Pozdní příchody do církve – záleží na tom?

Proč lidé chodí do církve pozdě?

Vzpomínám si na rodinu, kterou jsem dobře znal, když jsem vyrůstal. Každou neděli ráno ta rodina přicházela do sboru pozdě. Přicházeli až po první písni a po modlitbě služebníka. Čekali v předsíni, až modlitba skončí. Když klavírista vyloudil úvodní tóny druhého chvalozpěvu, vmísili se dovnitř a rozhlíželi se, kam si sednout.

Někdy, když byla budova plná, se rodina musela rozdělit a sedět odděleně. Jedno z dětí se třeba muselo protlačit řadou lidí, aby si sedlo na volné místo. Jiné se zase muselo prodírat uličkou sem a tam, dokud si všichni v řadě nepřesunuli své věci a neposunuli se, aby uvolnili místo. Než skončil chvalozpěv, rodina už obvykle seděla na svých místech, jeden se možná nepohodlně tísnil za sloupem, jiný na schodech kazatelny. A pak, když přišel večer, se představení opakovalo znovu.

Stále přemýšlím, proč to tak bylo - ne občas, ale každý týden. Pravděpodobně věděli, jak dlouho trvá cesta do sboru. Věděli, v kolik hodin musí vyrazit, aby se tam dostali včas. Věděli, co je třeba udělat, než vyjdou z domu. A přesto týden co týden přicházeli o sedm nebo osm minut později. Proč nezačali s přípravami o devět (nebo dokonce o deset) minut dříve? Nevím, ale nebylo to tak.

Když se na jaře posunuly hodiny dopředu, určitě vyšli z domu o hodinu dřív než předchozí týden. Protože nepřišli o hodinu a sedm minut později, ale o stejných sedm nebo osm minut jako před týdnem. A když se na podzim otočily hodiny zpátky, neznamenalo to, že by tam konečně dorazili včas. Ne, stále měli zpoždění přesně ve stejném rozsahu.

Chodil jsem do stejné školy jako některé děti z této rodiny. Většinou ráno chodily do školy včas. Některé z nich byly ve sportovních týmech. Na zápasy chodili včas. Otec rodiny byl sám učitelem. Pravděpodobně chodil na vyučování včas. Dovedu si představit, že když byli členové rodiny objednaní k lékaři nebo zubaři, dorazili včas. Ale když šlo o církev? ...

V čem je problém?

Tato rodina není vůbec ojedinělá. Dobře, možná není mnoho lidí, kteří by byli tak důslední ve svých zpožděních. Ale v církvi, kde jsem pastorem, se za ta léta určitě objevila řada lidí, kteří chodili pozdě s nepochopitelnou pravidelností. Mám podezření, že takoví lidé se najdou ve většině církví.

U některých stálých opozdilců jsem se snažil trochu sondovat. „Všiml jsem si, že v poslední době chodíte často pozdě. Je v tom nějaký problém?“ Koneckonců může existovat zcela legitimní důvod, proč tito lidé chodí tak často pozdě. Třeba první autobus jezdí v neděli dopoledne až v 10.15. Možná si babička musí každé ráno přesně v 10.20 vzít léky – právě v době, kdy by rodina měla odcházet z domu.

Ale ne, žádné vysvětlení. Jen takové pobekávání: „Ehm... ehm... ehm - no, nikdy mi moc nešlo ranní vstávání.“ Nebo nevrlé: „No, děti se dají těžko zorganizovat, víte.“ Což nevysvětluje, že Jack dokáže vstávat včas každý další den v týdnu, ani to, že Mary dokáže od pondělí do pátku odvést Jonesovy děti včas do školy.

Pravdou je, že pokud křesťané pravidelně chodí do sboru pozdě, je to ve většině případů proto, že se nesnaží přijít včas. A důvodem je to, že to nepovažují za důležité. Není však pochyb o tom, že je důležitější být dochvilný, pokud jde o shromáždění církve, než o cokoli jiného. Uvedu vám několik důvodů, proč to říkám.

1. Pokud přicházíte do sboru pozdě, přicházíte o část shromáždění.

Můžete si to dovolit? Věříme (nebo snad ne?), že Bůh používá modlitby, zpěv a čtení Písma, aby nasytil naši duši. To úvodní čtení z Boží knihy není jen rituál. Skutečně očekáváme, že skrze něj k nám Bůh promluví. A pokud tam nejste, neslyšíte, co vám říká.

Když zpíváme ten první chvalozpěv, zpíváme ho Bohu, ale zpíváme ho také sami sobě a jeden druhému „se vší moudrostí se navzájem učte a napomínejte a s vděčností v srdci oslavujte Boha žalmy, chválami a zpěvem.“ Pokud tam nejste, neslyšíte své spoluvěřící, jak vám zpívají. Nebudete mít podíl na tomto prožitku melodie v srdci. Zatímco ostatní budou obohaceni, vy o to přijdete.

