Vešli k Noemu do archy vždy pár po páru ze všeho tvorstva, v němž je duch života. Vcházeli, samec a samice ze všeho tvorstva, jak mu Bůh přikázal. A Hospodin za ním zavřel. (Gn 7,15–16)
Noe udělal všechno tak, jak mu Hospodin přikázal. A Bůh za ním zavřel. Jsou to úplně jednoduchá slova, ale je v nich toho hodně. Bůh sám jednal. Bylo to Boží dílo a Boží čas. Bůh věděl, kdy má zavřít a on sám to udělal. Když Bůh zavře, kdo může otevřít (Zj 3,7)? Zapečetil Noema a všechno, co mělo přežít tento soud v arše. Zavřel dveře a možná je zvenku dokonce zamknul! Byla to ochrana pro ty, kteří byli uvnitř. Stejnou ochranu dává Bůh také nám – i nás vložil to Krista. Úplně doslovně jsme byli vekřtěni Duchem svatým do těla Kristova (1K 12,13), když jsme uvěřili, byla nám vtisknuta pečeť zaslíbeného Ducha svatého (Ef 1,13) a tuto pečeť neseme pro den vykoupení (Ef 4,30).
Nemůžeme uniknout pokušení, ale máme se s ním setkat a projít jím tak, abychom jím nebyli zraněni a abychom z něj vyšli s novou silou a novou září v duši.
Nemůžeme uniknout zkouškám a těžkostem, ale máme žít vítězně, nebýt poraženi, ale všechno přemáhat.
Nemůžeme najít cestu, na níž by do našich životů nepřišel zármutek, ale máme žít tak, abychom zakoušeli zármutek bez toho, že bychom jím byli zraněni.
Apoštol Pavel cituje část toho Žalmu a tvrdí, že David tu psal o člověku, skrze něhož je nám zvěstováno odpuštění hříchů (Sk 13,35-38). Vykladači Písma mají ve zvyku vztahovat tento Žalm jak na Davida a posvěcené lidi, tak i na Pána Ježíše. My však se odvážíme tvrdit, že jen „Kristus je v něm všechno ve všem.“ Vždyť v devátém a desátém verši nevidíme, právě tak jako učedníci na hoře proměnění, „nikoho, než samotného Ježíše“.
1Pavel, apoštol ne od lidí ani skrze člověka, ale skrze Ježíše Krista a Boha Otce, který ho vzkřísil z mrtvých, 2a ti, kdo jsou se mnou, všichni bratři, církvím v Galacii. 3Milost vám a pokoj od Boha Otce a Pána našeho Ježíše Krista, 4který dal sám sebe za naše hříchy, aby nás vysvobodil z tohoto přítomného zlého věku podle vůle Boha a Otce našeho – 5jemu buď sláva na věky věků. Amen.
List Galatským bývá nazýván „Magnou chartou křesťanství“. Je to dopis, o kterém Martin Luther napsal, že je to jeho nejmilejší kniha v Bibli. Luther shrnul poselství knihy Galatským takto: „Bůh přijímá jenom ty, jimž je odpuštěno, uzdravuje jenom nemocné, dává zrak pouze slepým, oživuje jedině mrtvé, posvěcuje jen hříšníky, dává moudrost jenom nemoudrým hlupákům. Zkrátka, prokazuje milosrdenství jenom ztroskotancům a dává milost jenom těm, kdo ji nemají.“ Pavlův list Galatským je ostrým mocným dvousečným mečem v rukou dnešních křesťanů.
Za pár dní proběhnou v naší zemi další volby, tentokrát do parlamentu. Chtěl bych se zamyslet nad tím, jaký by měl být vztah křesťana k volbám a v širším slova smyslu k politice, tedy k věcem veřejným jako takovým. Často totiž slýchám, že křesťané by se o politiku neměli moc zajímat, protože jde o tělesné, neduchovní věci, že křesťané by se měli víc starat o zbožnost a svatost, než o to, kdo a jak vládne.
Máme před sebou první část hlavního dějství příběhu Josefa a jeho bratří. To, co jsme viděli do této doby, byla pouze předehra, která nám umožnila pochopit tento příběh v hlubších a mnohem širších souvislostech. Všechny kapitoly od návratu Jákoboa do Kenaánu (od 34. kapitoly) tvoří předehru k tomu, co se začíná odehrávat v této a několika následujících kapitolách.
