Má duše, proč hledáš své štěstí tady dole – v tomto padlém světě, kde je „všechno samá pomíjivost“? Často jsi to zkoušela, toužila jsi stále najít nějaké pozemské dobro. Právě tak často jsi dala za pravdu Šalamounovi, kazateli, že „všechno pomíjí“.
Pomluvy škodí druhým, činí jim mnoho zla a kydají na druhé hanu, potupu. Jakub nazývá jazyk malým údem, ale s ďábelským ohněm v sobě. Je podpalován ďábelským plamenem, takže je schopen napáchat víc zla, než ruce. Jazyk může zničit lidský život víc, než jakákoliv zbraň.
Říká se, že mlčení je krásný šperk pro ženu, ale nosí se velmi málo. Je to tak? Je pravda, že žena skrývá jen to, co neví? Jsou snad ženské jazyky jako beránčí ocásky, které se stále vrtí? Říká se, že lišky jsou samý ocas a ženy samý jazyk. Je to pravda, nebo ne? Byla ta stará modlitba „Vysvoboď nás od velkých zbraní a ženských jazyků“ opravdu tak potřebná?
Žijeme v době narativů. Stačí si zapnout zprávy, podívat se na Twitter nebo si poslechnout rychlé a krátké argumenty, kterými se mnozí ohánějí. V rámci Kristova těla to neplatí o nic méně. Omezujeme se na krátké zvukové úryvky, snadno formulované názory a stále více se necháváme unášet narativy událostí, jednotlivců a postojů, s nimiž se setkáváme. Pokud si toto připustíme, zjistíme, že právě v rámci tohoto lpění na narativech se ocitáme v pasti jistého druhu tyranie.
Nemálo nejznámějších filozofů a moralistů tvrdilo, že svědomí není nic menšího než samotný božský hlas promlouvající v nejvnitřnější části naší bytosti. Aniž bychom snižovali velký význam a hodnotu tohoto vnitřního pozorovatele, ať už jde o jeho úřad nebo o jeho působení, je třeba důrazně prohlásit, že se takoví teoretici mýlí, že i tato schopnost neunikla celkové porušenosti naší bytosti. To je zřejmé z jasného učení Božího slova.
Podíváme se na to, jaký je vztah mezi křesťanem a zákonem. Vidíme, že zde byli lidé, kteří chtěli být učiteli zákona, ale nevěděli, o čem mluví, nerozuměli tomu, jak je to se zákonem v životě křesťan a úplně se míjeli tím, co je hlavním cílem křesťanského vyučování: Láska!
Třetí blud, o odpuštění hříchů, je, že se kněží domnívají, že záleží na jejich vůli, komu budou odpuštěny hříchy, protože komu je oni odpustí, tomu budou odpuštěny, a komu je neodpustí, tomu odpuštěny nebudou. A tak se chlubí mocí odpouštět hříchy, ačkoliv vůbec nerozumí té moci hříchy odpouštět a nevědí, že nikomu nemohou odpustit žádný hřích, protože jenom Bůh odpouští těm, kteří litují svých hříchů.
Máme před sebou verš, který přináší jenom osobní informaci od Pavla. Ale Duch Boží nám ho dal do Písma a my se máme dozvědět něco o Pavlovi. Víme, kde chtěl strávit jednu zimu ve svém životě – v Nikopoli. Toto je unikátní text v Písmu, který nám ukazuje na to, co se dělo potom, co byl Pavel zatčen v Římě.
Když, milí přátelé v Kristu, apoštol napomíná Boží lid „Nezarmucujte Ducha svatého“, nerozumí tomu tak, abychom byli ve stálé úzkosti a strachu, abychom nějakým slovíčkem Ducha svatého nezarmoutili. Tak tomu nerozumí. To je ten milý Duch svatý, a kteří se mají s Duchem svatým rádi, jsou těmi nejšťastnějšími lidmi na světě. Ale tak tomu rozuměl apoštol, aby ti, kteří se mají s Duchem svatým rádi, měli tu uctivou bedlivost a starost, která mu patří. A kdybychom ho zarmucovali, jaké to bude s naší vírou?
Jméno Otce bude posvěceno, až bude jeho království ustanoveno všude, kde se jeho vůle naplní zde na zemi, jako se už děje na nebi. Království Boží je touhou všech Božích mužů a žen. Za ně se s touhou modlila starozákonní církev, když volala: „Kéž bys protrhl nebesa a sestoupil dolů, hory by se před tvou tváří potácely. Jako když oheň spaluje suché roští a uvádí do varu vodu, tak dáš poznat svým protivníkům své jméno. Pronárody se budou před tebou chvět“ (Iz 63,20–64,1).
Pán Ježíš mnohokrát varoval před povrchností a pokrytectvím. Často poukazoval na pokrytectví náboženských vůdců, ale občas poukázal také na zástupy, které se kolem něj shromažďovaly, a nazval tyto lidi pokrytci. V době Pána Ježíši byli mnozí (a dodnes jsou), kteří ho přímo odmítali a stranili se ho. Ale vedle nich bylo také poměrně dost těch, kteří to takto jasně neudělali, ale naopak zvali Ježíše k sobě domů, mluvili s ním, a při tom všem vypadali velmi zbožně a oddaně.
Neexistuje způsob, jak bychom hledající duši mohli říci příliš často a dost srozumitelně, že její jediná naděje na spasení spočívá v Pánu Ježíši Kristu. Ta naděje spočívá zcela, jedině a pouze v něm. K záchraně před vinou i mocí hříchu je Ježíš naprosto dostačující. Jeho jméno je Ježíš, neboť „on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.“ „Syn člověka má na zemi moc odpouštět hříchy.“ Je vyvýšen na nebesa, aby se „v jeho jménu zvěstovalo pokání na odpuštění hříchů.“
