To je to veliké a vzácné, že přišel na sebe vzít tvůj hřích a tak tě chce očistit a učinit z tebe Boží dítě. Kdybys toto neměl z Pána Ježíše mít, pak z něho nemůžeš mít ovšem tu největší radost. Proto i vánoční radost přemnohých „křesťanů“ je docela jiná, než na kterou myslili andělé.
Níže jsou nahrávky kázání o narození Pána Ježíše Krista. Jedná se o kázání z let 2008 až 2020 a dá-li Pán, budou k nim v dalších letech přibývat další.
Na konci prosince si tradičně připomínáme narození Pána Ježíše Krista. Je to křesťanská tradice. Boží slovo nás k ničemu takovému nevede. Přesto Boží slovo mluví o narození Pána Ježíše Krista - nejenom v těch známých textech z Matoušova a Lukášova evangelia, ale v mnoha zaslíbeních Starého zákona. Víme, že veškeré Písmo svědčí o Pánu, a mnohé toto svědectví je svědectvím o jeho narození.
Kázání Jana Husa na první adventní naděli.
Tato událost evangelia se vskutku stala na Květnou neděli, proto více patří k památce toho dne, než dne dnešního. Avšak dnes je čteme, protože myslíme na jeho navštívení, které si dnes připomíná křesťanská církev, a kterému Čechové podle tatiny říkají „advent“; neboť latinsky adventus je česky příchod nebo navštívení. A to si připomíná církev svatá od dnešního dne až do dne Kristova narození; a tak se již celý ten čas nazývá advent, to jest čas, v němž si připomínáme Kristovo navštívení.
Původně jsem se chtěl zabývat rolí svědomí, zralostí a schopností duchovního rozlišování v životě křesťana, ale události, v nichž se nacházíme, mě vedou k otázkám, jimiž se musíme zabývat dříve. Jak to je s vládní mocí? Komu se máme podřizovat? Kdo je tím Bohem ustanoveným vládcem, o němž mluví Boží slovo? Vztahují se slova Písma jenom na členy vlády nebo i na prezidenta a parlament, a co senátoři – těm se také máme podřizovat? Nebo máme jít ještě dál a vztáhnout ta slova na každého úředníka na ministerstvu, na každého policistu, vojáka, soudního zřízence?
Další kapitola knihy Genesis popisuje shledání po dvaadvaceti letech. V předchozích kapitolách jsme viděli, jak se Josef setkal se svými bratry, ale zůstal jimi nepoznán. Jako správce Egypta jim prodal obilí. Ale neobešlo se to bez jistého incidentu – obvinil své bratry z toho, že jsou vyzvědači a že opak dokážou, pokud přivedou svého nejmladšího bratra Benjamína. A aby ho skutečně přivedli, tak si nechal jednoho z nich, Šimeóna, u sebe ve vazbě. Bylo jasné, že hlad bude trvat ještě šest let a že bratři budou muset přijít znovu – tedy pokud opravdu nelhali a Benjamín je stále na živu.
Odejít do kláštera, odříznout se od druhých a zasvětit život pouze Boží chvále není tím, co Boha potěší. Bůh chce, abychom mu přinášeli své životy jako trvalou oběť chvály, ale abychom také nezapomínali „na dobročinnost a štědrost“. Jinými slovy, Boha oslavujeme jak životem, který neustále přetéká chválou Boha, tak praktickými dobrými skutky. Proto náš text říká, že…
Bohu bychom měli skrze Ježíše Krista neustále přinášet oběť chvály a dobrých skutků, která mu dělá radost.
Ať jsou vždy připraveni ke každému dobrému skutku. Kristus nás očistil, abychom byli lidem, který bude horlivý v dobrých skutcích. Proto mají křesťané být vždy připraveni jednat dobře. Z kontextu není úplně jasné, zda máme vztahovat tyto dobré skutky k vládní moci nebo zda se jedná spíše o obecné prohlášení. Je to někde mezi – a myslím, že to Pavel napsal takto schválně, protože nechtěl omezit dobré skutky jenom na vztah k vládní moci, ale mají se týkat všech lidí. Zároveň je zde říká v těsné souvislosti s vládní mocí, aby bylo jasné, že poslušnost vládě a podřízenost se bude projevovat prakticky. Křesťané nemají být neviditelní.
Že nám zde dává Pán Ježíš nové přikázání, milí v Kristu přátelé, abychom se milovali vespolek? To že je něco nového, to že je něco, co tu ještě nebylo, toho že jste se ve Starém zákoně nedočetli? Copak je v Novém zákoně nového? A zde nedovedete dát odpověď, co je v Novém zákoně nového, pokud dobře neznáte Starý i Nový zákon, a Starý ani Nový zákon nepochopíte, dokud nepochopíte Boží tajemství.
Při pohledu na tuto vznešenost, velebnost a drahocennost modlitby se snad mnozí zarmoutí a zaleknou. Snad ti tvé srdce vyčítá, že si ho nikdy nedal naladit, že proto nikdy s Bohem tvým se nesešlo, že nikdy v modlitebné náladě nebylo, rty tvé ti vyčítají, že mluvily slova, jejichž význam jsi neznal, a o nichž v hlubinách duše tvé nebylo zdání a slechu; paměť vyčítá ti, že jsi nikdy řádně myšlenek rozptýlených nesvolal — a ty naříkáš: Já se tedy modlit neumím. Já jsem se tedy nikdy nemodlil!
Posledních dvacet měsíců ve stále větší míře ovládá svět strach. Na začátku to byl strach z neznámé nemoci, která měla podle některých předpovědí zdecimovat lidstvo. K tomu se hned na začátku přidal strach z lidí – bylo potřeba se vyhýbat lidem, aby se člověk nenakazil. Do toho vstoupily příkazy vyhýbat se lidem a zákazy stýkat se s lidmi nebo jim dokonce – jaká hrůza! – podat ruku. Navzdory jasnému učení Písma bylo takové jednání představováno jako láska k bližním. Média se předháněla v hororových zprávách, předpovědích a scénářích.
S naprostou jistotou můžeme říci, že je nemožné, abychom se ocitli mimo působení Boží všemohoucnosti. Bůh má své služebníky všude. Jsou to „poklady ukryté v písku“ (Dt 33,19), a Pánovi vyvolení se z nich mají sytit. I když oblaka zakryjí hory, jsou stále stejně skutečné jako v záři slunce. Právě tak neměnná jsou zaslíbení a skutky Boží prozřetelnosti i při nejasnosti naší víry a v těžkostech, do nichž upadáme. Máme naději a ta naděje je přítomná. Proto buďme dobré mysli.
Jan ve svém evangelium zaznamenává skutečnou modlitbu Páně, modlitbu Pána Ježíše Krista, velekněžskou modlitbu, přímluvnou modlitbu. Od třinácté kapitoly až do konce svého evangelia popisuje Jan události spojené s ukřižováním a vzkříšením Pána Ježíše Krista. Začíná své evangelium věčností – na počátku bylo Slovo, to slovo bylo u Boha, Bůh bylo to Slovo (J 1,1). Mluví o tom, že na počátku byl jenom Bůh sám v osobě Otce a Syna a Ducha svatého. Dále mluví o Kristově vtělení, kdy se Slovo stalo tělem a přebývalo mezi námi (J 1,14).
