Žijeme v době, kdy se obrovské množství lidí hlásí k náboženství. Máme více míst veřejných bohoslužeb než kdy dřív. Zúčastňuje se jich víc lidí než kdy dřív. Přesto navzdory veškerému tomuto veřejnému vyznávání věřím, že dochází k obrovskému zanedbávání soukromé modlitby.
Potřebuji vědět, že svou cestou dělám radost Pánu. I potom budu mít nepřátele, ale nejspíš to bude právě proto, že snažím dělat to, co je správné. Ale pohleďte, jaké je to zaslíbení!
Dnes světlo reformace viditelně pohaslo. V důsledku toho se slovo „evangelikální“ stalo široce chápaným pojmem a současně ztratilo svůj význam. Hrozí nám ztráta jednoty, která byla budována po staletí. Kvůli této krize a pro naši lásku ke Kristu, Jeho evangeliu a Jeho církvi usilujeme o obnovu naší věrnosti k ústředním pravdám reformace a historického evangelikalizmu. Tyto pravdy nehájíme kvůli jejich postavení v našich tradicích, ale proto, že věříme, že jsou ústředním bodem Bible.
Na začátku osmého století před Kristem zapsal Bůh skrze proroka Izajáše slova o trpícím služebníkovi (Iz 53). Izajáš prorokoval o Kristu. 53. kapitola je vrcholnou výpovědí o Hospodinovu služebníku, o Božím pomazaném, o vykupiteli z hříchů, o beránkovi, který snímá hříchy světa. Bůh zaslibuje, že vyvede svůj lid ze zajetí, z hněvu a prokletí, že ho vyvede z Babylóna (viz Iz 52,10–12).
Situace, ve které jsme se všichni ocitli a která výrazně zasáhla naše životy, je výjimečná a pozoruhodná v tom, že zasáhla úplně celou naši společnost a dokonce v podstatě stejným způsobem celý svět. Nás, věřící v evangelium Pána Ježíše Krista, by tato situace příliš překvapit neměla.
Než jsme se stali křesťany, žili jsme ve lži, kterou had – Satan obelhal Adama s Evou v zahradě Edenu: Budete jako Bůh. Celý svět se točil jenom kolem nás – a možná to tak nebylo v té vnější realitě, že by všichni kolem nás skákali, jak my jsme pískali, ale zcela jistě to tak bylo v té vnitřní realitě – v naší mysli.
Když autor Listu Židům jmenuje celou řadu příkladů lidí, kteří žili a zemřeli ve víře, krátce se mezi nimi zmíní o Izákovi, Jákobovi a Josefovi. Připomíná události, které se v jejich životech odehrály krátce před smrtí každého z nich.
Bůh je bohatý v milosrdenství, zamiloval si nás velikou láskou a ve své dobrotě nás zahrnul nesmírným bohatstvím své milosti. Proč to udělal? Jenom ze své dobroty a lásky k nám. Není žádný jiný důvod. Zasloužili jsme si Boží hněv, byli jsme dětmi hněvu (Ef 2,3), ale dostali jsme milost.
Jedním z úmyslů apoštola při psaní listu Židům bylo posílit víru těch, kdo byli bolestně zkoušeni a chvěli se. Ze stejného důvodu psal i těm, kdo byli slabí v milosti.
„Protože sám prošel zkouškou utrpení, může pomoci těm, na které přicházejí zkoušky.“ (Žd 2,18)
Všechny Boží děti na zemi se v tomto ohledu podobají. Od chvíle, kdy jejich víra povstala k životu a stala se skutečnou, se modlí. Jako je prvním znakem života novorozence při jeho příchodu na svět skutečnost, že dýchá, tak je první činností mužů a žen, kteří se znovu narodí, modlitba.
Dnes ráno naše touhy směřují k tomu, abychom rostli v poznání Pána Ježíše. Tato poznání bylo dokonalé dávno předtím, než jsme o něm měli sebemenší tušení. Dříve, než jsme se narodili, měli už místo v jeho srdci. Když jsme byli jeho nepřáteli, už nás znal se vší naší bídou a špatností. Když jsme hořce plakali v zoufalém pokání
(Následující slova byla napsaná v době velkého dobytčího moru, který byl v Anglii v letech 1865-1867.)
Podívejte se dobře na název tohoto článku a přemýšlejte o něm. To jsou slova z úst pohanů, kteří žili před třemi tisíci lety. Tato slova vzešla ze rtů egyptských kouzelníků, když Bůh poslal jednu ze svých slavných ran na egyptskou zemi. „Věštci tedy řekli faraónovi: ‚Je to prst Boží.‘“ (Ex 8,15).
Bylo by dobré, kdybychom všichni byli tak moudří, jako tito Egypťani!
Kde se vzal dobytčí mor?
