Bůh za tři dolary
Wilbur E. Rees
Chtěl bych si, prosím, koupit Boha,
asi tak za tři dolary.
Nechci ho příliš moc,
aby to nevybuchlo v mé duši,
ani mě to nebudilo ze spaní,
Nalezl ji Hospodinův posel ve stepi nad pramenem vody, nad pramenem při cestě do Šúru, a otázal se jí: „Hagaro, otrokyně Sáraje, odkud jsi přišla a kam jdeš?“ Odvětila: „Prchám od své paní Sáraje.“ (Gn 16,7–8)
U pramene vody nalezl Hagar Hospodinův anděl. Bůh sledoval všechno, co se dělo a nyní přichází chvíle, kdy je třeba jednat s Hagar. Bůh takto nalezl také nás – ne, že by o nás nevěděl, nebo bychom byli pro něj ztracení, takže by po nás musel pátrat – to rozhodně ne. Ale když přišel Boží čas, tak k nám přišlo evangelium, Bůh nám otevřel uši, abychom slyšeli, dal nám nové srdce, abychom rozuměli, a my jsme byli nalezeni. Byla to chvíle, kdy jsme pochopili svou bídu a své zoufalství v životě bez Boha a kdy jsme porozuměli tomu, že bez Ježíše Krista nemůžeme před Bohem obstát. Došli jsme slitování stejně jako Hagar. Bůh se nad ní slitoval a zastavil jí v jejím vzdoru.
Chtěl bych si, prosím, koupit Boha,
asi tak za tři dolary.
Nechci ho příliš moc,
aby to nevybuchlo v mé duši,
ani mě to nebudilo ze spaní,
Dnešní den, 17. listopad, je dnem boje za svobodu a demokracii. To je dobrá příležitost připomenout si svobodu, kterou nám vydobyl Pán Ježíš Kristus. Díky jeho oběti jsme byli vysvobozeni z otroctví hříchu a nespravedlnosti, z moci ďábla a žádostí těla, z prokletí zákona, z modloslužby a otročení bezmocným a ubohým mocnostem. Měli bychom si připomínat, že Pán Ježíš zvítězil jednou provždy, že dokonal své dílo a uvedl nás do svobody Božích dětí. Ale život v této svobodě není něčím samozřejmým nebo automatickým. Dokud budeme v těle, které je propadlé hříchu, budeme muset stát pevně a nenechat na sebe znovu vložit otrocké jho (Ga 5,1). A totéž platí i o té politické a společenské svobodě, kterou máme. Také to stojí za to, abychom si připomínali a abychom nad tím přemýšleli z perspektivy Božího slova.
Jaký druh moudrosti způsobuje hoře? Jaké vědění zvětšuje bolest? Možná to znamená poznání světa, jeho ničemnosti, marnosti, nesmyslnosti, nejistoty – poznání, že všechno jeho pozlátko je prázdné a všechna jeho potěšení pomíjivá. To způsobuje zármutek těm, kdo tuto marnost vidí. Boží lid nad tím pláče. A světáci, často znechucení sami sebou i vším kolem, jsou naplněni hořkým zklamáním a nemají nic, co by tento jejich pocit posvětilo.
Jsme jeho služebníci vykoupení jeho krví a přísahající věrnou oddanost. Můžeme se tedy zcela konzistentně zaplétat do zábav a radovánek světa, který je i dnes stejného ducha, jako když Ježíše vyhnal ze svého tábora a ukřižoval? Vždyť to vypadá ošklivě, když se věrní vojáci bratříčkují se vzbouřenci. Jsme jeho údy, kost z jeho kostí, tělo z jeho těla, které živí a o které pečuje.
Pavel byl velkým obdivovatelem Krista. Netoužil znát nic jiného než Krista, a to Krista ukřižovaného.
Jako je život hříšného člověka tvořen hříchem, tak byl Pavlův život tvořen Kristem; byl plný Krista.
Naše slabosti bychom měli vnímat jako prostor pro Boží sílu. Možná bychom nikdy nepoznali, jak mocná milost je, kdybychom nezakusili slabost vlastní přirozenosti. Pán budiž požehnán za osten v těle a za satanova posla, když nás přivádějí k Boží síle.