I usadil se Jákob v zemi, v níž jeho otec pobýval jako host, v zemi kenaanské. (Gn 37,1)

Po návratu z Mezopotámie, se Jákob znovu usazuje v kenaanské zemi jako host. Bůh to tak zaslíbil jeho dědečkovi, že bude hostem v zemi, která nebude jeho, kterou však získají jeho potomci. Jákob jde ve stopách svého dědečka. I on dostal ten slib, slib země a dalších požehnání, ale i on ho pro sebe dostal jenom jako slib, které se mělo naplnit později. Je to zjevný předobraz toho, co se děje s námi. Už jsme vstoupili do zaslíbení, už máme život věčný a nikdo a nic nemůže vytrhnout z Pánovy ruky, přesto ještě sténáme a naříkáme. Ještě nejsme doma, protože náš domov je v nebesích, u Pána, v jeho nádherné přítomnosti, do které vstoupíme jenom tím, že odložíme toto smrtelné tělo.