James W. Alexander

Mezi zvyky Dr. J. W. Alexandera patřilo psaní deníku, kam si mimo jiné psal vždy odstavec, v němž se zabýval nějakou myšlenkou o kázání. V jednom z jeho deníků byla tato slova: „Pokud mě Pán zachová zde na zemi, bude pro mě dobré, když si jednou projdu všechny své deníky a shromáždím to, co jsem čas od času napsal o službě. Už teď je toho dost na jeden svazek. Mohlo by to být dobré, až budu pryč.“ Zůstalo ale jenom u tohoto přání, protože Pán si ho odvolal do svého království. Jeho mladší bratr Samuel, který byl také kazatelem, však jeho deníky prošel a vydal toto dílo, které zde na pokračování budete moci číst.

Jan Želivský

Naše tělo bylo zajisté při počátku stvoření silné, zdravé, vyhovující a poslouchající duši, ale po hříšném pádu se stalo slabým, bezmocným a zatěžujícím duši i strhujícím ji. Nezohavujte svou duši nečistotou. Svatí buďte, protože já jsem svatý (Lv 11,44). Augustin: „Tak jako nás k hříchu nepudila bázeň, nýbrž žádostivost, tak i ke spravedlivému životu nás nemá pobízet strach z trestu, nýbrž láska ke spravedlnosti.“ Jako by chtěl říci: Sluší se, abyste spravedlnosti dali to, co jste přáli nespravedlnosti. To je lidské, je to názorná věc. Lépe je tedy sloužit Bohu než ďáblu, neboť Boha neuzří, kdo není čistého srdce. „Blahoslavení čistého srdce“ (Mt 5,8). Čistotou srdce se mysl ubrání zločinu. Bůh shlíží jen na čisté a chrám Boží nemůže být jiný než čistý, jako zase chrám ďábla nemůže být čistý. Vydávejme tedy těla svá jako Maria Magdalská. Smilní-li tělo, všecky jeho údy přisluhují smilstvu. Jediný hřích přivodí všecky hříchy.

Albert Warren Clark

V tomto světě plném hříchů musí člověk zápasit, pokud chce postupovat dopředu, nebo pokud chce být požehnáním pro jiné. Kdo chce vést dobrý boj, má co dělat s přemáháním nepřátel v sobě i kolem sebe. Musíme ustavičně bojovat proti zlu, které je v nás i ve světě. Křesťan musí neustále bojovat za pravdu a za právo. Musí také bojovat proti hříšnému srdci. Život bez boje je život, který ztrácí účel. Rád bych vám položil dvě otázky o tomto boji, které vyplývají z našeho textu:

Charles Spurgeon

Něco z mého názoru jasně vyjádřil Šalomoun v knize Kazatel (7,21): „Nevšímej si všech řečí, které se vedou, abys neuslyšel, jak tě zlehčuje tvůj otrok." To znamená „nepřikládej srdce ke všem vyřčeným slovům" - neber si je k srdci nebo nepřikládej jim váhu, nevšímej si jich nebo jednej, jako bys je neslyšel. Nemůžeš zastavit řeči lidí, a proto je nejlepší zavřít si uši a nevšímat si toho, co se mluví. Kolem je svět jalového tlachání, a kdo si toho všímá, bude mít dosti co dělat. Zjistí, že ani ti, kdo mu jsou nejblíže, o něm nepějí vždy chválu, a když pokárá nejvěrnější služebníky, ti v momentálním rozčilení vysloví prudká slova, která by neměl zaslechnout. Kdo ve chvilkovém roztrpčení neřekl o někom něco, čeho potom litoval? Je znakem velkorysostí zacházet s vášnivými slovy, jako by nikdy nebyla vyřčena. Když je někdo rozhněvaný, je moudré se mu vyhnout a odložit hádku, než se do ní zapleteme; a když jsme nuceni vyslechnout ostrá slova, musíme se snažit vymazat je z paměti a říci s Davidem: „Já však neslyším, jsem jako hluchý, jako němý, ani ústa neotevřu“ (Ž 38,14).

Jaroslav Kernal

V osmé kapitole Janova evangelia Pán Ježíš ostře diskutuje se Židy, kteří ho neustále obviňují z nejrůznějších věcí. Na začátku kapitoly se ho snažili nachytat, když k Němu přivedli cizoložnou ženu, ale on jenom řekl: „Kdo je bez viny, ať první hodí kamenem.“ Později toho dne učil v chrámu a učil o svém Otci, které oni vůbec neznali. Říkal jim natolik vážná slova, že ho chtěli zatknout, a dokonce – jak to uvidíme v našem textu – ho chtěli zabít. Zdá se, že byli skutečně velmi rozzlobení.

