Ukáže-li se na oblaku duha, pohlédnu na ni a rozpomenu se na věčnou smlouvu mezi Bohem a veškerým živým tvorstvem, které je na zemi.“ (Gn 9,16)
Pavel nazývá ty starozákonní věci stínem, který měl vést lidi ke Kristu. A tímto stínem jsou i smlouvy. I ony nás mají vést jediným směrem – k nové smlouvě, která je zpečetěná Kristovou krví, k evangeliu Pána Ježíše Krista. Smlouva s Abrahamem byla postavená na víře – ve smlouvě budou ti, kdo věří a mají znamení smlouvy, obřízku. Obřízka těla měla ukazovat na obřízku srdce (viz Ř 2,28–29; Dt 10,16). A o obřízku srdce šlo od samotného začátku, tedy o srdce, které věří a které se vírou pevně drží Boha a jeho Slova, jeho zaslíbení, jeho milosti. Smlouva s Izraelem byla založená na poslušnosti – „když toto budete dělat, budete mým svatým národem“ (Ex 19,5–6). Ale oni neposlouchali.
A nyní jak se znesvěcuje Boží jméno? Vším tím, co se protiví jeho vůli a jeho slovu. Nejvíce se však znesvěcuje Boží jméno hanebným životem těch, kteří v ústech obracejí slovo Boží, ale mají neobrácené srdce.
Odvaha nebo statečnost nepatří mezi ctnosti, které by mezi křesťany byly v současné nějak na výsluní. Ale možná je na čase přehodnotit tyto věci. Vždyť Boží slovo velmi jasně jmenuje na prvním místě zbabělce mezi těmi, kdo nevstoupí do Božího království. Zbabělci spolu s nevěrnými, nečistými, vrahy, cizoložníky, zaklínači, modláři a všemi lháři najdou svůj úděl v hořícím jezeře (Zj 20,8)! Boží lid nutně potřebuje povzbuzení k odvaze.
Milost nás přetváří v drahý kov, a pak nutně následuje oheň a pec. Začínáme u toho? Nebo snad chceme být považováni za bezcenné, abychom mohli v klidu ležet jako kameny na poli! To by však znamenalo zvolit si tu horší část, jako Ezau, vzít si svou porci čočky a vzdát se smluvního podílu. Ne, Pane, raději se necháme uvrhnout do pece, než abychom byli vyvrženi z tvé přítomnosti!
Ve všech zemích je věřící jenom poutníkem a cizincem, a přesto je na všech místech Pán jeho příbytkem, stejně jako byl pro své svaté ve všech generacích. Může nám chybět ochrana pozemského panovníka, ale když Bůh řekne: „Budu tě chránit,“ nejsme ve skutečném nebezpečí. To je požehnaný cestovní pas pro poutníka a nebeský doprovod pro emigranta.
Proč nevzývám jeho jméno? Proč utíkám k tomu nebo onomu sousedovi, když Bůh je tak blízko a vyslyší mé nejslabší volání? Proč sedím a vymýšlím plány a vymýšlím intriky! Proč hned nevložím sebe a své břemeno na Pána? Přímočarost je nejlepší běžec - proč se hned nerozběhnu k živému Bohu? Marně budu hledat záchranu kdekoli jinde, u Boha ji však najdu, neboť zde mám jeho královské „bude“, které mi ji zajistí.
Ostatek, tedy ten pravý Boží lid, však nakonec nacházíme všude možně – jak v domácích setkáních, která se někdy ani neosmělují nazvat se církví, tak mezi těmi, kteří se setkávají v pronajatých prostorách, aby mohli být spolu a společně oslavovat Boha, tak také v modlitebnách a kostelích „tradičních“ církví. Někde je to více a někde je to méně, ale jedno je zjevné – skutečný Boží lid je věrný Božímu slovu a je charakteristický svou láskou k pravdě, tedy na prvním místě samotnému Pánu Ježíši Kristu a ruku v ruce s tím také Písmu.
