Nebudeš se už nazývat Abram; tvé jméno bude Abraham. Určil jsem tě za otce hlučícího davu pronárodů. (Gn 17,5)
Už nebudeš „Vyvýšený otec“ (tj. Abram), ale budeš „Otec národů“ (tedy Abraham). Bůh mění život Abrahama – mění všechno v jeho životě. Vzal ho z jeho země, z jeho rodného domu a přivedl ho do země, kterou mu chce dát. Mění jeho jméno, mění jeho vztah, proměňuje jeho oddanost – právě to je to, co znamená změna jména. Kolik má v tuto chvíli Abram se Sárou dětí? Žádné! Má jednoho jediného syna, který je synem otrokyně, který byl zplozen z vůle člověka. Přesto od Boha dostává jméno „otec národů“. Proč? Protože Bůh to tak určil a rozhodl! To úplně stačí! Víc není potřeba. A Abraham do toho teď musí vstoupit. Skrze víru se musí chopit Božího slibu a postavit se na něj, stejně jako my.
Nemyslete si, že mne odstrašíte cizími slovy. Jestli to zde je panteismus, pak jen, aby ho bylo víc! Dřevo není Pán Bůh, ale že dřevo povídá o Pánu Bohu, to máte pravdu. A mně nejde o dřevo ani o cedry, a mně nejde o kámen, ani o ten, ve kterém je zlato, ale vy jste lidé, a vy jste na to, aby Pán Bůh ve vás přebýval.
Milí bratři, milé sestry, naše děti se často rozčilují, když jim někdo bere jejich hračky. S pláčem křičí: To je moje! Přetahují se se sourozenci, nebo s kamarády o autíčko či panenku a my slyšíme ten nervy drásající spor: To je moje. Já jsem to dostal k narozeninám. Ale ty sis taky půjčoval moje hračky. A já jsem ji teď měl první. Ani dospělí lidé se čas od času takovému slovnímu a žel i ručnímu přetahování nevyhnou. Hádky o dědictví po předcích jsou běžné i mezi lidmi, kteří se jinak mají docela rádi.
Jan Theofil Elsner, potomek českých exulantů, byl kazatel reformovaného sboru českých exulantů v Berlíně. Narodil se v Polsku a pocházel z rodiny, která se hlásila k polské větvi Jednoty bratrské, které však na začátku 18. století už byla přičleněna k reformované církvi. Po studiích v polském Lešně, pruském Berlíně, holandském Leydenu působil nejprve jako učitel na gymnáziu v Lešně, po dvou letech se stal kazatelem Heyersdorfu v Poznaňsku a od roku 1747 byl až do své smrti kazatelem českého reformovaného sboru v Berlíně.
Jak často jsme viděli, že se Slovo stalo účinným pro útěchu! Jak to vyjádřil jeden bratr v modlitbě, je těžké jednat se zlomenými srdci. Jak bláznivě jsem si připadal, když jsem se snažil vyvést vězně z hradu Obra zoufalství! Jak těžké je přivést sklíčenost k naději! Kolikrát jsem se pokoušel polapit svou zvěř všemi mně známými způsoby, ale když už jsem ji měl téměř na dosah, vyhrabala si ta potvora další díru! Už jsem jí vykopal z dvaceti, ale pak jsem musel začít znovu.
Skutečně to vypadá, jako že se celá země od základu hroutí. Jedna špatná událost stíhá druhou, Slyšíme o válkách, zemětřeseních, povstává národ proti národu, dochází k nejrůznějším přírodním katastrofám. Ale Boží děti by neměly být překvapené, protože Pán Ježíš o všech těchto věcech mluvil. Musí to tak být dříve, než přijde konec. Což nutně neznamená, že konec je za dveřmi, i když se to tak může zdát a mnozí o tom mluví. Ale Pán si ponechal čas svého příchodu ve své moci. Jeho příchod bude plný slávy a moci, bude naprosto překvapivý, a leckteří jím budou zaskočeni. Boží děti k nim ale patřit nebudou.
Jaká blaženost být dokonale omilostněnou duší! Má duše věnuje všechny své síly tomu, který se ze své nezištné lásky stal mým ručitelem a svou krví mě vykoupil! Jaké bohatství milosti ukazuje odpuštění zadarmo! Odpustit vůbec, odpustit plně, odpustit zadarmo, odpustit navždy! Zde je souhvězdí zázraků, a když pomyslím na to, jak velké byly mé hříchy, jak drahé byly vzácné kapky, které mě od nich očistily, zaplavují mě pocity úžasu a chvály.
