Jákob řekl: „Odpřisáhni mi to dnes.“ A on mu to odpřisáhl, a tak své prvorozenství prodal Jákobovi. (Gn 25,33)
Bezúhonný Jákob byl také lstivý. Ten, kdo je Bohem nazýván bezúhonným, tady zneužívá slabosti svého bratra. Nečestným, byť legálním – nikoliv nelegálním – přesto však nečestným způsobem zde připravuje svého bratra o prvorozenectví. Ten, který označen jako bezúhonný se v tuto chvíli chová hůře, než ten, který označen jako muž světa, jako člověk nevěřící. Leckdy nevěřící lidé zahanbují ty, kteří jsou věřící. Bylo to tak v případě Jákoba a Ezaua. Tito dva bratři si neměli co vyčítat – byli jeden jako druhý. Věřící leckdy jednají hůř než nevěřící. Je to smutné a Boží slovo má pro takové jednání jedno jediné slovo: hřích! Bůh neschvaluje žádné nečestné jednání, i kdyby to bylo podle všech společenských pravidel. To, co udělal Jákob svému bratrovi, bylo špatné.
Ale jak lidi zavádí nedbalost a neopatrnost, tak na druhé straně (a téměř více) přílišná pečlivost a omylná opatrnost. Ta spočívá v tom, že si lidé proti přicházejícím pohromám na ochranu a obranu volí a chystají něco takového, co je před nimi uhájit a ubránit nemůže.
Je oslavován jako „la liberté garantie à la femme d'avoir recours à l'IVG“ (svoboda, která zaručuje ženám možnost podstoupit potrat), ale není to nic jiného než svoboda žen zabít své nenarozené dítě. Jedná se o nový pokrok v „kultuře smrti“ nebo „kultuře plýtvání“. Francie, která rok co rok stále překonává svůj vlastní rekord v ročním počtu potratů (233 000 v roce 2022), se tak stane jednou z prvních zemí, která zakotvila do ústavy potraty jako základní právo, což je úspěch, za který bychom se měli bezpochyby všichni stydět.
Svatý muž Job ve 14. kapitole své knihy řekl, že člověk narozený z ženy je krátkého věku a plný namáhání. To se zcela shoduje s každodenní zkušeností. Neboť kdokoli jsme se zrodili na svět, zase se odtud ztrácíme, a to tak rychle, že sotva se tu stačíme ohlédnout, již zase mizíme.
Celá myšlenka, že lidé v místní církvi zastávají úřad s předem předepsanou pracovní náplní, je Novému zákonu cizí. Důraz je kladen na používání darů a talentů, které Pán dal. Je to ale důležité? Domnívám se, že ano. Představa, že v církvích existují úřady, které je třeba obsadit, vedla k tomu, že církve jsou odhodlány obsadit tyto úřady i lidmi, kteří nejsou vhodně obdarováni.
Zaujalo mě slovo, které se v listu Židům používá pro starší. Zde jsou tito muži nazýváni vedoucími (13,7.17.24). Zřídkakdy, pokud vůbec, jsem takové muže slyšel nazývat „vedoucími“. Proč tomu tak je?
Odchod z církve je pro křesťany i pastýře bolestivé téma. A jistě to během posledních několika let díky covidu, krizi způsobené volbami a kritickou rasovou teorií okusil každý sbor. Je to jedna z nejsmutnějších věcí, které jsem zažil. A vím, že nejsem sám. Všichni moji kolegové pastýři v jiných sborech v naší oblasti zažili tento pohyb duchů, kdy se bratři a sestry doslova vytratili, odpojili se – žádná komunikace, žádný rozhovor. To není zdravý způsob, jak opustit církev.
