S Bohem statečně si povedeme

Žijeme ve světě, který se překotně mění. Za poslední století se změnil k nepoznání. A spolu se světem se samozřejmě mění také životy lidí. Nové století a především posledních pár let přineslo do životů lidí změny skutečně dramatické. Stephen Rees ve svém článku Boží moudrost v rychle se měnícím světě popisuje tyto změny v Anglii – u nás a ani jinde v Evropě není situace příliš odlišná. Kromě Boží moudrosti, která je nezbytná pro život ve víru tolika změn, nezbytně potřebujeme také odvahu. Odvaha nebo statečnost nepatří mezi ctnosti, které by mezi křesťany byly v současné nějak na výsluní. Ale možná je na čase přehodnotit tyto věci. Vždyť Boží slovo velmi jasně jmenuje na prvním místě zbabělce mezi těmi, kdo nevstoupí do Božího království. Zbabělci spolu s nevěrnými, nečistými, vrahy, cizoložníky, zaklínači, modláři a všemi lháři najdou svůj úděl v hořícím jezeře (Zj 20,8)! Boží lid nutně potřebuje povzbuzení k odvaze.

Potřebujeme odvahu

Když se Jozue ujal vedení Izraele po smrti Mojžíše, Bůh mu hned čtyřikrát v jediné kapitole opakuje, aby byl „rozhodný a udatný“. Svou statečnost prokázal Jozue už o čtyřicet let dříve, kdy byl jako předák svého pokolení vybrán, aby spolu s dalšími jedenácti předáky prozkoumali zemi, do které je Bůh vedl. Jenom Jozue a Káleb byli stateční, zatímco ostatních deset svou zbabělostí vzalo lidu odvahu, takže reptali proti Bohu. Proto také jenom Jozue a Káleb z celého tohoto pokolení o čtyřicet let později vešli do zaslíbené země. Ještě před touto událostí při vystoupení z Egypta vedl Jozue na poušti Hospodinovy boje proti Amálekovcům (Ex 17). Přesto Bůh považoval za nutné povzbudit Jozua k odvaze. I my nutně potřebujeme povzbuzení k odvaze a tomu, abychom byli rozhodní.

Potřebujeme odvahu, abychom nebyli shledáni zbabělými a spolu se všemi zbabělci a lháři odsouzeni k věčnému zahynutí. Potřebujeme odvahu, abychom naplnili úkol, k němuž nás Bůh v tomto světě povolal – nést evangelium Pána Ježíše Krista generaci, do níž nás Bůh postavil na místě, kam nás postavil nebo kam nás volá. Potřebujeme odvahu, abychom nezapřeli Pána Ježíše Krista před lidmi, ale přiznali se k němu, protože kdo ho zapře před lidmi, toho Pán zapře před svým nebeským Otcem. Potřebujeme odvahu, abychom se mohli postavit za pravdu. Žijeme v době, kdy zlu se říká dobro, tma je vydávaná za světlo a hořkému se říká sladké (viz Iz 5,20). Tohle je něco, co platí o každé době, ale v některých dobách je to mnohem více zjevné, protože Bůh se rozhodl popustit uzdu hříchu a svévoli. Křesťan je zrozen ze Slova pravdy, stal se otrokem Pána pravdy, miluje pravdu a nenávidí lež. Proto potřebuje odvahu, aby se mohl zastat pravdy, aby mohl slovy Jana Husa „milovat pravdu, mluvit pravdu, držet se pravdy a bránit pravdu až do smrti“. A to není možné bez statečnosti.

Potřebujeme odvahu, abychom mohli být těmi, kteří prosazují spravedlnost a právo. Křesťan je člověk, který na prvním místě hledá Boží království a jeho spravedlnost. Tato spravedlnost je v Pánu Ježíši Kristu samotném, ale odtud se šíří na prvním místě do Božího slova a následně do všech oblastí lidského života. Z toho vyplývá, že křesťan by se měl stavět proti každé formě nespravedlnosti a bezpráví, s níž se ve společnosti setkává, protože „prosazovat spravedlnost a právo je před Hospodinem výbornější než oběť“ (Př 21,3). K tomu však člověk potřebuje skutečně velkou odvahu, protože to může znamenat odmítnout zabíjet nenarozené nebo právě narozené děti (jako porodní báby v Ex 2,17), nesklonit se před modlami vládců navzdory hrozbě smrti (jako to udělali Danielovi druhové v Da 3,16–18), či přímo odmítnout poslušnost zákona (jako v případě Daniela, Da 6,8–11 nebo Ester, Est 4,11) nebo „jen“ trvat na svých občanských právech (jako to udělal Pavel, Sk 22,25). Hájit spravedlnost obvykle, ne-li vždy, znamená postavit se proti silnějšímu protivníkovi. A to bez odvahy opravdu nejde.

Ovšem zdaleka ne každý křesťan je povolán k tomu, aby konfrontoval krále s jejich hříchem, jako např. prorok Nátan nebo Jan Křtitel, jehož tato konfrontace stála hlavu. Ale každý křesťan je povolán k tomu, aby byl světlem a solí na místě, kam ho Pán postavil. A každý křesťan je povolán k tomu, aby na tom svém místě, v rozsahu, který mu Bůh svěřil, prosazoval spravedlnost, právo a pravdu – na prvním místě tu pravdu, která je v Pánu Ježíši Kristu, následně tu, která je v jeho Slově a nakonec i tu, která je kolem nás. Abychom takto mohli jednat, abychom mohli svítit jako město na hoře a solit jako skutečná sůl, potřebujeme opravdu hodně odvahy. „Buď rozhodný a velmi udatný!“ (Joz 1,7)

Zbabělost je nakažlivá

Boží slovo toho o odvaze neříká málo. Jedna z věcí, před kterou varuje, je nakažlivost zbabělosti. Už jsem ji zmínil v případě Jozua. Lid ztratil odvahu kvůli zbabělým zvědům, kteří viděli obry. Když Mojžíš dostal pokyny od Boha k dobytí zaslíbené země, bylo mezi nimi povzbuzení k odvaze a varování před zbabělostí. „Kdo je bojácný a zbabělý, ať se vrátí domů, aby jeho bratři neztratili odvahu jako on“ (Dt 20,8). Něco podobného můžeme vidět v příběhu Davida a Goliáše. Izraelci se třásli strachem, když viděli Goliáše, ale David proti němu šel ve jménu Hospodina! A tady můžeme vidět také cestu, jak můžeme získat odvahu a jak se můžeme povzbudit ke statečnosti.

Statečnost je od Hospodina

Jak se tedy můžeme posílit? Jak se povzbudit k odvaze? Jozue to vysvětluje. „Moji bratří, kteří táhli vzhůru se mnou, zavinili, že lid ztratil odvahu. Ale já jsem se cele oddal Hospodinu, svému Bohu“ (Joz 14,8). A David v Žalmu 108 mluví o tom, že jenom ve vztahu s Bohem, v pohledu upřeném na Hospodina, na jeho moc, sílu a slávu najde Boží lid odvahu.

Kéž vám i toto číslo, milí čtenáři, pomůže pozvednout zrak vzhůru a dívat se tam, kde náš Pán sedí po pravici Boží. Kéž on sám je vaší silou, aby se vaše srdce nechvěla a neděsila a vaše ruce a vaše nohy nebyly jak z vosku. Kéž vás sám Pán posiluje a dává vám rozhodnost i odvahu naplnit pevně stát v jeho Slově a naplnit jeho vůli.