Nejen to, ale ani z té části bohoslužby, které se zúčastníte, nebudete mít takový užitek, jaký byste měli mít. Každé shromáždění církve je – nebo by mělo být – uspořádaným celkem. Každá část je naplánována tak, aby zapadala do všech ostatních částí.

Bohoslužby na den Páně v církvi, kde jsem pastorem, obvykle začínají čtením z Písma. Je vybráno tak, aby vrhalo světlo na pasáž nebo téma, které bude kazatel později vykládat. Pokud očekávám, že budu kázat především ze Starého zákona, bude první čtení z Nového zákona. A naopak. Písně, které zpíváme v první části shromáždění, jsou vybírány tak, aby nás připravily na hlavní témata kázání. Modlitby na začátku bohoslužby a před kázáním jsou odrazem toho, co kazatel pociťoval při přípravě poselství.

Lidé, kteří tato čtení, chvalozpěvy nebo modlitby vynechali, nebudou schopni pochopit celkovou myšlenku bohoslužby. Budou jako někdo, kdo jde do kina na thriller, přijde o dvacet minut později a snaží se pochopit zápletku.

2. Pokud přicházíte do sboru pozdě, nemáte čas se připravit.

Proč chodíme do církve? Abychom se setkali s Bohem, abychom slyšeli jeho hlas, který k nám promlouvá prostřednictvím čtení, chvalozpěvů a kázání, abychom mu odpověděli modlitbou, chválou a zbožností. Je to úžasná a nádherná výsada. A je třeba se na to připravit.

Minuty před začátkem bohoslužby jsou zásadní. Jak je strávíte? Pozdravíte se s každým, s kým potřebujete mluvit. Ujistíte se, že děti byly na toaletě. Usadíte je a ujistíte se, že mají zpěvník a Bibli. A teď máte pár chvil na to, abyste si připomněli, proč jste tady. A připomenout si, že je tu on – že slíbil, že tu bude. Připomenout si krvavou oběť, která umožnila svatému Bohu mít společenství s hříšnými lidmi. Chvíle na modlitbu – na prosbu o odpuštění hříchů, na prosbu o pomoc Ducha. Chvíle na to, abyste si prošli slova úvodního chvalozpěvu, abyste při jeho zpěvu zpívali slova, která jste již přijali za svá. Chvíle tichého uctívání.

Pisatel listu Židům nás vybízí, abychom sloužili „Bohu tak, jak se jemu líbí, s bázní a úctou. Vždyť ‚náš Bůh je oheň stravující‘“ (Žd 12,28–29). U koho je pravděpodobnější, že najde tohoto ducha pravého uctívání? U věřícího, který se připravuje způsobem, který jsme popsali? Nebo u někoho, kdo přijde s pětiminutovým zpožděním, je rozrušený a v rozpacích, tápavě hledá číslo písně, prohledává kapsy a pak si uvědomí, že si v autě zapomněl brýle? Kdo má ze společného shromáždění větší užitek?

3. Pokud přicházíte do sboru pozdě, pravděpodobně rušíte ostatní.

Není to zřejmé? Jak se mohou lidé soustředit na to, co poslouchají nebo co zpívají, když si uvědomují bouchání dveří, pozdní příchody, přesouvání židlí, rodiče říkající dětem, kam si mají sednout, protestující děti?

Pokud navštívíte koncert v Královské koncertní síni nebo v koncertní síni Bridgewater, zjistíte, že dveře se zavírají pět minut před začátkem představení. Opožděným návštěvníkům není dovoleno rušit ostatní od poslechu. Nechtěl bych, aby to tak bylo i v církvi. Ale co je závažnější – vyrušovat lidi, kteří se snaží poslouchat Mahlera, nebo vyrušovat lidi, kteří se snaží uctívat Boha?

Nakonec jde vlastně o to, zda milujeme své spoluvěřící. Pavel píše: „Každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu“ (Fp 2,4). „Každý z nás ať vychází vstříc bližnímu, aby to bylo k dobru společného růstu“ (Ř 15,2). Věřící, který bere tyto příkazy vážně, bude velmi pečlivě dbát na to, aby svým bližním pomáhal, a ne jim překážel. A to znamená, že bude pracovat na tom, aby chodil do sboru včas.

4. Pokud přicházíte do sboru pozdě, ztěžujete tím práci kazateli.

Každý kazatel má zkušenost s tím, že stojí vepředu a přemýšlí, zda má začít bohoslužbu v určený čas. Polovina míst je stále prázdná. Má čekat, zatímco lidé, kteří přišli včas, se dívají na hodinky a děti jsou neklidné? Nebo začne bohoslužbu jen proto, aby ji následně přerušovali lidé přicházející ve dvouminutových intervalech?

