Laskavý pastýř I. (Tt 1,7-8)

Pavlův list Titovi je jedním z nejkratších novozákonních listů, zároveň je ale list, který je ostrý a velmi jasný, který formuluje velmi ostře a konkrétně učení o církvi, o spasení, o pastýřském vedení. Jsme v první kapitole a před námi jsou jenom dva verše. Ovšem na tyto dva verše bychom mohli napsat celou knihu. Dnes je před námi dvanáct vlastností pastýřů – ustanovených starších v církvi.

Titus byl vyslán na Krétu s jedním důležitým úkolem: Ustanovit v každé církvi starší. Každý sbor má být vedený staršími. Už jsme viděli, že to ukazuje na skupinové vedení. Bible nám neříká, jak velká má taková skupina být, kolik starších má být v církvi. Ale říká nám, že sbor má vést několik starších (tedy dva a více). Starší jsou muži, kteří vedou církev a bdí nad lidskými dušemi.

• Ovoce spravedlivého je jako strom života, a kdo se ujímá duší, je moudrý. (Př 11,30)

Jsou to moudří muži, jimž samotný Bůh svěřil zodpovědnost za církev.

Minule jsme se soustředili na šestý verš, který mluví o bezúhonnosti. Ukazovali jsme si bezúhonnost ve dvou rovinách – ve vztahu k manželce a ve vztahu k dětem. Pavel o tom napsal Timoteovi:

• Má dobře vést svou rodinu a mít děti poslušné a počestné; nedovede-li někdo vést svou rodinu, jak se bude starat o Boží církev? (1Tm 3,4-5)

Ukazovali jsme si, že jde především věrnost ve vztahu k manželce, ale také láska k ní – že zde musí být laskavá péče o manželku – a spolu s vedením rodiny a výchovou dětí je to naprostý základ bezúhonnosti. O bezúhonnosti nelze mluvit bez těchto dvou zásadních věcí.

Samozřejmě že v životech svobodných mužů tyto věci hledat nemůžeme, ale můžeme vidět vlastnosti, které lze z těchto dvou velkých oblastí odvodit – sebeovládání, kázeň, plánování a věrnost.

Verše, které jsou před námi, rozvíjejí téma bezúhonnosti – již podruhé Duch svatý toto slovo zmiňuje v souvislosti se starším. Ale zatímco v předchozím verši se toto slovo vztahovalo k manželce a k vedení a káznění rodiny, tak nyní se vztahuje k církvi a osobě staršího jako takového. Tyto verše velice jasně ukazují na lidský charakter. Když Boží Slovo představuje vedoucí v církvi, mluví o jejich charakteru a o ničem jiném.

Kdybychom hledali člověka, který by měl vést skupinu lidí, co bychom požadovali? Dnes se hodnotí vzdělání, praxe – chceme člověka, který něco dokázal, který je vůdcem, nebojí se výzev, dokáže pracovat s velkým pracovním nasazením, je rozhodný, umí se správně rozhodovat pod tlakem okolností, apod. Podívejte se, jak může vypadat takový inzerát na vedoucího v církvi:

Měl by mít zkušenosti s kázáním, učením a evangelizací a být zdatný jak v psaném, tak mluveném projevu. Bude působit jako sociální pracovník a poradce, znalec problémů v duchovní oblasti, bude navštěvovat nemocné a utěšovat pozůstalé. … Měl by být schopným obchodním zástupcem se smyslem pro podnikání, mít znalosti v oblasti marketingu a programového plánování a zkušenosti s přijímáním a školením pracovníků, kdekoli bude potřeba. … Příležitostně bude po žadateli vyžadována také práce odborného dozoru na zahradě, práce údržbáře a umělce. Musí vést bezúhonný život a v duchovní oblasti mu nesmí být co vytknout.[1]

Jak rozdílně mluví Boží Slovo! Toto je skutečný inzerát z nějaké církve v USA. U nás takové inzeráty asi nenajdete, ale očekávání lidí v církvi je stejné. I křesťané v našich církvích očekávají duchovního supermana. Ale starší je:

Správce Boží

První věc, kterou vidíme v našem textu, je, že starší má být správce Boží.

