Dále Bůh řekl: „Toto je znamení smlouvy, jež kladu mezi sebe a vás i každého živého tvora, který je s vámi, pro pokolení všech věků. Položil jsem na oblak svou duhu, aby byla znamením smlouvy mezi mnou a zemí.“ (Gn 9,12–13)
Znamením této smlouvy se stává duha. Znamení smlouvy je vlastně takovou pečetí, podpisem smlouvy. Zářící duha zrcadlí zářící Boží milost a slitování. Zářící duha je potvrzením Božího rozhodnutí, že už nezahladí zemi potopou. Nevíme, jestli lidé znali duhu i před potopou, ale není to nakonec vůbec podstatné. I kdyby ji znali už dřív – a nemuseli, protože to mohlo na zemi vypadat trochu jinak – teprve nyní se duha stává znamením smlouvy. A znovu si můžeme všimnout, že znamení je spojeno s obsahem smlouvy. Když pršelo a potom přestalo, znamení se pravděpodobně objevilo. S každým deštěm mohli lidé propadnout panice, že znovu přijde to, co tady bylo a země bude znovu zatopena potopou a všechno živé zahyne, ale potom přestalo pršet a objevila se duha a lidé si měli připomenout Boží slib.
Kultura je jen vnější podobou náboženství. A ateistické kultury se většinou vždy mění v etatistické kultury. Stát se v nich stává bohem. Ateistické kultury končí jako etatistická totalitní pekla nebo hédonistické stoky – nebo obojí. Amerika je obojí.
Zákonictví je snaha zasloužit si Boží uznání svými skutky, v tomto případě modlitbami nebo modlitebním životem. Zákonictví často přidává k naší víře pravidla, která nám Bůh nikdy nedal. Existují dva hlavní způsoby, jak můžeme být v modlitbě zákoničtí: přílišné zaměření se na kvalitu a kvantitu našich modliteb.
Pokud si ceníte toho, že ve vašem sboru nebo v celém sboru je pěstována určitá kultura vzájemné úcty, doufám, že vám tyto myšlenky pomohou. Abychom toho dosáhli, musíme začít v Písmu. Kultura každé církve a kultura zaměstnanců, která chce projevovat vzájemnou úctu jedněch k druhým bez biblického základu, jímž by se řídila, je odsouzena ke zklamání.
Náš text mluví o zbožnosti mužů a žen, mluví o tom, že máme přistupovat k modlitbám s určitým postojem srdce a máme se vyvarovat některých věcí v našich životech. Jak u mužů, tak u žen jsou zmíněné jak pozitivní věci, tak negativní věci. Podívejme se tedy zvlášť na zbožnost mužů a na zbožnost žen, jak je představená v našem textu a mějme stále na paměti, že se na prvním místě týká modlitebního života.
Copak naděje musí klamat? „A naděje neklame, neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán.“ Ale vy všichni říkáte: „Naděje klame.“ Arciže, podle toho, jaká ta vaše naděje je. Když ta má naděje je taková, že zklamat musí, pak se zklameš. Tím je řečeno, že tu je dvojí naděje: Jedna, která musí zklamat, druhá, která nezklame.
Eliáš, horlivý Boží služebník, také zakusil, co to je spoléhat na Boha. Neboť když v čase hladu všichni ostatní trpěli nouzí, on měl dostatečné zaopatření. Za prvé mu na poušť musili jednak krkavci nosit maso a chléb (1Kr 17,6), jednak andělé (1Kr 19,5), za druhé jej musila mimo jiné jako třetího snad přes dvě léta živit hrstka mouky (1Kr 17,14), a za třetí byl zachován čtyřicet dní bez pokrmu (1Kr 19,8).
