Máme před sebou poslední kapitolu knihy Genesis. Prošli jsme touto dlouhou knihou a přijali jsme z ní velké duchovní požehnání. Dnes máme před sebou samotný závěr knihy – dva pohřby, dva konce, dvojí pláč Josefa. Od pohřbu Jákoba do pohřbu Josefa uběhlo padesát čtyři let – to je období, které zahrnuje tato kapitola. Jako Jákob viděl syny svých vnuků, tak i Josef se ve svém stáří těšil ze synů svých vnuků (v. 23).
Dnes je svátek Ducha svatého, který byl jako dar dán apoštolům a jiným věrným, kteří s nimi byli; i dnes je tentýž Duch ve zvláštní milosti dáván mnohým, kteří činí pokání ze svých hříchů a odvracejí se od nich, rostou v lásce k Bohu a v pravdě zachovávají Slovo svého Spasitele, Ježíše Krista. A že je v dnešním textu zmínka o Duchu svatém, proto se dnešního dne na tento text v církvi káže, aby se připomínal svátek Ducha svatého, který je pravý Bůh, a aby církev byla hodna přijmout jeho dary. A přijme, když bude zachovávat přikázání, a tak milovat Ježíše Krista, který na začátku tohoto textu říká svým učedníkům: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo.“
Na začátku třetí kapitoly Pavel vybízí Tita, aby znovu připomínal bratrům, jak mají žít, aby dělali čest učení našeho Spasitele Boha. To bylo obsahem podstatné části druhé kapitoly, kde se věnoval jednotlivým skupinám lidí a v jejímž závěru potom ukázal, že to je Boží činná, aktivní milost, která mění životy těch, za které Kristus zaplatil. Ale zatímco druhá kapitola se mnohem více zaměřuje na správné jednání v rodině a v církvi, na začátku třetí kapitoly Pavel obrací pozornost křesťanů k jednání vůči těm, kdo mají vládu a moc, k jednání vůči těm, kdo stojí mimo církev. A připomíná křesťanům, že nemají pomlouvat (dokonce ani politiky nemají pomlouvat), nemají se hádat, ale mají být vlídní a laskaví.
Tak my, milí přátelé v Kristu, máme v Hod svatodušní, kdy si připomínáme to hojné vylití Ducha svatého na apoštoly, text ze Starého zákona? Zajisté. Jako tam to hlavní slovo bylo slovo proroka Jóele ze Starého zákona, tak i my chceme předkládat slovo ze Starého zákona. To není tak, jak si myslíváme, že v Novém zákoně mají Ducha svatého a ve Starém zákoně že nemají Ducha svatého. Zakoušeli to a poznávali. Neboť jen tak se poznávají duchovní věci, že je člověk zakouší.
Takto nás naučil volat k Bohu jednorozený Syn Boží, náš Pán Ježíš Kristus. Těmito slovy nás naučil vyjadřovat všechnu svou víru, veškerou hloubku a šířku naší lásky a veškerou důvěru a naději v budoucnost. A jestliže jsme se doopravdy naučili užívat těchto slov ve smyslu Kristově, smíme-li opravdu Boha takto nazývat, jsme zajisté přešťastní a požehnaní lidé. V těch slovech je obsažena celá věčnost; jsou v nich skryty dějiny naší spásy; jsou s nimi spojeny city nejvroucnější lásky a nejryzejší lidskosti.
Žijeme ve světě, kde nevládne spravedlnost. A nikdy to ani nebylo jinak. Vždyť Boží slovo říká, že svět leží ve zlém (1J 5,19). Když se podíváme do historie, vidíme, že byla období a místa, kde bychom mohli nalézt trochu více spravedlnosti, ale současně byla dlouhá období a místa, kde bylo a je spravedlnosti o mnoho méně, než ji máme my.
Kristova výzva
„V poslední, velký den svátků Ježíš vystoupil a zvolal: ‚Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije!‘ (J 7,37). Není tu žádné jiné rozlišení než to, že žízní. Žádné čekání nebo příprava nejsou ani naznačeny. Pití představuje přijetí, k němuž není zapotřebí žádná způsobilost. Hříšné rty se mohou dotknout proudu božské lásky; nemohou ho znečistit, ale samy budou očištěny. Ježíš je pramenem naděje. Milý čtenáři, slyš láskyplný hlas drahého Vykupitele, když volá ke každému z nás: „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije!“
Toto praví Panovník Hospodin: „Hle, já sám vyhledám své ovce a budu o ně pečovat.“ (Ez 34,11)
Prorok nahlédl do vzdálené budoucnosti a z dálky spatřil Kristův den.
1. Právě tak se dívám zpět a vidím svého svrchovaného Pána v betlémských jeslích. Vyprázdnil sám sebe; odložil všechnu svou slávu. Přišel na mou zem ne v nádheře svého božství, ale s hmatatelným a dojemným nárokem nemluvněte na kojení a výchovu. Vzal mou přirozenost v jejím nejslabším a nejbezmocnějším stavu a učinil ji svou vlastní přirozeností.
Čtenáři, pokud v páchání hříchu spatřuješ jen rozkoš, v jeho dokončení zakusíš jen tu nejstrašnější bolest! „Mzdou hříchu je smrt.“ Všichni dělníci musí dostat svou mzdu; a je jen rozumné, aby tě ti, kdo tě zaměstnávají, platili. Ale ať už si v hříšných skutcích libuješ jakkoli, mzdu za hřích si v žádném případě nevychutnáš! Ach, který moudrý člověk by se tak dlouho lopotil v hříšné dřině, jejíž mzda není lepší než věčná bída!
Držte se daleko z ďáblova dostřelu, nechcete-li být zasaženi jeho šípy! Přibližovat se tam, kde se objevuje zlo, je prvním krokem k dovršení toho nejhoršího zla. Jiskra snadno zapálí bednu s troudem. Malé potůčky si najdou cestičku do velkého moře.
Hospodin může dát nepříteli velikou přesilu, a přesto ho porazit. Máme-li víru, máme na své straně Boha – co potom znamenají zástupy lidí? Jeden pastevecký pes může před sebou hnát celé stádo ovcí. Jestliže tě Pán poslal, můj bratře, jeho síla uskuteční jeho Boží záměr. Proto spoléhej na zaslíbení a buď velmi odvážný.
Pastor Ronnie Stevens z mezinárodního sboru v Budapešti (www.danubechurch.org) se ve svém výkladu knihy Skutků zaměřuje na nejvýznamnější oddíly tohoto spisu, jako jsou vznik církve, vylití Ducha Svatého a jeho role, rozšiřování evangelia, růst církve, pronásledování a další.
