostřít tuto hostinu hojnosti a uspořádat ji před našima očima, abychom viděli, jaký máme důvod „těšit ty, kdo jsou v nějakém soužení, útěchou, kterou jsme sami utěšováni od Boha“.
Když se člověk pokořuje před tím, kdo je vyššího postavení, není to vždycky pravá pokora, ale protože je nižšího postavení, pokoří se ze strachu nebo proto, že u něho hledá slitování. Ale kdyby mu byl roven, možná by dokonce hrozil.
Hle, čtenáři, kolik věcí ti připomíná, čím jsi – padlým stvořením! V neposlední řadě se jedná o těžkosti a útrapy tohoto proměnlivého světa. Slunce, měsíc a planety ve svém běhu, neklidný vítr i věčně tekoucí, nikdy se nezastavující řeka – to jsou obrazy neustálé námahy člověka (v. 4-7).
Nezasévejme dnes pro své tělo, protože sklizeň bude prohnilá – vždyť k tomu tělo vždy tíhne. Místo toho se svatým odhodláním žijme pro nejvyšší, nejčistší a nejduchovnější cíle a snažme se uctívat svého nejsvatějšího Pána tím, že budeme poslouchat jeho nejmilostivějšího Ducha. Jaká to bude sklizeň, až budeme sklízet život věčný!
Některé duše jsou těžce obtížené břemenem hříchu. Neříkám, že všechny, protože „oběť za vinu je pošetilcům směšná“ (Př 14,9). Někteří lidé jsou natolik vzdáleni jeho tíživosti, že je pro ně dokonce zábavou (Př 10,23). Když se však člověku otevřou oči, aby viděl zlo, které je v hříchu, a věčnou bídu, která z něj plyne (hřích a peklo jsou spojené tak pevnými pouty, že je nemůže rozvázat nic jiného než Kristova krev), pak žádné břemeno není takové jako břemeno hříchu: „Ducha ubitého kdo unese?“ (Př 18,14).
Falešní učitelé v Efezu sváděli lidi, nešli přímo za pravdou evangelia, ale snažili se přivést lidi zpátky k Mojžíšovu zákonu. Proto Pavel žádal Timotea, aby těmto lidem zakázal učit odchylné nauky. Proč jim to měl zakázat? Protože „cílem našeho vyučování je láska“ (1Tm 1,5). To je základ, na kterém musíme stavět všechno, co následuje. V první polovině tohoto úvodního oddílu listu jasně stojí, že zákon není určen pro spravedlivého.
Nevzpomínám si, že by si někdo, kdo je hluboce a láskyplně připoután k někomu jinému, někdy stěžoval, že na něj příliš mnoho myslí nebo že o něm příliš často mluví - to vše přirozeným způsobem vyvěrá ze srdce zaujatého milovanou osobou. Tak je tomu i s Kristem a věřícím - dobrá zpráva by se měla šířit dál, měla by být plodem našeho rozjímání o Kristu a jeho výjimečnosti.
Co dělal zákoník Zénas společně s Apollem na Krétě? Přijeli na dovolenou nebo si odpočinout? Kdo vůbec byli tito muži a co dělali na Krétě?
Pán Ježíš přišel, Syn Boží, a vede tak svatý život, jaký nikdo nevedl, učil tak vzácně, jak nikdo neučil! Vy byste řekli, že bude obrácen celý svět. Jenže tak to Pán Bůh nezamýšlel. On zamýšlel, aby to šlo jinak. Visí na dřevě kříže a vypadá to tak, jako by bylo všechno ztraceno. Ale lid to dobře cítil, že u něj jde o něco víc.
Království milosti sestoupilo k nám z nebe v Pánu Ježíši. Proto obsah jeho kázání byl: „Naplnil se a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání (tj. ‚obraťte se‘) a věřte evangeliu“ (Mk 1,15; Mt 4,17; 10,7). Král je Ježíš a jeho poddaní jsou ti, kteří v něho věří. Království Boží je zřízeno pouze pro dítky Boží, tedy pro ty, kteří jsou ospravedlněni z víry skrze Pána Ježíše. Členem tohoto království se tedy nikdo nestává přirozeným způsobem, ani narozením, ani příbuzenstvím, ani svým postavením, ani výchovou.
Církev ve Filadelfii byla velice zvláštní církví. Byla jednou ze dvou církví ze sedmi v knize Zjevení, která neslyšela od Pána žádné napomenutí, žádnou kritiku ani obvinění. Dokonce Ježíš říká, že přijde chvíle, kdy všichni poznají, že si tuto církev zamiloval a mluví o ní jako o vítězné církvi. Vidíme, že to byla nejoblíbenější církev Ježíše Krista. Je to církev, od níž se máme co učit.
Pokud by nám Boží zjevení k víře nestačilo, co bychom k němu mohli přidat? Kdo může na tuto otázku odpovědět? Co by kdo navrhoval přidat k svatému Slovu? Jen krátké zamyšlení by nás přivedlo k tomu, že bychom s despektem hleděli na nejpřitažlivější lidská slova, kdyby se měla přidat je k slovu Božímu. Látka by nebyla celistvá. Přidali byste hadry ke královskému rouchu? Nahromadili byste do královské pokladnice špínu z ulice? Chtěli byste míchat dohromady oblázky z pobřeží s diamanty z Golcondy?
