Dále Bůh řekl: „Toto je znamení smlouvy, jež kladu mezi sebe a vás i každého živého tvora, který je s vámi, pro pokolení všech věků. Položil jsem na oblak svou duhu, aby byla znamením smlouvy mezi mnou a zemí.“ (Gn 9,12–13)
Znamením této smlouvy se stává duha. Znamení smlouvy je vlastně takovou pečetí, podpisem smlouvy. Zářící duha zrcadlí zářící Boží milost a slitování. Zářící duha je potvrzením Božího rozhodnutí, že už nezahladí zemi potopou. Nevíme, jestli lidé znali duhu i před potopou, ale není to nakonec vůbec podstatné. I kdyby ji znali už dřív – a nemuseli, protože to mohlo na zemi vypadat trochu jinak – teprve nyní se duha stává znamením smlouvy. A znovu si můžeme všimnout, že znamení je spojeno s obsahem smlouvy. Když pršelo a potom přestalo, znamení se pravděpodobně objevilo. S každým deštěm mohli lidé propadnout panice, že znovu přijde to, co tady bylo a země bude znovu zatopena potopou a všechno živé zahyne, ale potom přestalo pršet a objevila se duha a lidé si měli připomenout Boží slib.
Trpělivost je lepší než moudrost: Gram trpělivosti vydá za kilo rozumu. Všichni lidé chválí trpělivost, ale jen málo z nich ji dokáže praktikovat. Je to lék, který je dobrý na všechny nemoci, proto ho doporučuje každá stařena. Ale byliny, z nichž by se dal vyrobit, nerostou na každé zahradě.
Příběh tohoto evangelia se udál po vzkříšení, když se Pán zjevil sedmi učedníkům na lovu ryb a řekl jim: „Nemáte něco k jídlu?“ (J 21). A Petr ho poznal a Pán mu řekl: „Šimone, synu Janův, miluješ mne víc než ti zde?“ Třikrát se otázal a třikrát mu odpověděl Petr řka: „Miluji.“ Taktéž, kdo by chtěl přijmout nějaký duchovní úřad a pečovat o duše, má být otázán, zda miluje Boha a zda miluje blaho duší. Selže však.
Tady je poslední důvod uvedený v tomto textu, proč se máme modlit za všechny lidi – všichni mají slyšet evangelium a všichni mají poslechnout příkaz evangelia, tedy činit pokání, litovat svých hříchů a věřit v dokonané a dokonalé dílo Pána Ježíše Krista na kříži Golgoty. Evangelium je o víře a o pravdě – bez víry není věčný život, protože nebude spasen nikdo, kdo neuvěřil v Krista. A bez pravdy také není věčný život, protože nebude spasen nikdo, kdo uvěřil lži, falešnému evangeliu, kdo uvěřil ve falešného Krista a přijal falešného ducha.
Tak ten svrchovaný Pán, ta věčná láska, který je sám sobě svrchovaně dostatečný, který nikoho nepotřebuje, ten si přeje, abych já ho miloval, tak miloval z celého srdce svého a ze vší duše své, a ze vší síly své a přemýšlel o jeho slově dnem i nocí? Když to chápu, tak žasnu. Když jsem to před několika nedělemi zase četl, tu mi to připadalo, jako bych to nikdy neslyšel, jako něco docela nového. Průpovídka stará, ale světlo, které mi dal, je nové. A tak to bude v životě lidu Božího vždycky. On je milostivý a přidává světlo. Nu, pak ty věci vidíte v novém světle!
Porážka českých a moravských stavů na Bílé hoře a následná staroměstská exekuce jsou významné historické události, které měly obrovský dopad na další vývoj v naší zemi. Po celá staletí je různé strany vysvětlovaly rozdílnými způsoby. Pro římskou církev a pro Habsburky znamenaly tyto události vítězství. Pobělohorští exulanti je vždy chápali jako porážku. Jak jim porozumíme my? Jak jim budou rozumět naše děti?
Zkrátka, kdo sedí v skrýši Nejvyššího a odpočívá v jeho stínu, toho on přikrývá svými brky, aby ho nelapilo žádné osidlo, nezasáhla žádná létající střela, k jeho stánku se nepřiblížila žádná rána, i kdyby po pravici a po levici padalo na tisíce jiných (Ž 91,7).
