Může existovat morálka bez duchovnosti. Nejenom, že mohou vést spořádaný život, ale mohou i pravidelně navštěvovat bohoslužby vedené podle evangelia. Mohou přicházet jako Boží lid, sedět jako Boží lid, poslouchat a zpívat jako Boží lid, a přesto nebýt v Božím království!
Mnohý opravdový služebník Páně je pomalý v řeči, a když je vyzván, aby se za svého Pána postavil, je ve velkém zmatku, aby svou špatnou obhajobou nepokazil dobrou věc. V takovém případě je dobré si uvědomit, že Pán stvořil jazyk, který je takto pomalý, a musíme si dát pozor, abychom z toho nevinili našeho Stvořitele. Může se totiž stát, že pomalý jazyk nebude tak velkým zlem jako jazyk rychlý a že málo slov může být větším požehnáním než příval slov. Je také zcela jisté, že skutečná zachraňující moc nespočívá v lidské rétorice s jejími tropy, hezkými frázemi a velkolepými projevy. Nedostatek plynulosti není tak velkým nedostatkem, jak to vypadá.
Toto „Slovo jeho milosti“ přináší odpočinutí unaveným, odpuštění viníkům, ospravedlnění bezbožným, přijetí odmítnutým a věčné nebeské poklady pro duchovní chudáky! Právě „chudí, zmrzačení, chromí, slepí“ mají být pozváni na hostinu, kterou zdarma připravila milost (Lk 14,13).
Církev dělá, jakoby se za poslední dva roky vlastně nic nestalo: „Vraťme se ke kázání Evangelia. To, že jsme podlehli mediální manipulaci a ve slepé poslušnosti vládním nařízením jsme decimovali Kristovu nevěstu, to už neřešme, je to za námi.“ Často se tak mluví o tom, že po kovidových lockdownech se zpátky do společenství nevrátilo velké množství vyznávajících křesťanů, což se přisuzuje tomu, že se prostě oddělil plev od zrna a kozy od ovcí. Už se tolik ale nemluví o tom, z jakých důvodů se tito lidé nechtěli vrátit, protože mnoho církví jednoduše zašlo nad to, co je psáno, a byly tak nevěrné Pánu a neposlušné Jeho Slovu, když mnohé sbory omezily nebo dokonce ukončily shromažďování Božího lidu, a to na základě poselství strachu, které nám bylo lživě a manipulativně předkládáno z médií.
Kurz biblického staršovství na základě Božího slova vysvětluje, jak by mělo vypadat fungující vedení církve. Rick Bourque nám svými biblickými znalostmi a zkušenostmi z praxe nabízí mnoho důležitých podnětů, které může využít každý služebník církve.
Pán třikrát říká: „Zasnoubím si tě.“ Jaká slova dává dohromady, aby představil toto zasnoubení! Přidává se spravedlnost, aby učinila smlouvu platnou před zákonem. Nikdo nemůže rozloučit tento svazek. Právo posvěcuje toto spojení svým výnosem a nikdo nespatří v této záležitosti nic pošetilého ani chybného. A mezitím se milosrdenství usmívá a dokonce zpívá, ano rozhojňuje se v množství slitování kvůli přehojné milosti tohoto svatého svazku.
Jan Kalvín (1509–1564) byl reformátor z francouzsky mluvícího švýcarského města Ženeva. Narodil se ve francouzském Noyonu v Pikardie, což byl kraj známý svými protikatolickými náladami (odtud máme české slovo pikarti, jimiž byli označováni heretici). Jeho otec byl právník v církevní službě, a přál si pro svého syna církevní kariéru, takže poslal svého syna na studium teologie. Během svého studia teologie a následně práv, kam se Kalvín rozhodl jít, se seznámil s učením Martina Luthera a v roce 1533 se pravděpodobně pod vlivem svého bratrance Roberta Olivetana obrací ke Kristu.
Blud o stvoření je tento: že blázniví kněží říkají, že mohou, kolikrát jen chtějí, tělo Boží stvořit, a že jsou stvořitelé svého Stvořitele, a proto také dále říkají, že každý kněz je důstojnější než panna Marie, matka Boží, což dokazují takto: Ona porodila Boha Ježíše Krista jednou, ale každý kněz to samé může dělat často. A tak se ti ubožáci pozdvihují v důstojnosti nad pannu Marii, dokonce i nad Krista, pravého Boha a člověka, když říkají, že jsou jeho stvořitelé. Tímto povyšováním se prokazují jako pravý antikrist, o němž svatý Pavel říká, že se povýší nad všechno, co má jméno Boží, tedy na Krista, který je v pravdě člověkem i Bohem. A aby lépe rozuměli řeči svatých učitelů a rozpoznali tento blud a vyvarovali se ho, mají vědět:
Tento dopis je vyjádřením obav, že mnoho církví nesplňuje biblickou potřebu fyzicky se scházet k bohoslužbám, sdílet evangelium, mít společenství a zajišťovat mnoho potřeb, které by církev měla uspokojovat. Dopis lze buď stáhnout a přeposlat konkrétnímu sboru, nebo použít jako základ pro sestavení vlastního osobnějšího dopisu.
Křesťané jsou ospravedlněni na základě víry v Ježíše, bez skutků zákona (Ř 3,20; Ř 4,5; Ef 2,10; Ga 2,16; Ga 3,24 …), pouze z milosti (Tt 3,7; Ř 11,15; 1K 1,4; Ef 2,5.8 …), proto si z dodržování přikázání nikdo nemůže dělat žebřík do nebe a zakládat si tak na vlastní spravedlnosti. Ježíš řekl: „Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského.“ (Mt 5,20). Zároveň však Ježíš dává několik důvodů, proč bychom měli plnit Boží pokyny. Jaké to jsou?
Knihu Genesis můžeme rozdělit na dvě velké části: kapitoly 1–11 a 12–50, přičemž bychom mohli rozdělit i druhou část na příběhy patriarchů, Abrahama, Izáka a Jákoba, které jsou spíše zlomkovité a ukazují nám takové střípky z jejich života a potom je tady život Josefa (kap. 37.39-50). Prvních jedenáct kapitol Genesis popisuje dávnou historii světa, nejméně dva tisíce let historie. Ve dvanácté kapitole dochází k prudkému zpomalení děje a všechna pozornost se soustředí na jednu jedinou rodinu – na čtyři pokolení Abrahama, syna Terachova. Vyprávění o Josefovi vysvětluje, jak Jákobova rodina v počtu sedmdesáti pěti lidí přišla do Egypta. V knize Exodus potom vidíme, jak tato rodina po čtyřech stech letech jako celý velký národ z Egypta odchází.
