Dále Bůh řekl: „Toto je znamení smlouvy, jež kladu mezi sebe a vás i každého živého tvora, který je s vámi, pro pokolení všech věků. Položil jsem na oblak svou duhu, aby byla znamením smlouvy mezi mnou a zemí.“ (Gn 9,12–13)
Znamením této smlouvy se stává duha. Znamení smlouvy je vlastně takovou pečetí, podpisem smlouvy. Zářící duha zrcadlí zářící Boží milost a slitování. Zářící duha je potvrzením Božího rozhodnutí, že už nezahladí zemi potopou. Nevíme, jestli lidé znali duhu i před potopou, ale není to nakonec vůbec podstatné. I kdyby ji znali už dřív – a nemuseli, protože to mohlo na zemi vypadat trochu jinak – teprve nyní se duha stává znamením smlouvy. A znovu si můžeme všimnout, že znamení je spojeno s obsahem smlouvy. Když pršelo a potom přestalo, znamení se pravděpodobně objevilo. S každým deštěm mohli lidé propadnout panice, že znovu přijde to, co tady bylo a země bude znovu zatopena potopou a všechno živé zahyne, ale potom přestalo pršet a objevila se duha a lidé si měli připomenout Boží slib.
A nyní si představme, milí v Kristu přátelé, že je nám to již z milosti dáno, že všichni velmi toužíme po tom, abychom vešli do Božího odpočinutí. Šťastní jste vy lidé, kteří po tom velice toužíte! Vám jistě bude dáno. Vy vejdete do Božího odpočinutí. Ale jak?
Evangelium ukazuje bedlivou snažnost lidu, naslouchajícího slovu Božímu z úst Kristových jakožto příklad, abychom i my snažně naslouchali slovu Páně. Dále ukazuje, kterak Pán Ježíš s láskou kázal slovo Páně, protože bezprostředně před tím se praví v evangeliu: „Ježíš procházel městy a vesnicemi a přinášel radostnou zvěst o Božím království; bylo s ním dvanáct učedníků a některé ženy uzdravené od zlých duchů a nemocí.“ Tím pobízí a tříbí stav duchovní.
Německý císař v dávných dobách, kdy papežové byli papeži, urazil jeho Nesvatost, a než mu byla navrácena přízeň, musel stát tři dny (myslím, že to tak bylo) před hradní branou v hlubokém sněhu, v kruté zimě a činit pokání. Sám jsem viděl v Římě i na jiných místech před starobylými kostely nekrytá místa vystavená větru a dešti, letnímu žáru i zimnímu mrazu, kde museli stát odpadlíci, někdy i celé roky, než mohli být přijati zpět, pokud se dopustili nějakého přestupku proti církevním předpisům.
Modlitba a Boží slovo jsou nejlepší a nejsilnější zbraně, které nám Pán svěřil. Patří k sobě a jsou spolu vzájemně propojené a na nás je, abychom je správně, dobře a účinně používali. K tomu mohou posloužit také některé články z tohoto čísla časopisu.
Vzpomínám si na příběh, který vyprávěl William Dawson, jemuž naši přátelé wesleyáni říkali Billy Dawson, což byl jeden z nejlepších kazatelů, kteří kdy vystoupili na kazatelnu. Jednou kázal na text: „Skrze tohoto člověka se vám zvěstuje odpuštění hříchů.“ Poté, co přečetl svůj text, klesl za kazatelnu, takže ho nebylo vidět, jen bylo slyšet hlas, který říkal: „Ne ten muž na kazatelně, který vám zmizel z očí, ale ten muž v Bibli. Člověk popsaný v Písmu je ten, skrze něhož je vám zvěstováno odpuštění hříchů.“
Charles Spurgeon
