Je obecně známo, že formálním principem reformace nebylo nic jiného než sola scriptura. Reformační zarytá oddanost ostatním velikým ‚Solas‘ byla důsledkem touhy nechat se vést jen Písmem. Exegeze a výklad Bible byly jedním ze skvělých prostředků, kterými byla vedena válka proti římské porušenosti, což je téměř to samé jako prohlásit, že bitva byla v základu hermeneutickým zápasem.
Sotva byl pomazán, již je přepaden. On nevyhledával pokušení. Byl vyveden Duchem. Doba byla zvolena hned poté, kdy bylo potvrzeno jeho synovství. Jak podivuhodné se nám musí zdát, že mohl být napaden právě teď a kvůli tomu. Ta údobí svatého potěšení bývají velice blízká chvílím pokušení. Náš Pán byl „vyveden na poušť“. To bylo místo veliké opuštěnosti, kde bude úplně sám v zápase.
Být orientován na hodnoty není nic špatného, Bůh nás tak stvořil. Zvířata byla stvořena tak, aby žila na základě instinktů, lidé byli utvořeni, aby žili s hodnotami. Nebyli jsme však stvořeni, abychom si určovali své vlastní hodnoty. Protože jsme byli stvořeni podle Boží podoby (Genesis 1,26), byli jsme stvořeni, abychom žili podle Božího hodnotového žebříčku.
Přestože spousta lidí s trestem smrti nesouhlasí, v případě, že zemře člověk notoricky zlý, jako třeba terorista nebo masový vrah, by většina z nás řekla: „To je dobře, že umřel.“ Byl koneckonců odpovědný za smrt mnoha nevinných lidí. Trest smrti slouží spravedlnosti a ty, které by mohlo napadnout spáchat podobný zločin, navíc varuje, že by za něj byli popraveni.
S velikou bolestí a zármutkem v srdci, s obavami a napětím sleduji již mnoho let směřování protestantských, k reformaci se hlásících církví. Zvláště pak velké části evangelikálního křesťanstva v naší drahé zemi. Obavy hlavně o společenství evangelikální, ty které sami sebe za evangelikální považují, pramení ze samotné definice evangelikalismu.
20. června 2015 proběhla na základě iniciativy arcibiskupa římskokatolické církve Dominika Duky a předsedy Ekumenické rady církví (a předsedy Církve bratrské v jedné osobě) Daniela Fajfra bohoslužba smíření. Bohoslužba proběhla v kostele Panny Marie před Týnem v Praze na Staroměstském náměstí. Co by na to řekl Jan Hus? Něco z jeho smýšlení se můžeme dozvědět z jeho kázání. Není to totiž osoba Jana Husa, která rozděluje, ale je to pravda, kterou Hus kázal, Kristova pravda, která rozděluje.
Rodinný život je skutečně nejdůležitější věcí, na kterou se máme dívat, protože ukazuje na všechny další vlastnosti. O něco dále v listu Titovi je, že starší nemá být pijan nebo rváč. Opilec nebo násilník bude jen těžko milovat svou ženu, jako si Kristus zamiloval svou církev. Vždycky to začíná u vztahu mezi manžely ...
Minulý týden (viz Reformace č. 36) jsem psal o pěti důležitých věcech, které bychom si měli během našich dnů na této zemi připomínat. Pokud si připomínáme Boha, Boží vládu, Boží slávu, Boží pozvání a Boží milost, může to radikálně proměnit způsob, jakým zde a nyní žijeme.
Apoštol Pavel v epištole Efezským 1,8 líčí obrácení a celé dílo v nás vykonané tím, že člověk byl učiněn moudrým. V Písmě, jak se s tím obvykle setkáváme, je to vyjádřeno slovy „obrácení duše“ a „proměna prostých v moudré“. Počátek obrácení a ponenáhlý vzrůst milosti je vyjádřen tím, že moudrost vstupuje do srdce člověka.
Kniha Zjevení nás dokáže zmást a možná i vystrašit. Mnozí by u svého ranního šálku kávy dali přednost jednoduchému Žalmu či Přísloví před eschatologickými čísly, symboly a tvory, které vystupují na posledních stránkách Písma.
Všechny ty obrazy mají důležitý význam a odpovídající aplikaci pro váš život, ale chce to hodně studia a pochopení. Když se mě tedy lidé ptají na knihu Zjevení, říkám, že ve své nejjednodušší podobě je to zářný portrét vzkříšeného Krále Krista.
Boží slovo nám ukazuje, že toto je místo, kde všichni – skutečně všichni – selháváme. Zkuste najít v Božím slově nějakou vzorovou rodinu – žádná není! Ať půjdeme do životů patriarchů, králů nebo proroků, všude najdeme problémy, těžkosti a hřích. Najdeme jednotlivce, najdeme i určitá období v životech biblických rodin, která budou pro nás velikým vzorem, ale vždycky se něco nakonec pokazí.
„Nechci posílat svého syna do církve, aby mu tam vymyli mozek jako Stoddardovým dětem!“ řekl náš přítel ateista své ženě. Vyrostl ve východním Německu a my jsme v bývalé východní části v té době už několikátým rokem zakládali sbory. Nejprve se mě dotklo, že může na dětský program v našem sboru nahlížet jako na vymývání mozku, ale potom jsem si uvědomila, že ho pravděpodobně celý život učili pohlížet na víru z marxistického hlediska.
