Když Abram uslyšel, že jeho bratr byl zajat, vytrhl se svými třemi sty osmnácti zasvěcenci, zrozenými v jeho domě, a sledoval útočníky až k Danu. (Gn 14,14)
Jak reagoval Lotův strýc Abraham, když se dozvěděl tu zprávu od nějakého uprchlíka? Sebral své muže a vyrazili za armádou čtyř králů, aby vysvobodili Lota. Z Hebronu k Damašku je to víc než čtyři sta kilometrů. Nejdříve je pronásledovali a pak je jedné noci přepadli a pobíjeli je až někam za Damašek. Bůh jim je vydal do rukou (v. 20). Posílil Abrahamovy ruce, dal odvahu jeho srdci a Abraham přivedl zpátky všechny lidi i všechno uloupené jmění, včetně svého synovce Lota. Celý spor byl vyřešen rychle, radikálně a s velikou odvahou. Abraham nebyl pacifista a pro ochranu svého bližního se nebál použít meč. To je povzbuzení pro nás, abychom i my jednali v bázni Boží, s modlitbami a hledáním Pánovy tváře.
Říká se, že mlčení je krásný šperk pro ženu, ale nosí se velmi málo. Je to tak? Je pravda, že žena skrývá jen to, co neví? Jsou snad ženské jazyky jako beránčí ocásky, které se stále vrtí? Říká se, že lišky jsou samý ocas a ženy samý jazyk. Je to pravda, nebo ne? Byla ta stará modlitba „Vysvoboď nás od velkých zbraní a ženských jazyků“ opravdu tak potřebná?
Žijeme v době narativů. Stačí si zapnout zprávy, podívat se na Twitter nebo si poslechnout rychlé a krátké argumenty, kterými se mnozí ohánějí. V rámci Kristova těla to neplatí o nic méně. Omezujeme se na krátké zvukové úryvky, snadno formulované názory a stále více se necháváme unášet narativy událostí, jednotlivců a postojů, s nimiž se setkáváme. Pokud si toto připustíme, zjistíme, že právě v rámci tohoto lpění na narativech se ocitáme v pasti jistého druhu tyranie.
Nemálo nejznámějších filozofů a moralistů tvrdilo, že svědomí není nic menšího než samotný božský hlas promlouvající v nejvnitřnější části naší bytosti. Aniž bychom snižovali velký význam a hodnotu tohoto vnitřního pozorovatele, ať už jde o jeho úřad nebo o jeho působení, je třeba důrazně prohlásit, že se takoví teoretici mýlí, že i tato schopnost neunikla celkové porušenosti naší bytosti. To je zřejmé z jasného učení Božího slova.
Podíváme se na to, jaký je vztah mezi křesťanem a zákonem. Vidíme, že zde byli lidé, kteří chtěli být učiteli zákona, ale nevěděli, o čem mluví, nerozuměli tomu, jak je to se zákonem v životě křesťan a úplně se míjeli tím, co je hlavním cílem křesťanského vyučování: Láska!
Třetí blud, o odpuštění hříchů, je, že se kněží domnívají, že záleží na jejich vůli, komu budou odpuštěny hříchy, protože komu je oni odpustí, tomu budou odpuštěny, a komu je neodpustí, tomu odpuštěny nebudou. A tak se chlubí mocí odpouštět hříchy, ačkoliv vůbec nerozumí té moci hříchy odpouštět a nevědí, že nikomu nemohou odpustit žádný hřích, protože jenom Bůh odpouští těm, kteří litují svých hříchů.
Máme před sebou verš, který přináší jenom osobní informaci od Pavla. Ale Duch Boží nám ho dal do Písma a my se máme dozvědět něco o Pavlovi. Víme, kde chtěl strávit jednu zimu ve svém životě – v Nikopoli. Toto je unikátní text v Písmu, který nám ukazuje na to, co se dělo potom, co byl Pavel zatčen v Římě.
