Autorita a vedení

V mnoha církvích se projevila krize autority, která má řadu příčin. Starší, kteří učí, se začali domnívat, že mají zvláštní postavení, a snažili se autokraticky vládnout ostatním starším v církvi. Opačným extrémem je, že když bylo ustanoveno pluralitní staršovstvo, starší se také stávali autoritářskými a v některých případech se pokoušeli řídit starší, kteří kázali!

V některých církvích, kde došlo k odklonu od procesu demokratického rozhodování, pak rozhodují starší a nikoliv shromáždění. Vláda většiny hlasů byla nahrazena vládou starších! V některých případech se od hlasování upustilo úplně.

Často sbor jasně nepochopil, co se děje a jaké to má důvody. Ze zkušenosti vím, že je možné tyto věci vyučovat po dlouhou dobu, a když se pak začnou uplatňovat v praxi, stále dochází ke zmatkům. Teprve když členové vidí, jak uspořádání funguje, skutečně začnou rozumět, a pak se může ukázat, že se jim to, co vidí, nelíbí!

Nemůžeme příliš dogmaticky tvrdit, že veškerá autorita v místní církvi spočívá v Ježíši Kristu a že on svou autoritu vykonává prostřednictvím Slova a svého Ducha. Všichni křesťané mají k tomuto jedinému zdroji autority stejný přístup. Muži jsou vybíráni za starší mimo jiné proto, že je u nich uznávána znalost Písma, ale to je neobdařuje nějakou novou autoritou; kromě samotného Slova žádnou nemají.

Slovo exousia (autorita) se v Novém zákoně nikdy nepoužívá v souvislosti se staršími. Používá se o Ježíši (Mt 9,6; 28,18; J 17,2), o světských vládcích (J 19,10; Ř 13,1–3) a Pavel ho používá o autoritě, kterou má od Krista k budování věřících (2K 10,8; 13,10). Toto slovo se sice objevuje v našich překladech Židům 13,17, ale v řečtině není žádné slovo, které by to odůvodňovalo; řecké znění doslova zní „poslouchejte ty, kteří vás vedou, a podřizujte se jim“.

Nový zákon nicméně předpokládá silné vedení ze strany starších. To je obsaženo ve všech třech aspektech jejich práce – v tom, že jsou staršími, v tom, že jsou pastýři a v tom, že dohlížejí. Pavel nařizuje tesalonickým věřícím, aby „uznávali ty, kteří mezi nimi pracují, jsou jejich představenými v Kristu a napomínají je“ (1Te 5,12).

V 1. listu Timoteovi 3,5 Pavel píše: „Nedovede-li někdo vést svou rodinu, jak se bude starat o Boží církev?“ Také v 1. Timoteovi 5,17 mají být starší těmi, kdo „dobře spravují“ (KRAL) církev, což doslova znamená „kteří znamenitě vedou“. V listu Židům 13,7 se pisatel zmiňuje o vedoucích a ve verši 17 mají být tito vedoucí posloucháni; obecně se má za to, že jsou to starší a jejich odpovědnost je postavena do velmi vážného světla. „Bdí nad vámi jako lidé, kteří se budou muset zodpovídat.“ Takové dílo může být splněno pouze tehdy, je-li jejich vedení uznáváno.

Ti, kdo zastávají názor, že mezi staršími existuje rovnost odpovědnosti, musí brát vážně problémy, které se objevily v oblasti vedení. Na hlavní problém nejspíš upozornil Dr. Peter Masters:

Dalším problémem je „syndrom výboru“. Záměrem Písma (a zde si všimněme tónu všech Pavlových pokynů Timoteovi) je, aby kazatel, který v církvi působí, udržoval církev duchovně ve střehu. On nese před Bohem nejvyšší odpovědnost za to, že lidé jsou inspirováni pravdou, vyzýváni, povzbuzováni a vybízeni, aby vytrvali v modlitbách a v horlivém nadšení pro Spasitelovo dílo.

Bude se muset zodpovídat Bohu, pokud starším dovolí, aby polevili, nebo pokud dojde k postupnému ochabnutí činnosti církve. Nakonec se bude muset zodpovídat, pokud se nepokusil o nic nového, co by vedlo ke shromažďování duší a pozvednutí Pánovy slávy na daném místě.

Systém starších se stejnou mírou zodpovědnosti, stejně jako výbor s předsedou, který „se pravidelně obměňuje“, je popřením celého pojetí vedení. Ch. H. Spurgeon trefně poznamenal, že kdyby se o jednoho koně staralo deset čeledínů, pravděpodobně by umřel hlady! Pokud jsou si všichni starší rovni, kdo má být oporou? Kdo přijme konečný úkol od Pána, vyjádřený ve slavnostní, závažné druhé osobě jednotného čísla, jak to bylo Timoteovi a Titovi?

