Žádné zaslíbení není soukromé: nepatří jednomu svatému, ale všem věřícím. Pokud se můžeš, můj bratře, ve víře spolehnout na nějaké zaslíbení a spočinout na něm, je tvé. Tam, kde byl Jákob „osvícen“, kde ulehl a odpočinul si, tam se ujal vlastnictví. Když se unaveně natáhl na zem a kameny toho místa mu posloužily jako polštáře, jen stěží si pomyslel, že tím vstupuje do vlastnictví země, ale bylo tomu tak.
Kniha Přísloví je klenotem moudrosti v Božím slově. Všechny knihy Bible jsou inspirované Bohem a jsou vhodné k učení, k usvědčování, k nápravě a výchově ve spravedlnosti, aby byl každý Boží člověk dokonale připraven ke každému dobrému skutku. Bible naprosto dostatečná k tomu, aby každého, kdo se do ní ponoří, kompletně připravila ke zbožnému životu, ke každému dobrému skutku, ke každodennímu chození s Pánem. To je smysl reformačního „sola scriptura“, ‚jedině‘ nebo ‚pouze‘ či ‚samotné‘ Písmo. Přesto máme v Bibli několik knih, které samy o sobě slibují svým čtenářům ještě něco více.
Já jsem Boží dítě. To vím. Ale já také vím, že jsem jako bylina hned z jitra pomíjející a že ke skončení svých let docházím jako řeč. Kteří se mnou rostli, zemřeli; není jich tu více. Mne tu také jednou, a snad velmi brzo, nebude. Co potom? To mne děsí! Ale po smrti je také život. Tam v tom krásném nebi přebývá Bůh, stvořitel všech věcí a můj otec, se svým Synem, mým spasitelem, a s Duchem svatým, mým posvětitelem, a se všemi svými svatými a vyvolenými anděly. Musí to být krásný život v hledění na Boží slávu a užívání si jí mezi těmito svatými nebešťany tak utěšeně spojenými s Bohem i mezi sebou láskou!
Organizátoři kampaně se kriticky vyjádřili k diskusím v kanadském parlamentu o tom, zda by se mělo uvažovat o povolení asistované sebevraždy pro děti od 14 let. Podle zpráv v deníku The Telegraph i jinde lobbují zastánci eutanazie u vlády, aby zvážila možnost posunout věkovou hranici pro asistovanou sebevraždu na 14 let a umožnila tak těžce postiženým dětem získat právo ukončit vlastní život.
Toto zaslíbení je samo o sobě obzvlášť důrazné. V řečtině má pět záporů, z nichž každý definitivně vylučuje možnost, že by Pán někdy opustil někoho ze svého lidu takovým způsobem, že by se dotyčný mohl oprávněně cítit opuštěn svým Bohem. Tento neocenitelný verš Písma nám nezaslibuje zproštění soužení, ale zaručuje nám ochranu před opuštěním.
Nesmírný přepych, rozmařilost, požitkářství, uctívání mamonu a modlářství módy a zábava jsou smutnými znaky naší doby. Dochází při všem našem vnějším předvádění náboženství k úměrnému nárůstu vnitřní reality? Projevuje se při všem tom obrovském nárůstu vnějšího křesťanství odpovídajícím způsobem růst živé zbožnosti? Je mezi věřícími v našich sborech více víry, pokání a svatosti? Je více zachraňující víry, bez níž se nelze líbit Bohu, více pokání ke spasení, bez něhož člověk musí zahynout, a více svatosti, bez níž nikdo neuvidí Pána? Poznáváme více našeho Pána Ježíše Krista, věříme mu, milujeme ho a posloucháme?
Potěšení z hříchu jsou tak krátká a tak neuspokojivá, že o nich rozumná bytost nemůže ani na okamžik uvažovat jako o dostatečném důvodu pro to, aby ztratila svou nesmrtelnou duši. Vynahradí několik hodin bláznovství, hazardních her, pití nebo nemravnosti věčný oheň? Opravdu stojí chvilkové oddání se nízké vášni za to, aby člověk snášel plameny, které nikdy neuhasnou, aby věčně marně sténal kvůli kapce vody, aby ho trápil nikdy neumírající červ, aby byl navždy vyloučen z nebe, aby byl věčně proklet Bohem?
Když apoštol Pavel stál v Aténách uprostřed areopagu, a měl tu před sebou mudrce, řečníky, advokáty, radní a jiné pány, a roznícen v Duchu, spustil: „Muži aténští, vidím, že jste v uctívání bohů velice horliví …“ atd. – ano, to byla práce. A když ho tam v Lystře pokládali za Boha a už vedli býky s věnci před bránu, aby mu obětovali, a on roztrhne svůj oděv a křičí: „Co to děláte? Vždyť i my jsme smrtelní lidé jako vy. Zvěstujeme vám, abyste se od těchto marných věcí obrátili k živému Bohu …“ atd. – ano, to byla také práce.
Toto zaslíbení se podle kontextu vztahuje na velmi souženého spravedlivého člověka: „Mnoho zla doléhá na spravedlivého, Hospodin ho však ze všeho vysvobodí.“ Může utrpět rány na kůži a na těle, ale žádná velká újma mu nebude způsobena. „Ani jedna kost mu nebude zlomena.“
Nejtrpčí zkušeností většiny věřících je přítomnost a moc hříchu. Touží procházet tímto špinavým světem s čistým srdcem a v neposkvrněném rouchu. Když však chtějí konat dobro, všude se objeví zlo. Souhlasí s Božím zákonem, že je dobrý, schvalují ho, dokonce v něm mají zalíbení, snaží se ho dodržovat, ale přesto všechno se zdá, že jsou při jeho plnění stejně bezmocní jako člověk, jehož mozek byl zasažen ochrnutím, takže nemůže ani normálně chodit. Jaké řeky slaných slz padaly na otevřené stránky žalmu pokání (Ž 51,1–19) prolité těmi, kdo jej ze srdce dokázali opakovat do posledního slova!
Zaopatření na každý den je to jediné, co člověk skutečně potřebuje. Nepotřebujeme zaopatření na zítřek, neboť tento den ještě nenastal a jeho potřeby se ještě nenarodily. Žízeň, kterou můžeme trpět v červnu, není třeba hasit v únoru, neboť ji ještě nepociťujeme. Budeme-li mít dostatek na každý den, jak dny přicházejí, nikdy nepoznáme nedostatek. Jenom to, co máme pro daný den, je vše, z čeho se můžeme těšit.
Tuto základní proměnu v lidské mysli naznačuje Písmo svaté různými slovy. Jednou ji nazývá „zármutek podle Boží vůle, který působí pokání ke spáse, a toho není proč litovat“, po druhé mluví o „srdci zkroušeném a zdeptaném“ a jinde nazývá tento stav „zemřením hříchu“, nebo „pohřbením s Kristem“ atd.
