Jaroslav Kernal

Rudolfův Majestát z roku 1609 zaručoval evangelíkům mnohé svobody. Ale katolická strana se s jeho závěry nechtěla smířit a interpretovala některá místa zcela protichůdně (a v rozporu s dosavadním chápáním i praxí) než strana protestanská. Šlo především o článek, v němž byla povolena svoboda vyznání pro poddané na královských statcích – jednou z podstatných věcí byla možnost postavit si kostel a mít v něm nekatolické bohoslužby.

Jak veliké věci ti učinil Pán

Především si všimněte, co má říkat lidem. Má to být příběh osobní zkušenosti. „Jdi domů k svým a pověz jim, jak veliké věci ti učinil Pán, když se nad tebou smiloval“ (Mk 5,19). Nemluv o tom, čemu jsi uvěřil, ale řekni, co se ti stalo. Nevykládej o velkých věcech, o kterých jsi četl, ale o velkých věcech, které pro tebe udělal Pán. Nemluv jen o tom, co se děje v tom úžasném sboru a jak se hříšníci obracejí k Bohu, ale mluv o tom, co Bůh udělal s tebou.

V minulém článku jsme si ukázali řadu příkladů z Písma a několik příkladů z historie, na kterých jsme viděli, že autorita vládců a těch, kteří mají v rukou moc, není neomezená, ale jsou situace, kdy se křesťané mají (a někdy dokonce musí) této autoritě vzepřít. V tomto článku, který je takovým úvodem do výkladu Římanům 13, se podíváme na to, jaké autority Bůh lidem dal a na to, že všechny tyto Bohem ustanovené autority mají svá omezení.

Jaroslav Kernal

Příběh Josefa promlouval k Izraelcům, které Mojžíš vyváděl z egyptského otroctví. Zasazoval jejich život do širšího kontextu a ukazoval jim Boží plány v jejich životě. Tento příběh ale promlouvá také k nám – nejenom, že nás učí o historii Izraele, ale učí nás o tom, jak vytrvat ve zkouškách, jak se spoléhat na Boha, když už není žádná viditelná naděje, a především nám ukazuje na Krista.

Steven Cole

Když nevíte, co vlastně máte, snadno se stane, že to nedoceníte nebo to zahodíte kvůli něčemu, co má hodnotu mnohem menší. Tohle udělal Ezau – nechápal cenu svého prvorozenství, z něhož mu plynul nárok na požehnání, která Bůh slíbil Abrahamovi, a tak ho vyměnil za misku guláše. Vzdal se věčných požehnání za okamžité uspokojení. To na tom tedy moc nevydělal!

Čtrnáctý verš je korunou celé druhé kapitoly listu Titovi. Jednoduše shrnuje podstatu, základ evangelia, ukazuje na práci, dílo evangelia a nakonec jde k působení, k důsledkům evangelia. Je to verš, který je zaměřený cele na Pána Ježíše Krista a nás dovádí k pokornému uctívání v bázni Boží.

Jan Karafiát

A to bude ta oslava Pána Ježíše, když ho jednoho dne uslyší všichni, na které zavolá. Ale dokud jsem světský člověk, přirozený člověk, tu pojímám všecko tak, jako ten Haman. Jestliže se nejmenší zmínečka ozve o oslavě, pak budu vždycky myslet na sebe. Já, takový Haman, a ještě chtít být oslavován!? „Komu čest, tomu čest, komu sláva, tomu sláva.“ Rád bych předkládal čtvero věcí.

Tyto rady a pokyny jsou určeny především začátečníkům na cestě za Pánem Ježíšem. Chtějí být ukazatelem této cesty, pomůc­kou k zachování duchovního života, slabikářem učedníků při vstupu do školy Ježíšovy.

Hojnost biblických míst má jim posloužiti k hlubší známosti Písma svatého. a k zakotvení jejich víry ve věčných pravdách Božího slova.

Kniha Přísloví je napsaná jako kniha napomínání, nabádání, vedení. Jsou zde dvě zásadní postavy, které vedou, které nabádají a napomínají – s oběma se setkáváme hned v první kapitole. Jednak je to otec, který vyučuje svého syna. A spolu s ním je tu žena. Vlastně v knize Přísloví najdeme ženu několikeré podobě. Tato žena může být na jedné straně matka (v. 8). Nejčastěji však vystupuje jako zosobněná Moudrost:

• Př 1:20 Moudrost pronikavě volá na ulici, na náměstích vydává svůj hlas.

Jan Karafiát

Bylo to z jara: louky jako koberce, sady květem obaleny, vinný lupen se až po samou střechu pne, a když jsem šel k večeru domů, bylo Středohoří v plném zlatě. Ale v dáli se jaksi krvavě rdělo a tam pod jezem mně ty lucké vody nikdy tak temně nehučely, jako právě tenkrát. – Otče náš, kterýž jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, bud vůle tvá …

Žádnému národu, ani rodině či člověku nemůže být uděleno větší milosrdenství než to, když Bůh přebývá uprostřed nich. Ceníme-li je dle výbornosti a bohatství, které jsme skrze ně obdrželi, vidíme, že je to to nejslavnější. Oceňujeme-li toto milosrdenství dle ochotnosti, s níž nám bylo poskytnuto, tu vidíme, že je to ta největší přízeň, jež nám byla prokázána.