Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země.“ (Gn 12,3)
Když Bůh povolává, dává také požehnání. Dokonce i ti, kteří nebyli vyvoleni, ale poslechli, i když jen na čas, zakusili Boží požehnání. Oč více ho zakoušejí ti, kdo patří mezi Pánovy milované. To jsou ti, jichž se Bůh ujímá (Žd 2,16) – neujímá se andělů, neujímá se lidí na základě jejich původu ani na základě jejich postavení, ale ujímá se těch, kteří věří stejně, jako Abraham a spolu s ním docházejí Božího požehnání. To neznamená život v bavlnce – Abraham musel utíkat před hladem, musel bojovat proti králům, musel se přít o prostor pro svá stáda … Přesto v tom všem zakoušel neskutečné Boží požehnání. To je požehnání víry, které je darované každému Božímu dítěti v Pánu Ježíši Kristu.
Kdybychom nikdy nezhřešili, náš obdivuhodný Spasitel by na sebe nikdy nevzal naši přirozenost a netrpěl by za nás nezměrnými mukami Otcova hněvu. Kristovo utrpení, jímž byl usmířen hřích, bychom měli mít za měřítko naší viny a bídy.
Návrhy, které měly transsexuálům v Německu výrazně usnadnit změnu „zákonného pohlaví“, byly zastaveny.
Ať uděláte, co chcete, kříž zůstane křížem. Žádná lidská dovednost nedokáže narovnat to, co je pokřivené. Usměvavá tvář může skrývat zlomené srdce a rty mohou mluvit o odevzdanosti, i když v duši hlodá červ zmařených nadějí! Kde tedy hledat útěchu? Co tedy udělá z hořkého sladké a z křivého rovné?
Každá církev byla zodpovědná za svou vlastní správu, kázeň, službu, společenství a evangelizaci. Dopisy v Novém zákoně, které představují autoritativní Boží slovo, byly adresovány místním církvím a očekávalo se, že budou plnit pokyny v těchto dopisech, ať už jde o vzájemnou lásku, kázeň neukázněných členů, obranu a hlásání evangelia nebo ustanovování svých vedoucích.
Bůh má tři sekery! Jednu používá při prořezávání svých stromů, aby plodné větve přinášely více ovoce. Touto sekerou není soud nebo ničení - ale milosrdenství a požehnání. Je to dobrý, plodný strom – který pocítí její ostré ostří. „Každou ratolest, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla hojnější ovoce“ (J 15,2).
Vím, jaké utrpení a bolest přináší nemoc. Uvědomuji si utrpení a bídu, které s sebou často přináší. Nemohu ji však považovat za jednoznačné zlo. Vidím v ní užitečné opatření, které má omezit ničivé působení hříchu v lidských duších. Kdyby člověk nikdy nezhřešil, nebyl bych schopen rozpoznat přínos nemoci. Ale protože hřích je na světě, vidím, že nemoc je přínosem. Je to požehnání stejně jako prokletí.
