Jan Karafiát

Tak ať si to tedy zatím není! Co na tom? – On je a jeho Slovo také, a jakmile se ozve, hle, už je to tady! Však na tom světě bylo kdysi ještě pustěji, ano tenkrát ještě ani nebylo na tom světě, ba tenkrát nebylo ještě tenkrát, nebylo nic, ale on byl a byl to on, kdo jen řekl, a už to tu bylo: To nebe bylo jasné jako dnes, to slunko hřálo jako dnes a tu dole na zemi to bzučelo a zvučelo na vlas tak jako dnes a Adam měl z toho radost a Eva měla z toho radost a byli rádi, že jsou – tak z čista jasna, z ničeho.

V několika předchozích článcích k tomu tématu jsem se zabýval vztahem křesťana k autoritám, především ke stání moci (Kde je hranice podřízenosti autoritám I., II.). Nyní se konečně dostáváme k textu, který v posledním roce a půl způsobil mnohá napětí mezi křesťany nejenom u nás, ale skoro všude ve světě.

Jaroslav Kernal

Před námi jsou dvě kapitoly nabité obsahem. Je to velmi dramatický příběh, který je plný napětí i zvratů a je završen náhlým rozuzlením. Samotné vyvrcholení příběhu, kdy se Josef dává poznat svým bratrům, uvidíme až příště v kapitole 45. Nyní se Josef, který byl nazván Safenat Paneach, Zachránce světa a stal se zachráncem Egypta, stává zachráncem své vlastní rodiny, těch, kteří ho před lety krutě zradili a prodali do Egypta. Ovšem předtím prověřuje jejich charakter a podrobuje své bratry zkouškám.

Steven Cole

Abychom se nedali strhnout lživými učeními, musíme napodobovat víru našich zbožných vedoucích a pevně se držet ústředního postavení Ježíše Krista, jeho zástupné smrti a zaslíbení nebe.

Máme před sebou text, který svým obsahem navazuje na sérii příkazů z první části druhé kapitoly. Tam jsme viděli různé skupiny lidí a způsob, jak mají oslavovat Boha ve svých životech. Na konci druhé kapitoly jsme potom viděli shrnutí všech důvodů, proč mají jednat právě takto. Aby Boží slovo nebylo zneváženo (Tt 2,5), aby o nás protivník nemohl povědět nic špatného (Tt 2,8), abychom ve všem dělali čest učení našeho Spasitele Boha (Tt 2,9). Jsme reprezentanty samotného Krista.

Jan Karafiát

A my nechme, milí přátelé v Kristu, stranou i dceru i matku i tu její zvláštní potřebu a myslete jeden každý na tu svou potřebu. A když my se svými potřebami přijdeme k Pánu Ježíši, podle našeho textu jaké máme vyhlídky? Velmi skvělé ne! Tu se nejeví veliká ochota k pomoci! A tu bych rád ukázal, že jsme na omylu a že to vázne někde jinde. Předkládám čtvero věcí.

• Jednou se Ježíš na nějakém skrytém místě modlil; když přestal, řekl mu jeden z jeho učedníků: „Pane, nauč nás modlit se, jako tomu učil své učedníky i Jan.“  (Lk 11,1)

• Prohlásit svévolníka za spravedlivého a spravedlivého za svévolníka, to obojí je Hospodinu ohavností. (Př 17,15)

Starý zákon velice tvrdě odsuzuje nespravedlnost soudních procesů, které dávají zelenou hříchu a bezpráví a potlačují právo a spravedlnost. Bůh se staví proti zvůli mocných, proti zneužívání moci a proti aroganci těch, kdo vládnou a rozhodují. Z našeho verše vidíme, že Bůh nenávidí schvalování hříchu stejně jako odsuzování ctností. Náš svět je plný obojího a žel, toto jednání najdeme také v církvi.

Kristova krev

„Krev Ježíše, jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu“ (1J 1,7). Ne jenom od hříchu, ale „od každého hříchu“. Čtenáři, nedokážu ti předat nesmírnou lahodnost těchto slov, ale modlím za to, aby ti to Bůh Duch svatý dal okusit. Nesčetné jsou naše hříchy proti Bohu. Ale ať už jich máme na účtu více nebo méně, je jeden způsob, jak tento účet splatit. Krev Ježíše Krista je požehnanou a božskou platbou za zapření Petrovo stejně jako za nedostatky milujícího Jana. Naše provinění jsou pryč, všechna, a všechna jsou pryč jednou provždy. Požehnaná plnost!

Systematická teologie bývá někdy křesťany zavrhována jako něco, co nemá svůj původ přímo v textu Božího slova, ale staví to na lidských předpokladech a domněnkách. Pravdou je, že každý křesťan má nějakou systematickou teologii. Každý křesťan bere pravdy Božího slova a snaží se je nějakým způsobem harmonizovat, tedy dát je do souladu, uspořádat je, srovnat si, co je důležité, co je méně důležité a co je nedůležité. Je to něco. co děláme naprosto přirozeně a nemusíme o tom vůbec nijak přemýšlet. Na druhé straně bychom o tom ale přemýšlet měli.

Tento Žalm je písní vděčného srdce, přemoženého při pohledu na mnohá a podivuhodná Boží dobrodiní. Můžeme ho nazvat „Vděčnou přehlídkou“. Tento název si zaslouží, abychom mu věnovali pozornost. David, ač je nyní králem, přece nazývá sebe „služebníkem Hospodinovým“. Nezmiňuje se tu o svém království. Z toho usuzujeme, že si pokládal za větší čest být služebníkem Hospodina než králem pokolení Juda.