Možná se rozhodne začít, otevře ústa, aby se pomodlil, a pak si uvědomí, že právě přichází půl tuctu opozdilců. Odmlčí se, než se dostanou na svá místa, a začne znovu, aby ho po prvních několika větách přerušila další skupinka opozdilců. Ztratí myšlenky, snaží se dokončit modlitbu, v zoufalství to vzdá a spěšně řekne „amen“.

Ohlásí čtení a začne číst. Ale právě když dojde k nejslavnostnějšímu a nejdojemnějšímu verši pasáže, vstoupí dvě ženy na vysokých podpatcích. S rachotem projdou uličkou, najdou si svá místa, hlučně obracejí stránky Bible, naklánějí se k sousedům, aby se zeptaly na odkaz. Když se na ně podívá, ztratí se v daném textu a nakonec zakopává o slova.

Musí učinit důležité oznámení, ale uvědomuje si, že řada lidí ještě nedorazila. Měl by změnit pořadí bohoslužby a oznámit to, až všichni konečně dorazí? Nebo to má udělat podle plánu a po bohoslužbě obejít všechny lidi, kteří to nestihli, a říct jim to jednotlivě?

Měl by být kazatel schopen zvládat všechna tato rozptýlení? Ano, samozřejmě by měl. Pavel kázal na tržištích, kde ho vyrušovali nepřátelští posluchači, a vzduchem létaly kameny. Kázal, zatímco rozzuřené davy vyly po jeho krvi a králové a místodržící se mu posmívali. Jsem si jistý, že by si dokázal poradit i s několika opozdilci na bohoslužbě.

Proč však těm, kteří „bdí nad vámi a budou se vás zodpovídat“, ztěžovat život? „Kéž to mohou činit s radostí, a ne s nářkem…“ (Žd 13,17). Každému kazateli je přikázáno, aby „zvěstoval slovo Boží“ (1Pt 4,11). Není úkolem každého křesťana mu v tom pomáhat?

5. Pokud přicházíte do sboru pozdě, dáváte tím veřejně najevo, jakého Boha uctíváte.

Co tím říkáte? Říkáte své rodině, svým spolubratřím, návštěvníkům sboru, pozorujícímu světu, že Bůh není tak důležitý.

Čím je někdo důležitější, tím více si dáváte pozor, abyste s ním dodržovali schůzky. Pokud vám šéf řekne, že máte být v jeho kanceláři v devět hodin ráno, jste tam. Pokud jste pozváni do Buckinghamského paláce na setkání s králem, dáte si pozor, abyste nepřišli pozdě.

Chodíme včas na dohodnutá setkání, když si myslíme, že je to důležité. Co může být důležitějšího než toto: přijít včas na setkání s Králem králů a Pánem pánů? Ježíš Kristus slíbil, že až se jeho lid sejde, bude tam, aby se s ním setkal. Sjednal si s námi slavnostní schůzku. A nikdy se neopozdí. Je tam týden co týden přesně na čas, aby se s námi setkal. Jak je smutné, když někteří z nás tam nejsou, aby se s ním v určený čas setkali.

To všechno jsou praktické důvody, proč je důležité chodit do sboru včas. Měl bych však dodat, že existuje i jeden zásadnější důvod.

6. Pokud přicházíte do sboru pozdě, neodrážíte Boží charakter.

Lidé mají být nositeli Božího obrazu (Gn 1,26-27). Máme odrážet Boží vlastnosti. Bůh je dochvilný. Plánuje dopředu a své plány uskutečňuje, a dělá to přesně a včas. Než stvořil vesmír, naplánoval celý běh dějin do posledního detailu. Rozhodl o přesném čase, kdy se jednotlivé události stanou. A nikdy se od časového plánu neodchýlil.

To je základní prvek Boží důvěryhodnosti. Přemýšlejte o proroctví. Bůh mnohokrát prorokům předem oznámil, co se chystá udělat – a v mnoha případech i kdy.

„Věz naprosto jistě, že tvoji potomci budou žít jako hosté v zemi, která nebude jejich; budou tam otročit a budou tam pokořováni po čtyři sta let. Avšak proti pronárodu, jemuž budou otročit, povedu při. Potom odejdou s velkým jměním“ (Gn 15,13–14).

„Až se vyplní sedmdesát let Babylóna, navštívím vás a splním na vás své dobré slovo, že vás přivedu zpět na toto místo“ (Jer 29,10)

Proroci věděli, že Bohu lze důvěřovat, že své plány uskuteční přesně tak, jak to slíbil a v čase, kdy řekl, že to udělá.

