Ukáže-li se na oblaku duha, pohlédnu na ni a rozpomenu se na věčnou smlouvu mezi Bohem a veškerým živým tvorstvem, které je na zemi.“ (Gn 9,16)
Pavel nazývá ty starozákonní věci stínem, který měl vést lidi ke Kristu. A tímto stínem jsou i smlouvy. I ony nás mají vést jediným směrem – k nové smlouvě, která je zpečetěná Kristovou krví, k evangeliu Pána Ježíše Krista. Smlouva s Abrahamem byla postavená na víře – ve smlouvě budou ti, kdo věří a mají znamení smlouvy, obřízku. Obřízka těla měla ukazovat na obřízku srdce (viz Ř 2,28–29; Dt 10,16). A o obřízku srdce šlo od samotného začátku, tedy o srdce, které věří a které se vírou pevně drží Boha a jeho Slova, jeho zaslíbení, jeho milosti. Smlouva s Izraelem byla založená na poslušnosti – „když toto budete dělat, budete mým svatým národem“ (Ex 19,5–6). Ale oni neposlouchali.
Minule jsme si ukázali tři tradiční způsoby uspořádání církve a správy. Tato tradiční uspořádání jsou vždy hierarchická bez ohledu na to, že se křesťané hlásí k takzvanému všeobecnému kněžství věřících. Jsou-li všichni křesťané kněžími Krále, královským kněžstvem, neexistuje nic takového jako duchovní a laici, nebo ordinovaní a neordinovaní služebníci, protože všichni jsou služebníky, všichni jsou kněžími, všichni mají přístup k Bohu.
Hlad po Božím slově je mnohem strašnějším Božím trestem než hlad tělesný. Neboť těm, kteří trpí fyzickým hladem, ale přitom mají Boží slovo a živou víru, tento tělesný hlad nijak neuškodí na duši. To dosvědčuje sám Pán (J 5,24): „Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života.“ Ale kde je hlad duše, tam není Boží slovo ani víra, která je ze slyšení (Ř 10,17).
Věrné biblické kázání není vždy snadno k nalezení. V některých církvích se Bible sotva otevírá, natož aby se z ní kázalo. A i když se káže, jak můžeme vědět, že to, co se děje, je podle Božích měřítek věrné a užitečné? Věci jako naše pocity nebo například zaplněné lavice nejsou dobrým barometrem.
Neměli bychom hřešit v naději, že se nám to podaří utajit. I kdybys to zatajil před všemi ostatními, můžeš to zatajit před vlastním svědomím? Jak někdo dobře řekl: „Co je ti platné, že nikdo neví, co jsi udělal, když to víš sám? Co prospěje tomu, kdo má svědomí, které ho obviňuje, že nemá nikoho, kdo by ho obvinil, kromě sebe samého? Sám sobě je tisícem svědků.“
Duch člověka je stvoření velmi citlivé, vnímavé a plaché: oko těla není tak citlivé na dotek, nerv těla není tak citlivý, když se do něj píchne, jako je duch člověka při sebemenším dotyku Božího rozhořčení. „Ducha ubitého kdo unese?“ (Př 18,14). Jiné vnější rány na těle způsobené buď člověkem, nebo Bohem jsou snesitelné, ale to, co se bezprostředně dotýká lidského ducha, je nesnesitelné. Kdo to může snést nebo vydržet?
Evangelium je odpovědí na otázku hříchu, je odpovědí na všechny problémy našich životů, evangelium je odpovědí na problém světa kolem nás, evangelium je dostatečnou odpovědí na prázdnotu lidské duše, je to dobrá zpráva, která přináší uspokojení, odpočinutí, radost, pokoj – a to ne jenom na chvilku, ale navěky.