Příliš mnoho sborů skomírá proto, že nemají horlivého a angažovaného pastora, který by nakonec nesl odpovědnost za nedostatek poslušnosti a aktivity ze strany sboru.

Příjemná vzájemnost systému „rovnocenných starších“ však situaci ještě zhoršuje, protože pastor už není ani nominálně zodpovědný za to, aby předsedal.

(Sword and Trowel, 1985 No.2 p.27)

I když si nemyslím, že tyto otázky zpochybňují myšlenku rovnocennosti starších, je třeba brát vážně úskalí, která s sebou přinášejí. Církve musí být vedeny a vedení musí být jasné. Lidé obvykle nereagují na výbor; kvůli tomu některé sbory označily svého kazatele na plný úvazek za "pastora" a ten se stal ústředním bodem života sboru. Je to pochopitelné, když si uvědomíme, že starší na plný úvazek je obvykle starší, který káže, protože kazatelská služba vyžaduje mnoho modliteb, studia a přípravy. Kazatel na plný úvazek však nemusí být tím nejlepším vedoucím, často jím není; je nucen do role, pro kterou se nehodí. To je obzvláště nepříjemné, když v některých oblastech jsou jiní schopnějšími vedoucími, například při vedení shromáždění sboru.

Lepší způsob, který více odpovídá smyslu Písma, je uznání darů. Ve staršovstvu se budou vyskytovat různé dary a nejlepší je, když je rozpoznán dar vedení a je mu umožněno stát v čele. Ve staršovstvu má být jasně stanoveno konkrétní dílo vyučování a kázání a Sk 6,1-6 nám napovídá, že těm, kdo se této práci věnují, má být umožněno, aby ji vykonávali přednostně. Neexistuje žádný biblický důvod k tomu, abychom tvrdili, že takoví kazatelští starší by měli nést větší odpovědnost než ostatní starší nebo diákoni, spíše by měli být co nejvíce odlehčeni. Ve skutečnosti to naznačuje, že vedení může být nejlépe v rukou starších, kteří vedou a kteří nejsou odděleni ke kázání. Já se však přimlouvám za flexibilitu a za to, aby si každé staršovstvo vytvořilo svůj vlastní způsob vedení. Jak se mění církev a starší, měla by se měnit i struktura. Důležité je, aby církev byla jasně vedena a aby různé aspekty práce vykonávali ti nejvhodnější.

Členové církve musí vědět, na koho se obrátit s žádostí o informace nebo pomoc, jinak vznikne zmatek. To by nemělo být obtížné zajistit, ale může to být zanedbáno. Nechť si starší představí, že se jedná o nejméně významného člena sboru, a pak se postarají o to, aby takový člověk věděl a snadno pochopil, co se děje.

Církev není demokracie, je to Kristokracie. Proto „se církev nesnaží pouze zjistit názor většiny členů, ale spíše prostřednictvím modlitby a společenství poznat smýšlení Pána“ (Věříme, str. 30). To je velmi praktická záležitost. Demokratický postup nebere v úvahu skutečnost, že církev tvoří členové s různým stupněm porozumění a zkušeností. Vezměme si například otázku jmenování starších nebo diákonů. Není neobvyklé, že se bezohlední nebo dokonce i dobře smýšlející členové snaží ovlivnit méně zralé členy. V každém případě jsou taková rozhodnutí pro nové mladé členy příliš velkým břemenem.

Dalším nedostatkem demokratického přístupu je to, že považuje za samozřejmé, že se lidé mohou zdržet hlasování nebo hlasovat proti tomu, co je navrženo. To vede k rozdělení a zatvrzení se v různých stanoviscích. O tom, jak postupovat, budeme hovořit později ve 22. kapitole, ale pro tuto chvíli řekněme, že cílem starších bude usilovat o jednomyslnost sboru. Otázkou zůstává, jak mají starší své vedení realizovat.

Mají činit rozhodnutí, aniž by o tom diskutovali s církví? Mají napomínat (jak někteří dělají) členy, kteří se odváží zpochybnit jejich rozhodnutí, doporučení nebo pokyny, kvůli tomu, že jsou vzpurní?

Duch, v němž se vedení uskutečňuje, a atmosféra rozhodování v církvi jsou nesmírně důležité. Náš Pán učil, že vedoucí mají být služebníky (Mk 9,33–35). Apoštol Pavel se snažil vyvarovat toho, aby „panoval“ nad ostatními (2K 1,24; 13,10; 1K 2,1–5), a apoštol Petr učil, že starší se mají o Boží stádce starat „s horlivou ochotou“ (1Pt 5,l-4). Dokonce i v 1. Timoteovi 3,5, kde Pavel mluví o tom, že starší musí být schopni „vést“ své vlastní rodiny, nepřenáší stejné slovo do kontextu církve, ale spíše tento pojem modifikuje slovy „jak se bude starat o Boží církev?“ Každému vedoucímu církve se musí do mysli vštípit Ježíšova slova: „Víte, že vládcové panují na národy a velicí je utlačují. Ne tak bude mezi vámi: kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem. Tak, jako Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé“ (Mt 20,25–28). A nezapomeňte, že tato slova byla adresována apoštolům. Jestliže apoštolové musí být otroky, pak se této výzvě nevyhnou ani starší.

