Odděleni pro Krista

V Bibli se vytrvalé ozývá volání po oddělení se. Tato slova: „Oddělit se! Oddělit se!“, která tak často zaznívají ve sněmovně a nutí každého člověka, aby se postavil na jednu ze stran, promlouvají ze stránek Písma od prvních veršů, které vyprávějí o tom, jak Bůh oddělil světlo od tmy.

Toto volání proniklo k Abrahamovi a vyzvalo ho k odchodu z jeho země, od rodiny a z otcovského domu, pro Mojžíše bylo zvukem polnice v době Exodu, volalo lévijce, aby se shromáždili u brány tábora, Izraelce, kteří živořili v Babylóně, vyzvalo k návratu do vlasti a tato slova se ozývají i v novozákonní církvi, kde se stále znovu zní: „‚Vyjděte z jejich středu a oddělte se‘, praví Hospodina ‚ničeho nečistého se nedotýkejte, a já vás přijmu‘a ‚budu vám Otcem‘“ a „Vyjdi, lide můj, z toho města, nemějte účast na jeho hříších, aby vás nestihly jeho pohromy“ (2K 6,17 a Zj 18,4).

Ale co je ono oddělení se, k němuž jsme povoláni? Existuje mnoho falešných představ, před kterými je dobré mít se na pozoru. 

1. Není tím míněno mnišské oddělení se

To vždy fascinovalo ušlechtilé mysli. Muži stejného smýšlení, kteří společně odcházejí do nějakého odlehlého údolí, chráněného před bouřemi, které se převalují světem, budují si domovy a chrámy a svou práci spojují se svatým rozjímáním a modlitbou, zdraví svítání ranními chvalozpěvy a večerním zpěvem vítají první posly hvězdných zástupů: takový byl sen, který ve středověku hýbal představivostí svatých srdcí. A něco takového dávalo směr lodi Mayflower s Otci poutníky a vedlo to kroky moravských osadníků do hlubokých lesů Black Forestu.

Takové oddělení, jakkoli může být přitažlivé, však nemůže být oddělením Kristovým. On se slavnostně modlil, abychom nebyli vzati ze světa; ano, výslovně nás poslal do světa. Co by s tímto světem bylo, kdybychom se z jeho života všichni stáhli? Noc bez jediné hvězdy, skalnaté pobřeží bez jediného paprsku majáku, který by zářil do kalného šera, loď plující mezi útesy bez hlídky na palubě, rozkládající se maso uprostřed léta bez jediné špetky soli! Ne, to nemůže být ono oddělení, k němuž jsme povoláni.

2. Není tím míněno ani farizejské oddělení se

Farizeové se domnívali, že člověk může být zbožný, aniž by byl dobrý. Mohl být plný rozmařilosti a výstřelků, jen když si omyl svůj pohár a talíř, mohl být také plný kostí mrtvých, jen když vypadal čistý jako obílený hrob. Podle jejich soudu tedy nečistota nebyla záležitostí vnitřního zla, ale šířila se dotykem. K poskvrnění vznešeného farizeje by stačilo, že by se ho dotkl člověk, který si po jídle neomyl ruce.

Náš Pán však tyto nespravedlivé rozdíly navždy zrušil. Nejen řečí, ale i skutky učil, že nečistota se nepřenáší kontaktem, ale že se pěstuje v srdci a vyrůstá z jednání a slov. Po jídle se neomýval, jedl s celníky a hříšníky, nechal u svých nohou plakat padlou ženu, dotkl se zkaleného oka slepého, svázaného jazyka němého, znečištěného těla malomocného. Opakovaně se dozvídáme, že vztáhl ruku a dotkl se.

A není právě tohle přesně to, co si svět přeje? Potřebuje pomocnou ruku, dotek Krále. Nikdy nebudeme schopni pomoci lidem pouhým pohledem nebo napomínáním; musíme se jich dotknout. Ty liliově bílé jemné ruce ozdobené šperky, které mohou obracet tyto stránky, musí být vydány Kristu, aby je mohl použít a konat skrze ně své zázraky milosrdenství v naší unavené době. A takový kontakt je neposkvrní. Je dezinfekčním prostředkem, takže vůbec neznečistí, ale naopak podpoří naši lásku k čistotě, když se odvážíme tohoto kontaktu ve jménu Krista a pro blaho umírajícího světa.

3. Není tím míněno ani stoické oddělení

Ani puritáni se nevyvarovali této chyby. Svět pro ně byl uřvanou uřvanou divočinou. Smích a veselí byly známkou neobnovené duše. Jejich pohled na život byl příliš úzký a přísný, než aby připouštěl ty lehčí a jemnější pasáže, které zmírňují jeho napětí a vytahují z lidských srdcí něžné city.

Celý Ježíšův život byl zjevným protestem proti takovému pohledu na život. Vmísil se mezi svatební hosty, usmíval se na děti, které si hrály na tržištích a volaly na své kamarády, upozorňoval davy na krásu květin a zvyky ptáků, všímal si odstínů východu slunce a tónů večerní oblohy, žil jako člověk mezi lidmi. Jakkoli byl přísný k formalistům své doby, měl vždy vřelé srdce k tomu, co bylo přirozené a lidské. Nezapomínejme na příkaz: Raduj se ze všeho dobrého, co ti dává Hospodin, tvůj Bůh, a pěstujme si zvyk čerpat radost a požehnání ze všech nevinných a krásných věcí, které nás obklopují.