Dáte obřezat své neobřezané tělo a to bude znamením smlouvy mezi mnou a vámi. (Gn 17,11)
Obřízka byla v tehdejší době běžná i mezi okolními národy. Většinou se prováděla při dosažení určitého věku jako rituál dospělosti. Pro Izraelce to ale mělo být jinak. Měli být obřezáni osmého dne po narození. Od nejútlejšího věku měli být vedeni k tomu, že patří Bohu, že Bůh s nimi uzavřel smlouvu. Na co ukazuje osmý den v Písmu? Je to první den týdne, den vzkříšení Pána Ježíše Krista, ukazuje na nové stvoření, které dělá Bůh v lidských životech. Stejně jako se osmidenní novorozenec nemohl rozhodnout, zda bude patřit do Izraele a uctívat Hospodina, právě tak jsme se ani my nemohli rozhodnout, když nás Bůh svou mocí přitáhl k sobě, ale byli jsme jeho rukou začleněni do Božího lidu, Kristovou krví očištěni, Duchem svatým naplněni a od té chvíle posvěcováni.
Pavel byl velkým obdivovatelem Krista. Netoužil znát nic jiného než Krista, a to Krista ukřižovaného.
Jako je život hříšného člověka tvořen hříchem, tak byl Pavlův život tvořen Kristem; byl plný Krista.
Naše slabosti bychom měli vnímat jako prostor pro Boží sílu. Možná bychom nikdy nepoznali, jak mocná milost je, kdybychom nezakusili slabost vlastní přirozenosti. Pán budiž požehnán za osten v těle a za satanova posla, když nás přivádějí k Boží síle.
V Bibli není nic, co by hovořilo o členství v církvi v moderním slova smyslu, jako je absolvování kurzů, potvrzení doktrinálního postoje církve a podepsání nějaké smlouvy. To však neznamená, že by církev nemohla mít nějaký postup, kterým se členové připojují k místnímu sboru. V mnoha denominacích se členství v církvi stalo jakousi tradiční nutností. Někteří jdou dokonce tak daleko, že tvrdí, že pravý křesťan by měl patřit do místní církve až poté, co prošel kurzy členství.
Když mluvím na konferencích ve světě o římském katolicismu a o tom, jaký vztah k němu mají mít evangelikálové, často se objevuje otázka: „A co společná modlitba? Mohou se nebo měli by se evangelikálové modlit společně s římskými katolíky?“ Dovolte mi, abych vám nabídl svá pravidla, jak se s touto otázkou vypořádat.
(Představitelé dvaceti křesťanských vyznání, včetně generálního tajemníka Světové evangelikální aliance Thomase Schirrmachera, se modlí s papežem Františkem na Svatopetrském náměstí (Vatikán) během ekumenické modlitební vigilie 30. září 2023. / Foto: Facebook Gathering Together.)
Jednou z největších výzev, kterým čelí každý pastor, je odvaha zůstat věrný svému přesvědčení. To platí zejména tehdy, když se toto přesvědčení, ačkoli je hluboce a jasně zakořeněné v Písmu, rozchází s obecným míněním nebo převládajícími přáními vlivných členů církve. Jsem si jistý, že nejsem jediný pastor, kterému vedoucí církve vyhrožovali „vyhazovem“, pokud jsem trval na tom, že budu učit a kázat podle jasného významu některých pasáží Písma. Ještě častější je nenápadný nátlak, který pastoři často pociťují, aby v zájmu klidu ustoupili ze svého přesvědčení.
Jak by měli křesťané reagovat na hnutí „woke“ (toto slovo používám spíše jako volné označení kulturního vyjádření „kritické rasové teorie“ a tzv. „kulturního marxismu“)? Tento relativně nový způsob myšlení zaplavuje společnost a je hrozbou nejen pro sekulární kulturu zrozenou osvícenstvím, ale i pro církev.
