Dále Bůh řekl: „Toto je znamení smlouvy, jež kladu mezi sebe a vás i každého živého tvora, který je s vámi, pro pokolení všech věků. Položil jsem na oblak svou duhu, aby byla znamením smlouvy mezi mnou a zemí.“ (Gn 9,12–13)
Znamením této smlouvy se stává duha. Znamení smlouvy je vlastně takovou pečetí, podpisem smlouvy. Zářící duha zrcadlí zářící Boží milost a slitování. Zářící duha je potvrzením Božího rozhodnutí, že už nezahladí zemi potopou. Nevíme, jestli lidé znali duhu i před potopou, ale není to nakonec vůbec podstatné. I kdyby ji znali už dřív – a nemuseli, protože to mohlo na zemi vypadat trochu jinak – teprve nyní se duha stává znamením smlouvy. A znovu si můžeme všimnout, že znamení je spojeno s obsahem smlouvy. Když pršelo a potom přestalo, znamení se pravděpodobně objevilo. S každým deštěm mohli lidé propadnout panice, že znovu přijde to, co tady bylo a země bude znovu zatopena potopou a všechno živé zahyne, ale potom přestalo pršet a objevila se duha a lidé si měli připomenout Boží slib.
Na jedné straně vůbec nezáleží na tom, zda je nový papež progresivista nebo konzervativec. Ať už jsou jeho teologické sklony jakékoli, faktem zůstává, že se římskokatolická církev nachází ve smrtelném a vážném odchýlení od pravého Kristova evangelia. Neučí o spasení pouze z milosti, pouze skrze víru, pouze v Kristu. Proto mohou být evangelikálové v pokušení říci na volbu nového papeže „no a co?“.
Na začátku čtvrtého století se římská říše potácela v obrovském zmatku, na všech stranách čelila nájezdům okolních národů a zmítala se ve víru občanských válek. Také mezi křesťany zuřily urputné boje a to navzdory mnoha pronásledováním, jimž museli čelit (především na přelomu třetího a čtvrtého století za vlády Diokleciána).
Když Kristus stál u Lazarova hrobu, musely mu po tvářích stékat slzy. Prostě čteme: „Ježíš plakal“ (Jan 11,35). Všichni přítomní viděli jeho slzy, ale on necítil žádné rozpaky. Ve 33. verši čteme, že když viděl Marii a její přátele plakat, nijak je neokřikl, neznevážil jejich zármutek, přestože se chystal vzkřísit Lazara z mrtvých.
Viděli jsme tam příkaz k proměně obnovou naší mysli, abychom poznali Boží dobrou vůli (v. 2), že opravdová láska nenávidí zlo definované Bohem a lpí na dobru definovaném Bohem, a že máme povinnost projevovat slovem i skutkem to, co Bůh definuje jako dobro, i tváří v tvář zlu, které je nám činěno. Konkrétně, pomsta patří Bohu, a i když zakoušíme zlo, nemůžeme vykonávat jeho hněv v jeho zastoupení. Když jdeme do Římanům 13, tyto závěry se stávají naším základem pro další studium.
Člověk, který byl stvořen k obrazu Božímu, měl naplnit zemi Božím obrazem – celá země se měla stát Božím královstvím. A tak to také jednoho dne bude. Ale nedojde k tomu skrze fyzické plození potomstva, ale skrze duchovní potomstvo, nikoliv skrze přirozené, tělesné narození, ale skrze nové narození, znovuzrození z Ducha svatého. A to je možné jenom skrze kázání evangelia všem národům až na sám konec země.
„Se mnou … se mnou!“ Rozumějte, takto nás volá Kristus. „Se mnou, a nikam jinam, než se mnou!“ Je tohle skutečně smysl Písně Šalomounovy? Podívejte se do starých biblických výkladů nebo poznámek. Tam se výslovně píše: ‚Kristus chválí ušlechtilost své nevěsty, příjemnost její řeči, její krásu, víru, lásku i její ovoce. Ona pak, protože ví, že on je pramenem všeho dobrého, jej také oslavuje a touží ho mít u sebe.‘ Tak tomu rozuměli naši předkové.