• Neboť biskup má být bezúhonný jako správce Božího domu. (Tt 1,7)

Už jsme o bezúhonnosti mluvili minule, proto se jí nechci příliš zabývat. Ukázali jsme si, že to není vlastnost, která se vyžaduje pouze po starších. Každý křesťan má růst v bezúhonnosti. Každý křesťan má udělat všechno pro to, aby tato vlastnost byla dominantním rysem jeho charakteru. Když chtěli Ježíše jeho nepřátelé kamenovat, položil jim prostou otázku:

• Kdo z vás mě usvědčí z hříchu? (J 8,46)

To je podstata bezúhonnosti: neschopnost, nebo lépe nemožnost usvědčit člověka z hříchu. Ale to, u čeho se musíme zastavit, je označení starších:

Biskup

Představený (B21) nebo jak říká ekumenický překlad Bible ‚biskup‘, řecky EPISKOPOS, což doslova znamená dohlížitel nebo také strážce. Ten, kdo bdí nad bezpečím druhých.

Sedmý verš začíná slovem ‚neboť.‘ Toto drobné slůvko je pojítkem mezi šestým a sedmým veršem a ukazuje nám, že Pavel tady nepřechází k jinému tématu, jak to někteří vykládají, aby ospravedlnili hierarchickou strukturu církve, ale že souvisle pokračuje ve výkladu. Podívejte se se mnou do svých Biblí: „(5)…abys ustanovil v jednotlivých městech starší… (6)…mají to být lidé bezúhonní [je-li kdo bez úhony – ČSP] (7)…neboť biskup má být bezúhonný…“ Ta souvislost je naprosto jasná a my si jí musíme zdůraznit, abychom dobře rozuměli tomu, jak má vypadat vedení církve. Jsou to stále titíž lidé, o nichž je zde řeč, nejsou tu dvě skupiny – starší a biskupové, ale jedna.

Samotné slovo episkopos, z čehož máme české ‚biskup‘, znamená dohlížitel. Zatímco slovo ‚starší‘ více zdůrazňuje čest, vážnost, úctu, tak slovo dohlížitel více zdůrazňuje činnost. Toto slovo nebylo tak běžné v židovské komunitě jako slovo ‚starší‘, ale bylo známé v řeckém světě (stejně jako slovo starší).

Alexander Strauch v knize Biblické staršovství píše, že jazykem křesťanů by měl být jazyk Nového zákona. A dodává k tomu, že problém definice není nikde očividnější než ve slovníku, jimiž křesťané označují své představitele. Většina tohoto slovníku je nebiblická – duchovní, laik, reverend, kazatel, kněz, biskup, ordinovaný služebník – tato slova vyjadřují myšlenky, které jsou v přímém protikladu k tomu, co učil Ježíš a jeho apoštolové. Takové názvosloví, říká Strauch, zkresluje pravou podstatu apoštolského křesťanství a ztěžuje, pokud neznemožňuje, jí znovu dosáhnout. Následkem toho většina našich sborů potřebuje jazykovou reformu.

Dnes je české slovo biskup spojené s římskokatolickým chápáním. Člověk ve zvláštním oděvu, se zvláštním postavením, který doslova vládne v církvi. Ale v Bibli se to slovo nepoužívalo ve smyslu funkce, ale mělo popisovat práci starších – dohled nad stádem. Starší je dohlížitel, pastýř. A kromě toho je také:

Správce

Dohlížitel musí být bez úhony, protože je správcem. To je jednoduchá a logická úvaha. Kdo je to správce? Správce je ten, kdo se stará o cizí majetek. Ve starověku byl za správce vybírán nejvěrnější služebník nebo to mohl být i otrok. Tomu Pán za určitou provizi svěřil celý svůj majetek a pověřoval ho důležitými úkoly. Takovým správcem byl Abrahamův Eliezer, který šel vybrat nevěstu pro Izáka. Nebo egyptský Josef. Byl jím Daniel na úrovni vládce (správce) obrovské říše. Ve starověké společnosti byl správce domu běžnou funkcí. Bylo to tak i u nás před rokem 1948. Správcové fungovali na mnoha různých úrovních.

