Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země.“ (Gn 12,3)
Když Bůh povolává, dává také požehnání. Dokonce i ti, kteří nebyli vyvoleni, ale poslechli, i když jen na čas, zakusili Boží požehnání. Oč více ho zakoušejí ti, kdo patří mezi Pánovy milované. To jsou ti, jichž se Bůh ujímá (Žd 2,16) – neujímá se andělů, neujímá se lidí na základě jejich původu ani na základě jejich postavení, ale ujímá se těch, kteří věří stejně, jako Abraham a spolu s ním docházejí Božího požehnání. To neznamená život v bavlnce – Abraham musel utíkat před hladem, musel bojovat proti králům, musel se přít o prostor pro svá stáda … Přesto v tom všem zakoušel neskutečné Boží požehnání. To je požehnání víry, které je darované každému Božímu dítěti v Pánu Ježíši Kristu.
Sebezapření je základem zbožnosti, a pokud tento základ není dobře položen, celá stavba spadne. Je-li v naší duši nějaká žádostivost, kterou nedokážeme zapřít – nakonec se obrátí buď ke skandálu, nebo k odpadnutí. Sebezapření je nit, která se musí táhnout celým dílem zbožnosti.
Ach, kéž bychom poznali svého Boha: jeho moc, jeho věrnost, jeho nezměnitelnou lásku, a tak bychom byli připraveni riskovat vše v jeho prospěch. On je ten, jehož charakter vzbuzuje naše nadšení a činí nás ochotnými pro něj žít i zemřít. Ach, kéž bychom mohli poznat svého Boha prostřednictvím důvěrného společenství s ním, neboť pak se mu budeme podobat a budeme připraveni postavit se za pravdu a spravedlnost.
Můj příteli, člověk se od Šalamouna – ano, dokonce i od Adama – až dodnes nezměnil. Jeho přirozenost, city, choutky, jeho hříchy, zkaženost a slabosti – jsou stále stejné. Železnice převáží stále stejný náklad sobeckého člověka, stejně jako se dříve přepravoval jiným způsobem. Telegraf přenáší poselství stejných vášní, chtivosti a hrabivosti, jaké kdysi hýbaly našimi předky. Plyn osvětluje tytéž příbytky hříchu. Letec ze svého balonu shlíží na člověka – přesně takového, jaký byl dříve.
Z vlastní zkušenosti vím, že bych s tím měl problém. Byl jsem pozván na svatbu homosexuálů a odmítl jsem ji. Ale protože mám rád jednotlivce, kteří se dávali dohromady – nechci to nazývat „svatbou“, protože si nemyslím, že je to „manželství“ – udělal jsem to tak, že jsem je osobně kontaktoval, sedl jsem si s nimi, promluvil jsem si s nimi, vysvětlil jsem jim své důvody a předložil jim svá přesvědčení. Nehledal jsem souhlas ani svolení.
Někteří lidé jsou spravedliví, ale nejsou zbožní! Ve všech svých jednáních jsou úzkostlivě čestní - a přesto nikdy nemyslí na Boha ani na své povinnosti vůči němu. Nesklánějí se před ním v modlitbě, ani k němu nikdy nepozvedají svá srdce ve chvále. Nemilují ho.
Minule jsme si ukázali tři tradiční způsoby uspořádání církve a správy. Tato tradiční uspořádání jsou vždy hierarchická bez ohledu na to, že se křesťané hlásí k takzvanému všeobecnému kněžství věřících. Jsou-li všichni křesťané kněžími Krále, královským kněžstvem, neexistuje nic takového jako duchovní a laici, nebo ordinovaní a neordinovaní služebníci, protože všichni jsou služebníky, všichni jsou kněžími, všichni mají přístup k Bohu.
