Svoboda nezávislosti
John Stevens
Možná se za toto přesvědčení trochu stydíme, ale musíme si uvědomit, že nezávislé církve mají řadu výhod; jedná se o svobody, které jsou v našem postkřesťanském moderním kontextu obzvláště důležité.
Prvorozenému dal Josef jméno Manases (to je Bůh dal zapomenutí), neboť řekl: „Bůh mi dal zapomenout na všechno mé trápení a na celý dům mého otce.“ (Gn 41,51)
Bůh Josefovi požehnal a dal mu dva syny. Prvního pojmenoval Manases, což znamená „Bůh dal zapomenutí“. Bůh dal zapomenutí nejvyššímu číšníkovi a také mu dal rozpomenutí v pravý čas. A také Josefovi dal Bůh zapomenout na všechno jeho trápení a dům svého otce. Zanedlouho – a skutečně to nebude trvat déle než pár let, dá Bůh Josefovi, aby se rozpomenul – a potom se po celém Egyptě rozezní Josefův pláč a Josef se dá poznat svým bratrům. Řekne jim, aby se netrápili tím, že ho prodali do Egypta a nevyčítali si to, protože to byl Bůh, kdo ho do Egypta poslal před nimi, aby zajistil jejich potomstvo a připravil skrze něj veliké vysvobození. Josef dobře ví, že Bůh nade vším vládne a má všechno pevně ve své ruce.
Možná se za toto přesvědčení trochu stydíme, ale musíme si uvědomit, že nezávislé církve mají řadu výhod; jedná se o svobody, které jsou v našem postkřesťanském moderním kontextu obzvláště důležité.
Pokoušeli jste se někdy s někým sdílet evangelium a on neustále vznášel jednu námitku za druhou? Jak jste na ně reagovali? Snažili jste se trpělivě odpovědět na každý argument? Přerostlo to v hádku? Vzdali jste snahu s nimi mluvit a odešli? Co bychom měli dělat?
Zde není nic, co by se dalo při zachování pospolitosti měst, městeček a království nebo při udržování pravého náboženství, křesťanského míru a svornosti srovnat s pravou poslušností. Tímto způsobem je totiž každý člověk poučen, jak vzdávat Bohu náležitou čest a slávu a člověku to, co vyžaduje jeho úřad. I tak není nic nenáviděnějšího Bohu ani škodlivějšího pro člověka, než když je tak očarován falešnými satanovými iluzemi, že není schopen rozlišovat mezi poslušností a neposlušností. Ale jako lidé zbavení veškeré soudnosti a přirozeného rozumu považují jedno za druhé, ačkoli sami jsou si jasně vědomi toho, že je to v rozporu.
Období covidu vedlo k tomu, že mnoho křesťanů začalo uvažovat o věcech, které dříve nebyly v jejich hledáčku. Jaká je role vlády? Musíme se podřídit všemu, co nám řekne (pokud nás to přímo nepřivádí ke hříchu)? Jak reagujeme na to, že vláda přebírá kontrolu nad oblastmi života, kde jsme dříve byli ponecháni sami sobě? Co máme dělat ve chvíli, kdy je církvím nařízeno, aby se nescházely?
Stejně jako tenkrát Duch svatý uváděl lid Boží ve všelikou pravdu a oslavoval Pána Ježíše, dělá to i dnes a na věky věků. Sláva je jeho, ať o tom víte nebo nevíte. „Neboť tvé je království, i moc, i sláva!“ A teď si představte, že my již z té jeho slávy něco vidíme a čekáme ještě víc té jeho slávy. Naše texty nám praví, že všechno to, co vidíte a čekáte, je příliš málo, že jeho sláva je neskonale větší a že se určitě dostaví.
Celý kontext – celá druhá a třetí kapitola je napsaná na pozadí rozdílů mezi mužem a ženou. Ten rozdíl byl patrný už v předchozích verších (v. 8–10), kde byla řeč o modlitbě, je naprosto zřejmý na tomto místě a pokračuje ve třetí kapitole, kde se dál Pavel zabývá vyučování v církvi, které je svěřeno na prvním místě starším, což mají být zbožní, zralí a v Božím slově zakotvení muži. Takže tady máme modlitbu mužů a žen (v. 8–10) a vyučování žen a mužů (2,11–15 a 3,1–7).