Otčenášem nás Spasitel učí, ne jen jak se máme modlit, ale učí nás také, za co se máme modlit. Nezáleží tolik na způsobu jako na věci samé, ačkoliv věc musí mít vhodnou formu. Forma se musí přizpůsobovat obsahu. Forma Otčenáše je dokonalá, poněvadž obsah Otčenáše je dokonalý. Jeho obsah má naplňovat všechny naše modlitby. Není tím řečeno, že všechny prosby Otčenáše jsou pro každý okamžik života našeho stejné důležité.
Kdo se zajímá o spor, s nímž nemá nic společného a zaplétá se do něj kvůli tomu, že obě strany zná, nebo jsou to příbuzní nebo že si myslí, že na to má právo, které vyplývá z jeho postavení a v tomto sporu se přikloní k jedné straně a rozhněvá se, rozdmýchává věci do většího plamene a podněcuje jednoho proti druhému.
Sluneční světlo není nikdy vítanější než po dlouhém bdění v noční temnotě. Kristova přítomnost není nikdy příjemnější než po čase pláče kvůli jeho odchodu. Je smutné, že proto, abychom se naučili být vděční, potřebujeme ztratit svá požehnání. Truchleme nad touto pokřiveností naší přirozenosti a snažme se vyjadřovat vděčnost za Boží požehnání, abychom nemuseli naříkat nad jejich ztrátou. Toužíte-li po Kristu jako po stálém hostu, dejte mu všechny klíče od svého srdce. Nedovolte, aby před ním byla uzamčena jediná skříňka. Dejte mu přístup do každé místnosti a klíč od každé komůrky; tak ho přinutíte, aby zůstal.
Jaké slovo je jako Pánovo slovo a jaká moc je jako ta jeho? Pozemští vládci mohou mít silná slova – a žádnou moc. Ale u Boha to tak není. Jeho záměry neznají překážky. Jeho slovo nemůže nikdy selhat. Kdo může odolat jeho moci? U Boha jdou záměr, slovo a moc ruku v ruce.
Pokud se „moderní evangelizace“ zváží na vahách Písma svatého, ukáže se, že je nedostatečná; chybí jí to, co je nezbytné pro skutečné obrácení, chybí jí to, co je nezbytné, má-li se ukázat, že hříšníci potřebují Spasitele, chybí jí to, co povede k proměně života nového stvoření v Kristu Ježíši.
Možná již čtenář věří v Pána Ježíše Krista. To však samo o sobě není důkazem, že jste se znovu narodili a putujete do nebe. Nový zákon nám říká, že „Když byl v Jeruzalémě o velikonočních svátcích, mnozí uvěřili v jeho jméno, protože viděli znamení, která činil. Ježíš jim však nesvěřoval, kdo je“ (J 2,23–24). „Když takto mluvil, mnozí v něho uvěřili“ (J 8,30), avšak verš 59 ukazuje, že o něco později se ho ti samí lidé snažili ukamenovat! „Přesto v něho uvěřili [uvěřili v něj, ne pravdě o něm] mnozí z předních mužů …“ Ale běda!
A tak se tedy těš a těš, jak umíš a můžeš! Vždyť se na světě všechno těší a ty by ses neměl těšit? A co že by potěšení nebylo pro tebe v celém širém světě k nalezení? Copak jsi ze zcela jiného světa? I tak se těš – však ono tě to všechno přejde, až tě začne Pán Bůh těšit. Jestli začne! Neboť se smiluje, nad kým se smiluje, a slituje se, nad kým se slituje, jako že jich mnoho povolává a málo jen vyvoluje. Ale nad kým se smiluje, toho bere do učení – a ubohý ten učedník! Co ho kdy ještě těšilo, vše se mu vezme, vše, vše. Počkej jen, počkej, až bude-li i tebe Hospodin těšit!
Nepřišel jsem volat k pokání spravedlivé, ale hříšníky. (Lk 5,32)
To znamená takové, kteří se považují za hříšníky a tedy za ztracené. „Neboť Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo“ (Lk 19,10).
Text se vztahuje na skutečně milosrdné lidi, kteří se třesou před Pánovým slovem. Jejich bratři je nenáviděli a nakonec je kvůli jejich věrnosti a svatosti vypověděli. To pro ně muselo být velmi hořké, a to tím spíše, že jejich vyhnání se dělo ve jménu náboženství a údajně s cílem oslavit Boha. Kolik se toho v Božím jménu dělá pro ďábla!
V roce 2019 jsem do Evangelical Times poslal článek o našich povinnostech vůči vládnoucím orgánům. V tom článku jsem se snažil na základě Bible ukázat, že musíme mít postoj ochotné podřízenosti vůči vládě, ale také to, že existují situace, kdy musíme být připraveni neuposlechnout její příkazy. Od té doby jsem měl – a snad i my všichni – řadu důvodů se nad těmito principy a jejich praktickým uplatněním dále zamýšlet. Možná je tedy na čase se k tomuto tématu vrátit.
Josefovi bratři i se svými rodinami a Josefův otec vstoupili do Egypta. Jákob se setkal se svým ztraceným a dávno oplakaným synem. Jejich setkání bylo velice dojemné – padli si kolem krku a plakali. Devětatřicetiletý Josef a jeho stotřicetiletý otec. Opustili jsme Jákoba a Josefa, když se po dlouhých dvaadvaceti letech setkali. Josef odpustil svým bratrům a postaral se o ně. Bůh naplnil Josefovy sny o tom, že se mu jeho bratři i jeho otec bude klanět. Josef byl po faraonovi druhý nejmocnější muž říše.
