Kázat evangelium neznamená říkat lidem, že Bůh zaměřuje svou lásku na každého z nich a že Kristus zemřel, aby každého z nich zachránil. Vědomí, že jsem objektem Boží věčné lásky a Kristovy vykupitelské smrti je součástí ujištění jednotlivce… a je třeba vyvozovat jej ze skutečnosti, že člověk uvěřil, ne navrhovat jej jako důvod, proč by měl člověk věřit.
Dnes ráno byl Arnošt povolán velmi časně k Amálii. Byla jsem připravena o všecku zásobu své trpělivosti s ním, protože se chtěl dřív vykoupat a posnídat, než půjde. Kdokoliv jiný byl by poplašen mým spěchem a kvapem.
Téměř ke všem omylům a nesnázím v našem chápání biblických textů dochází, když náš výklad je něčím méně než kristocentrickým. To je zásadní. Dokud nás naše studium, jakkoliv svědomité, nepovede k poznání, že veškeré Písmo ukazuje na Ježíše Krista, je marné. Význam Bible (SZ a NZ) je v tom, že svědčí o Ježíši Kristu (J 1,43 - 45; Sk 3,18 a 17,2 - 3; 2Tm 3,14-15; 1Pt 1,10-12; Ř 1,1-3 a 16,25-27; Lk 24,25-27 a 44 - 46).
Tady v Německu první věc, co dělají Arabové, je zakládání místní islámských obcí ihned poté, co jsou ubytováni. Tyto obce zakládají vybraní uprchlíci, studovaní a vzdělání, kteří řídí potom modlitebny a místní chování arabských ghett. Nikdo si nedovolí jít proti těmto obcím, mají podporu státu a během dvou až tří let dostávají své zástupce v místním zastupitelstvu.
Z Písma je zřejmé, že křesťané mají reagovat s láskou a soucitem na situaci přistěhovalců a snažit se jim ukázat nejen praktickou lásku v akci, ale být nápomocní jak uspokojit bezprostřední potřeby těch, kteří přišli o všechno. Současně je máme účinně evangelizovat a národy vést k učednictví. Všechny národy. Jak je psáno: „Můj dům se bude nazývat domem modlitby pro všechny národy, je výrok Panovníka Hospodina“ (Iz 56,7-8).
Jste-li křesťany už dost dlouho, asi jste zažili, jak někdo vyznal víru v Ježíše Krista, načež následovaly dramatické změny v jeho životě. Pozorovat jeho nesmírnou radost bylo úžasné. Pak ale přijde těžká zkouška a jeho víra utrpí otřes. Přestane chodit do církve a začne se vyhýbat ostatním křesťanům. Netrvá dlouho a žije jako kdysi. A člověk se diví: „Co se stalo? Bylo jeho obrácení pravé? Nebo křesťané mohou ztratit spasení?“
Boží Slovo říká, že starší, nebo dohlížitel MUSÍ být… a NESMÍ být… To jsou velice vážná slova. V originálním textu je to sloveso jenom v sedmém verši – je tam sloveso být v infinitivu, který zdůrazňuje trvalost popisovaného stavu. Proto ho všechny české překlady překládají výrazem ‚musí/má být‘. Již předtím (v. 5) Pavel zopakoval Titovi, že má jednat podle toho, jak mu nařídil. Je tady jasné nařízení o tom, jak mají vypadat vedoucí v Božím lidu. A ono musí/nesmí jasně říká, kdo může a nemůže být Božím správcem.
„Nikdo nevystoupil do nebe kromě toho, který sestoupil z nebe, Syna člověka, který je v nebi.“ (Jan 3,13 - ČSP). Spojení mezi tímto veršem a tím předchozím je, zdá se, následující: „Nebeské věci“, na které Pán narážel, nebyly do té doby jasně lidem odhaleny. Vystoupit na nebesa a proniknout skryté Boží úradky pro padlého člověka bylo krajně nemožné. Jen Syn, jehož rodným sídlem byla nebesa, byl způsobilý zjevit nebeské věci.
Milí v Kristu přátelé, bylo to v neděli dne 8. listopadu 1620, a vy všichni převýborně víte, co se dálo na Bílé Hoře. Náš reformovaný král seděl na Hradčanech u tabule, a naši se na Bílé Hoře bili. Byli hladoví a špatně odění a unavení a hrozně málo nadšení. Milí přátelé, ty veliké, veliké reformační principy, o které se našim otcům po celá staletí jednalo, nejsou věci pro lidi vyhladovělé, ale také ne pro lidi, kterým je tabule věcí tak velice důležitou.
„Proste, a bude vám dáno, hledejte a naleznete, tlučte, a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno.“ (Mt 7,7-8)
Zamýšlím chopit se znovu svého deníku a být mu věrnější tohoto roku. Jak mnoho skvostných věcí promluvených paní Campbellovou a jinými je ztraceno pro vždy, protože jsem je nezapsala včas! Navštívila jsem ji dnes. Na pokyn Arnoštův z legátu Zuzany Greenové dala jsem jí opatřit pohodlnou lenošku, která jí poskytuje možnost posadit se na nějakou chvíli každého dne. Nalezla jsem ji v ní plnou vděčnosti, se sladkou, klidnou tváří, zářící, jak tomu vždycky bývá, světlem odrážejícím se ze samého nebe.
