Dr. Meic Pearse je profesorem od roku 2004 profesorem na Houghton College v New Yorku, USA. Předtím učil církevní dějiny na London Bible College ve Velké Británii. V této své přednášce se skvělým způsobem vyrovnává s tímto téměř neprobádaným obdobím dějin církve. Meic se věnuje např. tématům křesťané v Sovětském svazu nebo církev v době nacismu. Pro nás středoevropany jsou získané poznatky o to cennější.

OBSAH:

• Začátky náboženského pluralismu v ruském impériu.

• Nábožensko-nacionalistická rivalita a úpadek turecké moci

Drazí v Kristu, před památkou Páně se podíváme na jeden verš z 12. kapitoly knihy Exodus, který se týká toho, co bylo přikázáno, ke slavnosti nekvašených chlebů. Pro kontext toho co, bylo přikázáno, přečtu Exodus 12,15-20 a potom si ukážeme, jak Pán Ježíš naplnil to, co se přikazuje v 15. verši.

Jan Hus

Protože je rozšířeno šest bludů, jimiž by mnozí mohli být svedeni, dal jsem zapsat svaté Písmo na stěnu v Betlémské kapli, aby se jich lidé vyvarovali: první je blud o stvoření, druhý o víře, třetí o odpuštění hříchů, čtvrtý o poslušnosti, pátý o kletbě, šestý o svatokupectví.

V minulém článku o očkování jsem se zamýšlel nad tím, jaký by měl být přístup křesťana k očkování proti Covid-19. Od napsání toho článku uplynul měsíc a z reakcí některých křesťanů i z toho, co můžeme vidět v médiích, je stále zjevnější, že přinejmenším někteří lidé by z očkování chtěli udělat morální téma. Situace se v tomto směru příliš neliší od loňského léta, kdy se někteří lidé snažili udělat morální téma z nošení, resp. nenošení roušky.

Jaroslav Kernal

Před námi jeden z nejkrásnějších příběhů v celé knize. Je to příběh Josefa. Není to vůbec jednoduchý příběh, ale je to příběh, který nejvíce v celé knize Genesis ukazuje na Pána Ježíše Krista. Josef už bude hlavní postavou až do konce knihy Genesis.

Mám rád legrační a přitom často hluboce pravdivé postřehy o lidské povaze z kreslených vtipů v sérii Peanuts. „Miluju lidstvo!“ křičí Linus. „Co nemůžu vystát, jsou lidi!“ Kdyby to nebyl Linus, mohl bych to být já. Nebo vy. Když slyšíme kázání o „lásce“, všichni máme sklon si říkat: „Amen, bratře! Jen kaž! Moje žena potřebuje takovéhle kázání jako sůl! Taky moje děti to potřebujou slyšet! Pane, pomoz jim, aby na to dávali pozor! Co, já? Já jsem v podstatě laskavý člověk.

• Tak mluv, napomínej a přesvědčuj se vším důrazem. (Tt 2,15)

Pavel završuje své vyučování ve druhé kapitole výzvou Titovi, ve které mu opakuje, co má dělat a jak to má dělat. Můžeme se tady zaměřit na dvě věci – jednak je to obsah toho, co má Titus, a spolu s ním také každý křesťanský služebník, říkat a dále je to činnost, kterou má dělat a která je v patnáctém verši popsaná třemi příkazy – mluv, napomínej, přesvědčuj.

Jan Karafiát

• Tím se nám potvrzuje prorocké slovo, a činíte dobře, že se ho držíte; je jako svíce, svítící v temném místě, dokud se nerozbřeskne den a jitřenka vám nevzejde v srdci. (2Pt 1,19)

Tolik je slov našeho textu. A nemyslím, milí v Kristu přátelé, že už rozumím všemu, co slova našeho textu obsahují, ale také nemyslím, že vám dovedu v tak krátké chvíli vyložit to, čemu všemu už z našeho textu rozumím. Zde se připomíná ta řeč prorocká, ale nerozumí se pouze knihy prorocké, nýbrž rozumějí se všecky knihy Slova Božího, Starého i Nového zákona, protože jsou všecky téže podstaty – z Ducha svatého.

A teď uvidíte, že nejde ani o to vzácné Slovo Boží, že jde o mnohem více. Vy byste si přáli upřímně se radovat ze Slova Božího, nebát se žádné kritiky, kterou vám světští lidé předkládají. Ó, ono to jde, ale jen když vám vzejde Pán Ježíš jako krásná hvězda jitřní! Pak se začnete radovat z celého svého života. Tak já věci pojímám.

Apoštol Pavel začíná patnáctý verš slovy: „Proto i já…“ – proto – kdykoliv čteme v Písmu toto slovíčko, tak by nám měla před očima – podobně jako řidiči červené světlo na semaforu – vyskočit otázka: „Proč?“ Na co odkazuje toto proto? Čeho se týká? Co spojuje? To jsou důležité otázky, které si musíme klást, kdokoliv studujeme Boží slovo.

Kde hledáme moudrost? Od koho se učíme žít dobře v tomto světě? Máme vůbec možnost žít bezúhonně ve světě, který je plný korupce, násilí, nespravedlnosti a bezpráví? Takové a podobné otázky si jako křesťané jistě čas od času položíme. A Pán Bůh nás nenechává na pochybách, že o našich starostech ví. Dal nám své Slovo, abychom se z něj učili, jak máme žít na této zemi předtím, než pro nás přijde Pán.

Probuď nás!

Neříká Ježíš správně i o nás: „Ale to mám proti tobě, že už nemáš takovou lásku jako na počátku“ (Zj 2,4)? Běda! Jak málo jsme toho dosud udělali pro slávu našeho Pána. Naše zima trvá příliš dlouho. Dáváme Bohu jen drobné, ačkoliv si zaslouží tisíce – ba co víc, zaslouží si, aby krev v našich žilách tepala ve službě jeho církvi a jeho pravdě. Budeme to tak dělat? Ó Pane, budeme i potom, co jsi nám tak bohatě požehnal, nevděční a budeme se stavět lhostejně k tvým dobrým věcem a k tvé práci?

• Musíte se znovu narodit! (J 3,7)

Nutnost nového narození je zjevná ze skutečnosti, že člověk je padlé stvoření. Bůh stvořil člověka, aby byl Božím obrazem podle Boží podoby (Gn 1,26) a radoval se ve společenství s Bohem. Svým odpadnutím si ale člověk znepřátelil svého Stvořitele, nemůže vystát blízkost toho jediného Svatého a utekl od něj.