Ustavuji s vámi svou smlouvu. Už nebude vyhlazeno všechno tvorstvo vodami potopy a nedojde již k potopě, která by zahladila zemi.“ (Gn 9,11)
Zaslíbením smlouvy bylo, že země již nikdy nebude zničena potopou. V závěru osmé kapitoly Bůh tato slova řekl sám k sobě. Zavázal se ve svém srdci, že už nevyhladí tvorstvo potopou. To neznamená, že nepřijde soud – přijde a bude podobně strašlivý jako potopa, ale bude to soud ohněm. A bude ještě strašlivější než ten předchozí, protože bude věčný, definitivní, konečný. Ale na tomto místě se Bůh zavazuje smlouvou také lidem, že zemi nezničí potopou. Bůh sám mluvil o tom, že potopou se svět nezlepšil, protože i po potopě je každý výtvor lidského srdce od mládí zlý (Gn 8,21). Přesto Bůh prokazuje lidem milost a dokonce tuto svou milost potvrzuje smlouvou, která je obrazem nové smlouvy zpečetěné Kristovou krví.
Žijeme v době, kdy otázky vládní autority a poslušnosti církve nejsou jen teoretické. Jsou naopak reálné a naléhavé. Ještě před pár lety si možná někteří křesťané mysleli, že tyto věci se týkají jiných zemí a jiných století. Ale poslední roky nám velmi bolestně připomněly, že stát vydává nařízení, která se vymykají jeho pravomoci. Císař přestupuje rámec svého pověření, které má od Boha, a žádá poslušnost mimo sféru svého vlivu.
Podobně jako každé jaro se i letos chystám na konferenci pro služebníky, kterou od roku 1962 pořádá nakladatelství Banner of Truth (Pás pravdy). Je to vždy úžasná příležitost strávit čtyři dny ve společenství zbožných bratrů z různých zemí, sytit se Božím slovem, slyšet o tom, jak Bůh pracuje v různých zemích a být vytržen z každodenního koloběhu života.
Pokud posledních několik let donutilo evangelikály přehodnotit cokoli, pak je to povaha autority ve světě a v církvi. V pondělí 16. března 2020 prezident Trump oznámil, že se koronavirus šíří po celém světě takovým způsobem, že čelíme pandemii epochálních rozměrů. On a federální zdravotničtí úředníci navrhli „15 dní na zpomalení šíření – nebo zploštění křivky“ viru v naději, že se podaří minimalizovat dopad hrozící katastrofy.
Jsme na začátku třetí kapitoly prvního listu Timoteovi a mluvíme o povolání k práci starších ve sboru. První verš třetí kapitoly o tom mluví jako o krásné práci. V originálním textu je slovo skutek, které se v Písmu používá celkem často a má širokým rámec použití – od skutků zákona, přes práci jako takovou, úkol, činnost, záležitost až po požadavek (např. zákona – Ř 2,15). Nejsme spaseni ze skutků (Ef 2,9) – tam je přesně toto slovo, ale jsme spaseni k tomu, abychom konali dobré skutky (Ef 2,10) – je tam stejné slovo.
Neustále se modlím k Bohu, aby mi pomohl kázat ne velkolepá kázání, ale kázání užitečná – kázání, která osloví nejen intelekt, ale i srdce; kázání, která posílí a rozvinou milost v nás a budou nás inspirovat svatými touhami. V našich problémech, úzkostech, zmatení – čím déle žiji, tím více mě přesvědčuje moudrost mluvit více s Bohem a méně s lidmi. On nám může pomoci překonat všechny naše obtíže více než všichni ostatní dohromady. Mluvte více s Bohem, méně s lidmi.
Z mnoha jiných míst víme o tom, jak milosrdný Spasitel při své poslední večeři utěšoval své učedníky, kvůli jejich budoucímu zármutku, který je měl potkat kvůli jeho umučení. Proto i na tomto místě jim říká o tom, že budou zarmouceni. Říká „zanedlouho“ („maličko“ – KRAL), tedy za tři dny, a přijde to, že „mě nespatříte a zanedlouho“, tedy v následujících čtyřiceti dnech až do jeho nanebevstoupení ho spatří. A tak se stalo, že ho už onu noc a v pátek a v sobotu a v noci ze soboty na neděli nakrátko neviděli a potom, po jeho zmrtvýchvstání, ho nakrátko (desetkrát) zase viděli. V té době už byli zase povzbuzeni ve své víře, v níž předtím selhali, a byli utvrzeni.