Jaroslav Kernal

Bůh odpovídá na prosby o smilování skrze Ducha svatého. Duch svatý byl vylit na zem v den letnic, aby byl zjevným důkazem toho, že začalo léto milosti, že zaslíbený Mesiáš se ujal vlády. Byl vylit na všeliké tělo a tam, kde Bůh odpovídá na modlitby hříšníků, kteří ho prosí o záchranu ze svého hříchu, Duch svatý se ujímá díla a dává nové srdce. To je zaslíbení nové smlouvy, kterou Bůh dal svému lidu v osobě Mesiáše.

Jan Karafiát

To první se nám, milí přátelé v Kristu, líbí. To je převzácná věc, ctít otce i matku a milovat je a milovat všechny lidi. To je převzácná věc. Ale to druhé? Vždyť je to pravý opak: v nenávisti mít otce i matku, i tu svou duši! Kohopak tím Kristus získá, koho to k němu přitáhne? Ano, tak se na to dívali přirozeně všichni lidé. Když to pěkné slyšeli, řekli: „Nikdy tak člověk nemluvil jako tento člověk.“ Když ale řekl něco, co se jim nelíbilo, hned namítali: „Proč ho posloucháte? Je posedlý!“

Jan Hus

Tento text svatého evangelia je dostatečně srozumitelný a dlouhý, proto ho sv. Řehoř nechtěl vykládat celý, ale jenom velmi krátce doložil, jak se Kristus měl k těmto učedníkům: že se ukázal jejich tělesným očím tak, jak se jim jevil uvnitř očím jejich srdce, protože oni současně milovali i pochybovali. A Pán Ježíš byl s nimi v těle – proč se jim tedy nedal poznat? Byl s nimi proto, že o něm mluvili. Ale že o něm pochybovali, proto se jim nedal poznat. Mluvil s nimi, káral jejich nechápavost, vyložil jim tajemství Písma, které bylo o něm.

Alois Adlof

Přistupování k Bohu vylučuje jakékoliv sobectví. Láska našeho Boha nás učí milovat ostatní. Pán Ježíš učí nás milovat všechny lidi i nepřátele a s vřelou láskou je připomínat na našich modlitbách. Vždyť sám Pán za nás, když jsme ještě byli nepřátelé, umřel. Pravá modlitba je zároveň přímluva. Modlitebník žádá dobré věci nejen pro sebe, nýbrž i pro jiné.

Jaroslav Kernal

Bůh, k němuž se modlil farizeus, byl takovým malým bohem, který tleská lidem. Který je naprosto závislý na lidské spravedlnosti. Bůh farizea není tím Bohem, o kterém se píše v Božím Slově. Farizeův bůh čeká, až k němu člověk přijde, čeká, až mu člověk ukáže, že si opravdu zaslouží, aby ho tento bůh přijal do svého království. Farizeův bůh je výsledkem farizeových představ. Tento farizeus si nestvořil žádnou modlu, které by se chodil někam klanět. Jeho modla vznikla v jeho mysli. Je to hodně podobné, jako když si lidé dnes představují Pána Boha, jako takového hodného staříka na obláčku.

Bůh odpočinutí

V tuto hodinu spočíváme v zaslíbeních našeho věrného Boha a víme, že jeho slova jsou plná pravdy a moci. Spočíváme v učení jeho Slova, které je samo o sobě útěchou. Odpočíváme ve smlouvě jeho milosti, která je přístavem rozkoše. Ježíšova osoba je tichým místem odpočinku pro jeho lid, a když se k němu přiblížíme při lámání chleba, při naslouchání Slovu, při zkoumání Písma, v modlitbě nebo ve chvále, zjistíme, že jakákoli forma přiblížení se k němu je návratem pokoje do našich duší. Bůh pokoje dává dokonalý pokoj těm, jejichž srdce v něm spočívá.

Jan Karafiát

Znovu a znovu, a ať se zdá, že je to všechno nadarmo, a ať tě zdržuje, kdo chce a co chce – jen zmlkni před Bohem, duše má! Před něčím ty, duše, musíš zmlknout, i kdyby to byla mizerná sukně. Ale ty, má milá duše, ty se měj k němu a jenom k němu. – Že to neumíš? – Však on tě naučí, on sám se svými pomocníky. A ti chodí světem, mají v rukou nožíky a bez milosti přeřezávají všechna pouta, jimiž se ta duše lidská k světu poutá, ať jsou to již řetězy anebo stébla. – Arci že to nejde snadno, bolest při tom přenesmírná, ale potom: „Osidlo se přetrhalo a jsme svobodní.“ Člověk se tu něčemu přiučil, o čem neměl tušení. – Jen zmlkni před Bohem, duše má! – A když o tom přemýšlí a přemýšlí, a rád by to řekl co nejjasněji a nejjadrněji – ono to zní přece jenom zase: Jen zmlkni před Bohem, duše má, konečně zmlkni!