Přemýšlejte o Boží dochvilnosti ve způsobu, jakým řídí stvořený řád. Vychází nebo zapadá slunce někdy pozdě? Zpozdí se někdy den uprostřed léta o týden? Ne. Bůh se přesně drží svého časového plánu. Zatmění lze předpovědět na tisíce let dopředu. Komety se objevují podle plánu.

Samozřejmě nemůžeme zaručit, že budeme přesní jako Bůh. Nejsme vševědoucí. Nejsme neomylní. Veškeré naše plánování může být narušeno a převálcováno Boží prozřetelností. Děti při odchodu z domu zakopnou a odřou si kolena. Auta odmítají nastartovat. Autobusy mají zpoždění. Po noční směně zaspíte. Takové věci se mohou stát i v té nejlépe organizované a nejpečlivější domácnosti.

To by nám však nemělo bránit v tom, abychom se snažili napodobovat Boží dochvilnost. „Odložte dřívější způsob života, staré lidství … oblecte nové lidství, stvořené k Božímu obrazu ve spravedlnosti a svatosti pravdy“ (Ef 4,22–24); „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“ (Mt 5,48).

Je tedy důležité, abychom Boží dochvilnost odráželi v každé oblasti života - na pracovišti, při domlouvání schůzek s přáteli, při odvádění dětí do školy. Ale jestli existuje nějaký kontext, kde je mimořádně důležité, abyste zrcadlili Boha, pak je to při shromážděních v církvi. Proč vůbec máme církevní shromáždění? Odpověď: Abychom se na něj mohli společně zaměřit, uctívat ho a obnovovat se podle jeho podoby.

Vítězství v bitvě

Závěrečná myšlenka. Lidé jsou různí. Někteří budou mít s dochvilností větší potíže než jiní. Částečně to může být důsledek genetického dědictví, ale velmi často za to může i naše výchova.

Lidem, kteří vyrostli ve spořádané a dobře vedené domácnosti, může dochvilnost připadat přirozená a samozřejmá. Mohou mít problémy v jiných oblastech sebekázně, ale nemají problém s dodržováním časového rozvrhu. Pro lidi, kteří vyrůstali v chaotickém prostředí, může být dochvilnost celoživotní výzvou.

Jen málo lidí v naší společnosti věří v biblického Boha: v Boha, který je důsledný, spolehlivý a přesný. Je tedy přirozené, že tyto vlastnosti jsou tak málo oceňované. Žijeme ve společnosti, která je stále méně oddaná ideálům pořádku a sebekázně. Nikoho z nás nepřekvapí, když se dělníci nedostaví k zahájení práce ve smluvený den a čas. Nebo když se neobjeví zboží, které mělo zaručeně dorazit o víkendu.

V mnoha domácnostech není pevně stanoven čas jídla, čas spánku ani vstávání. Maminka je příliš zabraná do sledování filmu, než aby připravila večeři, takže raději objedná pizzu, i když ji přivezou až deset hodin večer. Mladí lidé jsou polovinu noci vzhůru a chatují na sociálních sítích, takže jsou ráno příliš unavení na to, aby vstali do školy. Myšlenka plánování a dodržování plánů je v mnoha rodinách neznámá. Je to úplně jiná kultura.

Máme radost, když lidé z takového prostředí přicházejí k víře a stávají se členy našich církví. Je však nepravděpodobné, že by se přes noc naučili pravidelnosti a dochvilnosti. Dlouholeté křesťany, kteří si potrpí na dochvilnost, může frustrovat, když nově příchozí narušují pořádek našich shromáždění. Pokud se to týká i vás, buďte trpěliví.

Jakmile se naši noví bratři a sestry dozvědí více o biblickém Bohu a naučí se ho napodobovat, změní se. Může to však být dlouhý a pomalý proces. Vzpomeňte si, jak dlouho vám trvalo, než jste se naučili některé lekce. Potřebují povzbuzení, ne nesouhlasné pohledy.

A vy, kteří se potýkáte s dochvilností, se prosím nevzdávejte. Nedovolte, aby vás rozpaky držely doma. Lepší je přijít pozdě a využít polovinu setkání, než nepřijít vůbec. Pokud dorazíte v první polovině nedělního shromáždění, počkejte na chvalozpěv a pak tiše vklouzněte dovnitř, zatímco ostatní zpívají. Pokud přijdete během kázání, vklouzněte ještě tišeji a posaďte se dozadu.

Setkání si však nenechte ujít. Pokud stihnete jen posledních pět minut, ukázali jste, že chcete uctívat Pána v jeho den. Kdo ví? Možná právě v těch pěti minutách vám Pán ukáže, jak můžete zvítězit ve svém boji o ranní vstávání z postele. Je to bitva, kterou s jeho pomocí můžete vyhrát.

www.evangelical-times.cz