Jaroslav Kernal

Josefovi bratři i se svými rodinami a Josefův otec vstoupili do Egypta. Jákob se setkal se svým ztraceným a dávno oplakaným synem. Jejich setkání bylo velice dojemné – padli si kolem krku a plakali. Devětatřicetiletý Josef a jeho stotřicetiletý otec. Opustili jsme Jákoba a Josefa, když se po dlouhých dvaadvaceti letech setkali. Josef odpustil svým bratrům a postaral se o ně. Bůh naplnil Josefovy sny o tom, že se mu jeho bratři i jeho otec bude klanět. Josef byl po faraonovi druhý nejmocnější muž říše.

Steven Cole

Pokud ovšem Písmo obsahuje všechno, čeho je třeba ke zbožnému životu (2Pt 1,3–4), a připravuje Boží lidi ke každému dobrému činu (2Tm 3,16–17), mělo by mít co říct i k té důležité otázce vedení církve. Protože Kristus slíbil, že on sám vybuduje svou církev (Mt 16,18), měli bychom směrnice pro to, jací by měli vedoucí církve být a co by měli dělat, hledat v jeho inspirovaném Slově.

Křesťan má pamatovat na to, odkud povstal. V listu Efezským to Pavel napsal obrazně – i vy jste kdysi byli tmou, ale nyní vás Pán učinil světlem (Ef 5,8). V našem textu se Pavel vyrovnává s pýchou, s pohrdáním druhými, s povýšeností a domýšlivostí. Takové věci mohou mít mnoho podob. Možná si Pavel připomněl dobu, kdy byl horlivým farizejem, nikoliv nepodobným tomu, o kterém vyprávěl Pán Ježíš Kristus podobenství v Lukášovi 18.

Jan Karafiát

Jak to tedy v tvém životě je? Je to tak, jak to s tebou Bůh zamýšlel od počátku? Daří se ti? A tu jste arci pořád nakloněni odpovídat: „Nějak to v mém životě nefunguje a nedaří se mi dobře!“ Ale co by na to řekla bohabojná Chana, matka Samuela? Je možné, aby to, co Bůh zamýšlel, nefungovalo? Podívejte se do 1. Samuelovy 2,3: „Nechte už těch povýšených řečí, urážka ať z úst vám neunikne! Vždyť Hospodin je Bůh vševědoucí, neobstojí před ním lidské činy.“

Nic nás nemůže lépe poučit o způsobu i obsahu modlitby než tato modlitba, kterou Pán Ježíš učil své učedníky. Podle ní se máme řídit ve svých modlitbách, a jestli nenaplňujeme své modlitby týmž obsahem, kterým je naplněn tento vznešený vzor modlitby, nepronikají naše modlitby do nebes. Tato modlitba je tak jednoduchá, že jí rozumí i dětské srdce, a zároveň je tak hluboká, že přemoudřelý klopýtá přes hluboké, vysoké a široké pravdy v ní obsažené. Je to skvostná perla, poklad, který nikdy neprozkoumáme; studnice prýštící se přímo z té živé skály, kterou nikdy nevyčerpáme.

Závod lásky

„My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás“ (1J 4,19). Zde je výchozí bod závodu lásky. To je ta vlnící se vlna, která se následně vzdouvá v řeku, pochodeň, která zapaluje hranici zbožnosti. Osvobozený duch miluje Spasitele kvůli svobodě, kterou od něj dostal. Vidí bolest, se kterou byl zakoupen ten neocenitelný dar, a zbožňuje krvácejícího Trpitele za bolesti, které tak velkoryse snášel.

Když se podíváme na celý svůj život, vidíme, že Boží laskavost jím prochází jako stříbrná nit.

Jaroslav Kernal

Kristus byl dán jako hlava církvi, ale není to ledajaká hlava – je to hlava nade vším. Je to svrchovaný vládce celého vesmíru. Ustanovení Krista hlavou zdůrazňuje jeho sílu, jeho schopnost vždycky prosadit svou vůli a jednat podle toho, jak on sám chce. Kristus není ten, kdo by se nechal vláčet okolnostmi, nebo byl omezován nějakou mocí. Není nic, co by bylo vyňato z jeho vlády. Jeho vláda je ta nejlepší vláda jakou si jen člověk může přát.

Tak byl Izák požehnán, když vyšel večer na pole, aby rozjímal. Jak často se s námi Pán setkal, když jsme byli sami! Živé ploty a stromy mohou svědčit o naší radosti. Znovu hledáme takové požehnání.

Prosíme-li delší čas za něco a naše modlitba zůstává bez odpovědi, bývá často moudré a užitečné, tážeme-li se sami sebe: Dostane-li se mi té věci, za kterou prosím, bude sloužit ke cti Boží? Bude užitečná a poslouží k rozvoji mého duchovního života?

A když bychom poznali, že vyslyšení modlitby by nebylo ani k našemu duchovnímu rozvoji ani ke cti Boží nebo k tomu, abychom pronikli více k Bohu, zanechme takové modlitby.

Jan Hus

Tento text svatého evangelia je co do pochopení poměrně lehký, ale je v něm poučení pro svatou církev, jak má sloužit Pánu Bohu. Je řada důvodů, proč Kristus vstoupil na loď: jednak proto, aby si spolu s učedníky fyzicky odpočinul. Dále proto, aby nás naučil se modlit i tehdy, když máme odpočívat, abychom byli zbožní, a když od něj přijmeme poučení, abychom byli užiteční i pro jiné. Za třetí, abychom se vyvarovali pochlebování, jako se ho vyvaroval i Kristus, když ho chtěli provolat králem, jak se o tom píše v 6. kapitole sv. Jana.

"Protože děti mají účast na krvi a těle, podobně i on se jich stal účastným, aby skrze smrt zahladil toho, kdo má vládu nad smrtí, totiž Ďábla, a osvobodil ty, kteří byli strachem ze smrti drženi po celý život v otroctví." - Židům 2:14-15