Zaopatření na každý den je to jediné, co člověk skutečně potřebuje. Nepotřebujeme zaopatření na zítřek, neboť tento den ještě nenastal a jeho potřeby se ještě nenarodily. Žízeň, kterou můžeme trpět v červnu, není třeba hasit v únoru, neboť ji ještě nepociťujeme. Budeme-li mít dostatek na každý den, jak dny přicházejí, nikdy nepoznáme nedostatek. Jenom to, co máme pro daný den, je vše, z čeho se můžeme těšit.
Tuto základní proměnu v lidské mysli naznačuje Písmo svaté různými slovy. Jednou ji nazývá „zármutek podle Boží vůle, který působí pokání ke spáse, a toho není proč litovat“, po druhé mluví o „srdci zkroušeném a zdeptaném“ a jinde nazývá tento stav „zemřením hříchu“, nebo „pohřbením s Kristem“ atd.
Člověk, kterému Bůh dal milost bezúhonného života, žije v dokonalém bezpečí. Bydlí na výšinách, nad světem, mimo dosah nepřítele a blízko nebe. Má vynikající cíle a motivy a nalézá velké potěšení a blízké společenství. Raduje se na vrcholcích věčné lásky, kde má svůj příbytek.
Dneska se zaměříme jenom na dva verše textu 1Pa 22,9–10 a ukážeme si na nich pět věcí, které se týkají zaslíbeného syna, pomazaného (= mesiáš = Kristus), krále, Zachránce. Máme před sebou zaslíbení, které bylo dané Davidovi, ale uvidíme, že všechno, co čem je tu řeč, bylo v Božím plánu od věčnosti a Bůh to krok za krokem zjevoval od samotného počátku.
Svědomí je schopnost duše, která nám umožňuje vnímat jednání z hlediska dobra a zla, vnitřní princip, který rozhoduje o zákonnosti či nezákonnosti našich tužeb a činů. Svědomí bylo dobře označeno jako smysl pro morálku, protože odpovídá těm tělesným schopnostem, díky nimž máme spojení s vnějším světem, totiž pěti smyslům: zraku, sluchu, hmatu, chuti a čichu. Člověk má etický instinkt, schopnost nebo morální citlivost, která ho informuje a působí na něj.
Kniha Leviticus má svůj název z řeckého (a násl. latinského) slova leviticos, což znamená patřící levitům, nebo týkající se levitů. Je to velmi zajímavé, protože o levitech jako o zvláštní skupině se v této knize mluví jenom ve dvou verších (Lv 25,32-33). Většinu obsahu knihy tvoří řády a nařízení, které mají co do činění s kněžími, tedy s Áronem a jeho syny, potomky. I oni byli z kmene Lévi, takže to byli lévijci, ale byli zvláštní skupinou, oddělenou pro přímou službu Bohu – jenom oni mohli přinášet oběti a vstupovat do svatyně.
Tento text evangelia především ukazuje, že Josef, domnělý otec a skutečný Kristův pěstoun a Marie, jeho pravá matka, se divili těm věcem, které se děly nad dítětem Kristem hned od jeho narození: Když se narodil, ukázali se andělé a zpívali, přišli pastýři, aby nalezli dítě v jesličkách, podle slov andělů, která jim byla řečena, a nakonec přijeli tři králové, kteří se mu klaněli a obětovali dary. Proto říká Písmo: „Ježíšův otec a matka byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli.“
Byli jsme vykoupeni ze smrti k životu, z prázdnoty života k plnosti života, z marného způsobu života k horlivosti v dobrých skutcích. To je křesťanský život. Je to dílo Ducha svatého, kterého na nás Bůh bohatě vylil skrze Ježíše Krista, našeho Spasitele (Tt 3,6). Pavel stále dokola zdůrazňuje vztah zdravého učení, vztah evangelia se způsobem života. Kde je život postavený na evangeliu, na víře v Krista, tam to bude vidět na způsobu života.
Ve Starém zákoně máte obrácené lidi, v Novém zákoně také. Staří neobrácení lidé ve Starém i v Novém zákoně jsou na vlas stejní; všechen ten přirozený vývoj a pokrok, který tu je, nemění lidská srdce: tělo je tělo. A obrácení ve Starém i v Novém zákoně jsou na vlas stejní; je tu rozdíl jen, co se týká světla. A tu, když se vám otvírají oči a díváte se do našeho textu, uvidíte divuplné věci. Ti lidé zde jsou vyslyšeni, a v čem? V tom, zač se modlí. „Vlk a beránek se budou pást spolu a lev jako dobytek bude žrát slámu, hadu však bude potravou prach. Nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu na celé mé svaté hoře.“ Za to se modlí.
Jméno Boží znamená Boha samotného, jak se zjevil a je výrazem všeho toho, čím nám je podle svého zjevení. Že jméno Boží znamená Boha samotného, je zřejmé z četných míst Písma svatého.
Datum narození Pána Ježíše Krista vždycky bylo a dodnes je předmětem mnoha spekulací i vážnějších úvah. S jistotou můžeme říci, že Písmo o žádném konkrétním datu nemluví. Rozhodně však mluví o tom, že se Pán Ježíš – „když se naplnil stanovený čas“ (Ga 4,4) – narodil z ženy a stal se člověkem. Křesťané vždycky rozuměli Kristovu příchodu v několikerém slova smyslu. Starozákonní svatí vyhlíželi příchod Spasitele, novozákonní svatí ho zakusili, ale i nadále vyhlížejí jeho druhý příchod, kdy se zjeví ve slávě s nebeskými anděly a bude soudit živé i mrtvé.
Nikdy nebudeme moci zpívat „Gloria in Excelsis“ jestliže se předtím nebudeme k Bohu modlit „De Profundis“. Nebudeme-li volat z hlubin bezedných, nikdy nespatříme slávu na výsostech. Modlitba by měla být provoněná láskou, nasycená láskou: láskou k našim bližním a láskou ke Kristu. Člověk v modlitbě vítězí jen tak, jak věří. Duch svatý je původcem víry a posiluje ji, takže se modlíme s vírou v Boží zaslíbení.
