Požehnám ji a dám ti také z ní syna; požehnám ji a stane se matkou pronárodů a vzejdou z ní králové národů.“ (Gn 17,16)
Co přesně tady Bůh Abrahamovi říká? Říká mu tytéž věci o Sáře, které před chvílí řekl jemu samotnému, je to totéž zaslíbení, které Bůh dal jemu – nové jméno, požehnání, potomek – syn, pronárody, králové. A je to naprosto pochopitelné, vždyť Sára byla jeho vlastní žena. Bůh jasně ukazuje, že ze Sáry bude zaslíbený dědic. Bůh svou mocí způsobí to, co bylo z lidského pohledu naprosto nemožné – nejen, že Sára byla neplodná, ale – jak říká Písmo – ustal její ženský běh. Pokud z ní mají vzejít králové, musí Bůh udělat zázrak. A Bůh ho skutečně udělal. Bůh je Bohem zázraků a je stále stejný, včera, dnes i navěky.
Pavel byl velkým obdivovatelem Krista. Netoužil znát nic jiného než Krista, a to Krista ukřižovaného.
Jako je život hříšného člověka tvořen hříchem, tak byl Pavlův život tvořen Kristem; byl plný Krista.
Naše slabosti bychom měli vnímat jako prostor pro Boží sílu. Možná bychom nikdy nepoznali, jak mocná milost je, kdybychom nezakusili slabost vlastní přirozenosti. Pán budiž požehnán za osten v těle a za satanova posla, když nás přivádějí k Boží síle.
V Bibli není nic, co by hovořilo o členství v církvi v moderním slova smyslu, jako je absolvování kurzů, potvrzení doktrinálního postoje církve a podepsání nějaké smlouvy. To však neznamená, že by církev nemohla mít nějaký postup, kterým se členové připojují k místnímu sboru. V mnoha denominacích se členství v církvi stalo jakousi tradiční nutností. Někteří jdou dokonce tak daleko, že tvrdí, že pravý křesťan by měl patřit do místní církve až poté, co prošel kurzy členství.
Když mluvím na konferencích ve světě o římském katolicismu a o tom, jaký vztah k němu mají mít evangelikálové, často se objevuje otázka: „A co společná modlitba? Mohou se nebo měli by se evangelikálové modlit společně s římskými katolíky?“ Dovolte mi, abych vám nabídl svá pravidla, jak se s touto otázkou vypořádat.
(Představitelé dvaceti křesťanských vyznání, včetně generálního tajemníka Světové evangelikální aliance Thomase Schirrmachera, se modlí s papežem Františkem na Svatopetrském náměstí (Vatikán) během ekumenické modlitební vigilie 30. září 2023. / Foto: Facebook Gathering Together.)
Jednou z největších výzev, kterým čelí každý pastor, je odvaha zůstat věrný svému přesvědčení. To platí zejména tehdy, když se toto přesvědčení, ačkoli je hluboce a jasně zakořeněné v Písmu, rozchází s obecným míněním nebo převládajícími přáními vlivných členů církve. Jsem si jistý, že nejsem jediný pastor, kterému vedoucí církve vyhrožovali „vyhazovem“, pokud jsem trval na tom, že budu učit a kázat podle jasného významu některých pasáží Písma. Ještě častější je nenápadný nátlak, který pastoři často pociťují, aby v zájmu klidu ustoupili ze svého přesvědčení.
Jak by měli křesťané reagovat na hnutí „woke“ (toto slovo používám spíše jako volné označení kulturního vyjádření „kritické rasové teorie“ a tzv. „kulturního marxismu“)? Tento relativně nový způsob myšlení zaplavuje společnost a je hrozbou nejen pro sekulární kulturu zrozenou osvícenstvím, ale i pro církev.
