Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země.“ (Gn 12,3)
Když Bůh povolává, dává také požehnání. Dokonce i ti, kteří nebyli vyvoleni, ale poslechli, i když jen na čas, zakusili Boží požehnání. Oč více ho zakoušejí ti, kdo patří mezi Pánovy milované. To jsou ti, jichž se Bůh ujímá (Žd 2,16) – neujímá se andělů, neujímá se lidí na základě jejich původu ani na základě jejich postavení, ale ujímá se těch, kteří věří stejně, jako Abraham a spolu s ním docházejí Božího požehnání. To neznamená život v bavlnce – Abraham musel utíkat před hladem, musel bojovat proti králům, musel se přít o prostor pro svá stáda … Přesto v tom všem zakoušel neskutečné Boží požehnání. To je požehnání víry, které je darované každému Božímu dítěti v Pánu Ježíši Kristu.
Hospodin je ze své podstaty štědrý, dávat je jeho potěšení. Jeho dary jsou nadmíru vzácné a dává je stejně ochotně jako světlo slunce. Svým vyvoleným dává milost, protože si to přeje, svým vykoupeným ji dává na základě své smlouvy, povolaným na základě svého zaslíbení, věřícím, protože o ni usilují, a hříšníkům, protože ji potřebují. Dává milost hojně, včas, neustále, ochotně a svrchovaně, přičemž hodnotu dobrodiní dvojnásobně zvyšuje způsobem jeho udělování.
Doktrína o neschopnosti lidské mysli porozumět Božímu učení a o potřebě Božího osvícení je v Novém zákoně natolik rozvinutá, že je až s podivem, jak daleko jsme se v této otázce od Písma vzdálili. Evangelikalismus stál stranou liberalismu v sebevědomé nadřazenosti; a sám upadl do textualismu, což je prostě ortodoxie bez Ducha svatého.
Všichni víme, že staré doby byly doby velice slavné a my se kvůli tomu vracíme ke starým dobám a čerpáme z nich – a nedovedeme pochopit, že současné dny jsou dny slávy a dny spásy, kdy Bůh mluví a jeho hlas promlouvá.
Obdař mě pro dnešní den svou podpůrnou, posilující a posvěcující milostí. Dej ať žárlivě střežím svá slova a činy. Očisti mé pohnutky, povznes mé city. Chraň mě před zneuctěním tvé otcovské dobroty tím, že budu dělat to, co se neslučuje s tvou vůlí. Buď mým ochráncem v nebezpečí, mým rádcem v nesnázích, mým světlem v temnotách, mým utěšitelem v zármutku, mým průvodcem až do smrti.
Čtvrtý zlatý kus: Kdo se vydá Bohu, aby mohl vládnout všemi jeho údy, ten uctí Pána Boha více, a své duši více prospěje, než ten, kdo by kvůli Bohu obešel po hlavě celý svět.
Možná právě proto, že jsou lidé utrápení a chudí, učí se důvěřovat jménu Páně. Kdo nemá peníze, musí vyzkoušet, čemu může důvěřovat. Ten, jehož vlastní jméno je mu k ničemu, jedná moudře, když se opírá o jiné jméno, dokonce o to nejlepší ze všech jmen, jméno Hospodinovo. Bůh bude mít vždycky lid, který mu důvěřuje, a ten bude lidem trpícím a chudým.
