Církev jsou lidé, nikoliv budovy nebo organizace, ale jednotlivci, kteří tvoří svatý národ a kteří jsou jedinečným Božím vlastnictvím. Je to lid, který patří Bohu. Církev jsou jednotlivci, kteří nepatří sami sobě, ale mají vlastníka a podle toho vypadá jejich život. A tito jednotlivci jsou povoláni k tomu, aby hlásali velikost svého Boha a Vykupitele. Díky Bohu nejsme odkázaní na své vlastní představy o církvi, ale máme podle čeho se zařídit. Apoštol Pavel napsal Timoteovi:

Snad v každém domě, kde jsou malé děti, je někde místo, kde se zaznamenává, jak rostou. U nás jsme občas vyznačovali výšku jednotlivých dětí spolu s datem na vnitřní zárubni v komoře. Potom jsme je, dejme tomu každý rok o jejich narozeninách, měřili znovu. Vždycky byly u vytržení, o kolik zase vyrostly.

Ale dovedete si představit, jak by nás šokovalo a znepokojilo, kdybychom zjistili, že jedno z dětí nepovyrostlo nahoru, ale dolů! Okamžitě bychom se objednali k doktorovi, aby zjistil, co se děje. Růst je normální a potěšující. Zmenšení by bylo divné a alarmující.

Apoštol Pavel píše Titovi o lidech, kteří o sobě prohlašují, že jsou křesťané, ale nejsou jimi. Vedle toho – a to je důležité – také mluví o lidech, kteří křesťany skutečně jsou, i když tak nevypadají. Takoví lidé slyšeli evangelium, slyšeli o tom, že Ježíš Kristus na sebe vzal Boží hněv místo nás, vzal na sebe naše hříchy a na kříži Golgoty za ně zaplatil. Takoví lidé uvěřili evangeliu, uvěřili tomu, že Ježíš Kristus je dostatečnou cenou za jejich viny, činili pokání, vyznali své hříchy Bohu a bylo jim odpuštěno.

Možná, že název této kapitoly nevystihuje dostatečně její obsah. Částečně je tomu proto, že jen hrstka lidí je zvyklá zamýšlet se nad Božími osobními dokonalými vlastnostmi. Poměrně málo z těch, kdo občas čtou Bibli, vědí o majestátu božského charakteru, který vyvolává úžas a vzbuzuje úctu. Povědomí, že je Bůh velký v moudrosti, úžasný v moci a stále plný milosrdenství, pokládají mnozí za jakousi obecnou znalost.

13-14: „Vejděte těsnou branou; prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá.“

Bůh si zvolil úžasný způsob, jak projevit svou lásku. Aby ukázal svou moc, stvoří svět. Aby ukázal svou moudrost, zformuje ji do takové podoby, která odhalí její nezměrnost. Aby ukázal vznešenost a slávu svého jména, stvoří nebe a postaví do něj anděly a archanděly, knížata a mocnosti. Aby ukázal svou lásku, co neudělá? Bůh zvolil skvělý a úžasný způsob v tom, že ji projevil v Kristu – Jeho osobě, Jeho krvi, Jeho smrti, Jeho spravedlnosti.

Ralph Erskine (1685-1752)

Jaroslav Kernal

Historicita prvních kapitol knihy Genesis je neustále zpochybňována a zdá se, že mezi křesťany je stále méně těch, kdo jsou ochotni přijímat první kapitoly knihy Genesis jako popis skutečných událostí. Nechci rozebírat jednotlivé důvody těchto popíračů. Některé z nich jdou daleko za hranice křesťanské ortodoxie, jako například označení Stvořitele za dobrého hodináře, který nemá důvod zasahovat do evolucí poháněného stroje stvoření. Takový názor je čistý deismus, tedy víra v neosobního boha, který nezasahuje do stvoření.

Elizabeth Prentissová

Nuže, stalo se po mé vůli, ale bojím se, že to byla vůle nemoudrá. Neboť ačkoliv jsem se těšila volnému času získanému tím, že byl každý z města venku, a výhodě, že jsem se mohla věnovat nejsladší práci na světě, péči o své miláčky, horko a těžký vzduch byl zkouškou pro mě i pro ně. Moje krásná Růže odešla posledního května, aby dále kvetla ve svém vlastním domě, proto myslila jsem, že se nebudu ohlížet po jiné chůvě, nýbrž že převezmu sama všecku péči o děti. To by nebyl veliký úkol pro silnou osobu, avšak já nejsem silná, a velká část času, strávená jejich oblékáním a voděním na procházku, vyčerpala mé síly. Potom všecko spravování a jiné šití musí být hotovo, a s přílišným namáháním přiloudí se mrzutý ton, netrpělivé slovo. Přece však nemohu být tak netrpělivá s malými dětmi, jako bych byla, kdyby nebylo vzpomínky, že bych to počítala jen za potěšení sloužit ještě jednou svému milovanému hošíčkovi, ať by to stálo únavy kolikkoliv.

John Piper

Co se stane s denominací, kde si úřad pastora neváží nápomocné znalosti řečtiny a hebrejštiny a není k ní povzbuzován? Nemyslím tím, že má být stavěna na odiv a obdivována. Myslím tím, že má být ctěna, prosazována a pastor má o ní usilovat.

Když pastoři přestanou původní jazyky používat, dojde k několika věcem. Za prvé, sebedůvěra pastorů, že jsou schopni určit přesný význam biblických textů, slábne. A se sebedůvěrou, že jsem schopen přesně vykládat, se vytrácí i sebedůvěra, že jsem schopen mocně kázat. Je těžké kázat týden co týden o celé škále Božích zjevení do hloubky a mocně, když se vás zmocňuje nejistota pokaždé, když se pustíte za základní evangelijní výroky.

Melissa Edgington

Já vím. Vidíš, kým by tvůj manžel MOHL být. Kdyby se jen víc modlil. Kdyby jen vedl rodinu k chození do sboru. Kdyby jen denně četl Bibli. Kdyby jen byl duchovním vůdcem, kterého tvoje rodina, jak víš, tak potřebuje.

Nejprve si musíme připomenout okolnosti, které se týkají tohoto příběhu. Hlavní postavou, kolem které se točí celé dění, je Abrahamův vnuk Jákob. Jákob několikrát přelstil svého staršího bratra, své dvojče, Ezaua, a Ezau se tak rozzlobil, že se rozhodl, že Jákoba zabije. Jeho rozhodnutí bylo nezvratné, a dobře si uvědomoval, že svým činem způsobí bolest jak svému otci, který ho miloval, tak své matce, která milovala Jákoba.

Dnes začínáme s hlavní částí Listu Židům, která pokračuje až do desáté kapitoly, a zabývá se Ježíšem jako naším veleknězem. Jak jsem upozornil v úvodním kázání této série, List Židům je jediná novozákonní kniha, která učí, že Ježíš je náš velekněz.