Uvažující lidé hledají pevný základ víry. Starověký filozof chtěl oporu pro svou páku a věřil, že kdyby jí získal, tak by mohl pohnout světem! Je nepříjemné být dlouho na moři – vyhlížíme, kdy se objeví pevná zem, a staneme na skále. Nemůžeme odpočinout, dokud nenalezneme něco pevného, jistého, spolehlivého a nezpochybnitelného. Mnohá mysl již nahlédla do mlhavé říše racionalismu, aby zde nespatřila nic víc než tápavou mlhu. A roztřesená řezavým chladem této arktické země skepticismu zatoužila po jasnějším světle, příjemnějším průvodci a spolehlivějším přesvědčení.
Jedna z nejspornějších otázek v křesťanských kruzích zní: „Může věřící ztratit spasení?“ Týká se také našich emocí, protože většina z nás má někoho blízkého, kdo kdysi vyznal víru v Krista, možná dokonce působil v nějaké službě, a dnes žije od Pána daleko. A my se ptáme: „Je opravdu spasený?“ Ze srdce rádi bychom řekli, že ano, ale známe pár veršů, které nám tak jako náš dnešní text nahánějí husí kůži, a ty nás nutí zaváhat.
Dnes je poslední adventní neděle, před námi jsou Vánoce a já jsem stejně jako každý rok přemýšlel nad tím, zda mám pokračovat ve výkladu knihy, kterou procházíme – tedy knihy Genesis, nebo zda mám kázat nějaké „vánoční“ kázání. Jsem přesvědčený o tom, že to nejlepší, co můžeme jako církev dělat v oblasti kázání a co také děláme, je, že procházíme postupně jednotlivými knihami Bible a vykládáme je verš po verši, oddíl po oddíle. Tak postupně odhalujeme pravdu a učíme se tomu, co apoštol Pavel ve Sk 20 nazývá celou radou Boží nebo celou vůli Boží.
Dnes jsem pro vás připravil trochu šokující vánoční téma. Povíme si o pravém důvodu Vánoc. Proč vlastně Ježíš Kristus přišel v těle na tento svět. Abychom pochopili krásu narození Spasitele, Ježíše Krista, musíme nejprve dokonale pochopit ošklivost Vánoc. Nechci být negativní. Pouze si přeji, abychom pochopili, že vánoční radost nevězí v koledách, písních o „Bílých Vánocích“ nebo „Už se všichni těšíme na Ježíška“. Nevězí ani v dárcích, ani ve třpytkách a svíčkách na stromečku, ani ve vánočních pohlednicích, ani ve zvycích a tradici, ani v cukroví, ani štědrovečerní večeři, ani v příbuzných s kterými se na Vánoce scházíme, ani v tom celém, vysněném světě fantazie a pohody. Ano, tohle je jedna stránka Vánoc a ujišťuji vás, že na ní není nic špatného a každým rokem se sám oddávám všem zvyklostem a vánočním radostem a tradicím.
Král se narodil a nyní má být i uznán. V téže chvíli je ohrožen. Narodil se za vlády jiného krále, potomka z edomského rodu, který násilím uchvátil trůn Davidův. Království světa vzdorují vládě našeho Pána. Tam, kde se Ježíš zrodí, jistě vládne nějaký Herodes. Je podivuhodné, že „mudrci zdaleka“ věděli, že se narodil veliký Král a přišli z veliké dálky, aby mu vzdali poctu. Málokdy se stává, že světští mudrci sklánějí kolena před Ježíšem, ale když moudří lidé hledají našeho Pána; skutečně jsou moudří. Toto jistě byli lidé zbožní, když jim i hvězdy mluvily o Bohu.
Hospodine, skalní štíte můj, má pevná tvrzi, vysvoboditeli, Bože můj, má skálo, utíkám se k tobě, štíte můj a rohu spásy, nedobytný hrade!“ (Ž 18,3)
Právě tak jako ptáci, kteří chtějí uniknout sítím a léčkám ptáčníků, musí létat hodně vysoko, tak i my musíme vzlétnout až k Bohu a vyzdvihnout se nad zkázu, marnost i podvodné triky světa, chceme-li se uchránit před mnohými léčkami a nesčetnými pokušeními.
Robert Cawdray (1538-1604)
Kázat evangelium neznamená říkat lidem, že Bůh zaměřuje svou lásku na každého z nich a že Kristus zemřel, aby každého z nich zachránil. Vědomí, že jsem objektem Boží věčné lásky a Kristovy vykupitelské smrti je součástí ujištění jednotlivce… a je třeba vyvozovat jej ze skutečnosti, že člověk uvěřil, ne navrhovat jej jako důvod, proč by měl člověk věřit.
Dnes ráno byl Arnošt povolán velmi časně k Amálii. Byla jsem připravena o všecku zásobu své trpělivosti s ním, protože se chtěl dřív vykoupat a posnídat, než půjde. Kdokoliv jiný byl by poplašen mým spěchem a kvapem.
Téměř ke všem omylům a nesnázím v našem chápání biblických textů dochází, když náš výklad je něčím méně než kristocentrickým. To je zásadní. Dokud nás naše studium, jakkoliv svědomité, nepovede k poznání, že veškeré Písmo ukazuje na Ježíše Krista, je marné. Význam Bible (SZ a NZ) je v tom, že svědčí o Ježíši Kristu (J 1,43 - 45; Sk 3,18 a 17,2 - 3; 2Tm 3,14-15; 1Pt 1,10-12; Ř 1,1-3 a 16,25-27; Lk 24,25-27 a 44 - 46).
Tady v Německu první věc, co dělají Arabové, je zakládání místní islámských obcí ihned poté, co jsou ubytováni. Tyto obce zakládají vybraní uprchlíci, studovaní a vzdělání, kteří řídí potom modlitebny a místní chování arabských ghett. Nikdo si nedovolí jít proti těmto obcím, mají podporu státu a během dvou až tří let dostávají své zástupce v místním zastupitelstvu.
Z Písma je zřejmé, že křesťané mají reagovat s láskou a soucitem na situaci přistěhovalců a snažit se jim ukázat nejen praktickou lásku v akci, ale být nápomocní jak uspokojit bezprostřední potřeby těch, kteří přišli o všechno. Současně je máme účinně evangelizovat a národy vést k učednictví. Všechny národy. Jak je psáno: „Můj dům se bude nazývat domem modlitby pro všechny národy, je výrok Panovníka Hospodina“ (Iz 56,7-8).