Dnes se jim v naší společnosti trochu blíží manažeři, ale pouze svou náplní práce, protože v minulosti to bylo tak, že správce patřil mnohem více do rodiny. Řecké slovo je oikonomos (odtud je ekonom). Oikos znamená dům, nebo také rodinu či domácnost. Správce je ten, kdo se stará o dům, majetek nebo podnik někoho jiného. Podívejme se na to, co Písmo říká o správcích:

• Proto ať nás všichni pokládají za služebníky Kristovy a správce Božích tajemství. Od správců se nežádá nic jiného, než aby byl každý shledán věrným. (1K 4,1-2)

Po správci se žádá jedna jediná věc – věrnost. Aby – jak na jiném místě říká překlad Bible kralické – nepromrhal majetek svého Pána. Správce jedná ve prospěch zájmů nebo majetku jiných. Je zodpovědný někomu jinému za to, co mu bylo svěřeno. Ježíš vyučuje o věrnosti správců:

• Kdo je věrný v nejmenší věci, je věrný také ve velké; kdo je v nejmenší věci nepoctivý, je nepoctivý i ve velké. Jestliže jste nespravovali věrně ani nespravedlivý majetek, kdo vám svěří to pravé bohatství? Jestliže jste nebyli věrni v tom, co vám nepatří, kdo vám dá, co vám právem patří? (Lk 16,10-12)

Nyní možná lépe rozumíme tomu, o čem jsme mluvili minule, že starší musí být bezúhonný ve vztahu ke své manželce a ve vedení své rodiny. Když mluvíme o církvi, tak bezúhonnost v rodině znamená ony „malé“ věci. Tam se prokazuje věrnost. Potom mu Pán může svěřit něco většího. Rodina je malý oikos, zatímco církev je velký oikos – dům Boží.

Ale správcovství to není jenom záležitostí starších. Každý z nás je správce. Někdy si mylně myslíme, že jsme vlastníci a jednáme z pozice majitele a pána, ale skutečnost je taková, že není nic, z toho co máme, za co bychom nevděčili Boží milosti a dobrotě. Není nic, co bychom získali nějakým jiným způsobem než od Pána Boha. Je třeba si uvědomovat, že všechno, co máme, nepatří nám, není naše vlastní, ale Boží vlastní. A my jsme správci toho všeho. Od správců se žádá jediné – aby byli věrní. V tomto smyslu je každý z nás, nejen starší:

Boží správce

Vidíme, že správce je dobré označení pro staršího. Je velmi vhodné a biblické označení. Ale v textu je ještě jeden důraz, který nás vede o krok dál: Správce nespravuje svůj sbor, svojí církev, ale Boží církev. Jsou tady dvě roviny a my si musíme všimnout obou:

1. Starší, dohlížitel je Boží správce, nikoliv pán. Jeho pánem i vlastníkem toho, co starší spravuje, je Bůh. Dnes jsou často sbory spojovány se svými služebníky a mluví se o sboru toho a toho služebníka. Ale nic takového nenajdete v Písmu. V Písmu jsou sbory spojovaný tak maximálně s místem, kde se scházely – ať už se jedná o město (jako byla církev ve Filipis, v Korintu, na Krétě) nebo o domácnost (církev v domě Nymfy v Laodikeji – Ko 4,15).

2. Starší je Boží správce a nikoliv církevní správce. Je to Bůh, kdo je jeho Pánem a nikoliv církev. Domácnost patří Bohu a správce patří Bohu. Správce si nemůže uzpůsobovat domácnost podle sebe a domácnost si nemůže uzpůsobovat správce podle toho, jak chce. Církev patří Bohu – a to je ten pravý důvod, proč dohlížitelé mají být mravně a duchovně způsobilí. O Boží děti a pravdu evangelia se nebudou starat neschopní a nedůvěryhodní správcové. To nás přivádí ke konkrétním charakteristikám starších – a Pavel vysvětluje Titovi, jaký na prvním místě starší být nesmí a hned následně, jaký starší být musí.

(Pokračování příště)