Pavel nám předkládá stejnou výzvu v Efezským 5,21: „V poddanosti Kristu se podřizujte jedni druhým.“ Starší jsou údy církve a nejsou osvobozeni od povinnosti podřizovat se svým spolubratřím. Jakkoli se tato představa může zdát obtížná, jejich vedení musí být vykonáváno v duchu podřízenosti. Pavel to s jistotou rozvíjel jak v kontextu evangelizace: „Jsem svoboden ode všech, ale učinil jsem se otrokem všech, abych mnohé získal“ (1K 9,19), tak v kontextu církve: „Vždyť nezvěstujeme sami sebe, nýbrž Krista Ježíše jako Pána, a sebe jen jako vaše služebníky pro Ježíše“ (2K 4,5).

V životě církve se podřízenost starších členům sboru neodehrává ve smyslu „ocas vrtí psem“, ale ve smyslu služby. Starší se například podřizují potřebám členů sboru tím, že tyto potřeby uznávají a snaží se je uspokojit. Může se zdát, že členové jsou obtížní, když nechtějí ochotně přijímat doporučení starších. Podřízení se vyžaduje, aby jim starší trpělivě domlouvali. Pokud členové řeknou: „Chceme více času na rozmyšlenou a na modlitbu nad touto záležitostí“, submisivní starší s dobrou vůlí takové žádosti vyhoví. Člen může být kritický vůči vedoucím ohledně kázání. Znám případy, kdy bylo staršímu řečeno, že ve svém kázání nesmí nikdy zmínit určitou doktrínu. Jak se zde projeví podřízenost? Ne v tom, že se přestane zabývat nepohodlným učením, ale v pokoře staršího, když to nebude brát jako osobní urážku a bude ochotný s dotyčným členem čas. Nepodřizujeme se, když lidi odepisujeme jako ty, se kterými si nelze poradit.

Starší mají vést (Žd 13,17), což znamená, že jsou iniciátory a rozhodujícími muži, ale ne s autoritou úřadu ani s postojem nadřazenosti, nýbrž zbožným příkladem, trpělivým napomínáním a pokornou službou, aby si získali úctu, a tím i přijetí členů. Starší musí mít na paměti nejen to, že „stavějí z banánů“ (viz Bibliografie – jedná se o knihu D. & N. Copleyových, pozn. red.), ale že oni sami mají tytéž vlastnosti.

Autoritářský přístup je nebiblický a nebezpečný. Spíše snižuje, než odráží Kristovo vedení a brzdí duchovní růst, protože má tendenci nahrazovat osobní přístup věřícího ke Slovu a Duchu.

Někteří lidé v reakci na nedbalost a nekázeň uplatňují „silné pastýřské vedení“. Přisvojují si autoritu nejen vyžadovat přísné dodržování Písma, ale také dodržování svých pokynů v záležitostech, o kterých Písmo výslovně nehovoří, jako například o tom, koho si má člověk vzít nebo zda má změnit zaměstnání. Je škoda, že se tak děje v době, kdy jsou členové ochotnější obracet se na starší s prosbou o radu a doporučení. Mnohé odradilo od hledání takové rady rozšíření tohoto autoritářského přístupu. Šťastná je taková církev, kde její členové mají možnost svobodně sdílet své problémy a těžkosti nejrůznějších rozhodnutí se staršími v atmosféře lásky a porozumění, které nijak nesnižují jejich vlastní odpovědnost vůči Pánu a všeobecné kněžství věřících (1Pt 2,9–10).

Odpovědi na otázky typu: „Kdo rozhoduje, členové nebo starší?“ je třeba vnímat v kontextu lásky, vzájemné podřízenosti a služby. Starší musí vést, jinak bude církev zmatená. Starší musí sloužit, jinak jejich vedení zadusí duchovní život sboru. Kromě toho musí být tyto zásady jasně pochopeny sborem a všemi zúčastněnými ještě předtím, než jsou vůbec starší ustanoveni.

Není snadné pochopit myšlenku vedení prostřednictvím podřízenosti a služby a ještě obtížnější je ji uvést do praxe. Řešení nalezneme v opakované četbě života samotného našeho Pána. Pavel svým způsobem odrážel příklad svého Mistra, když přirovnal své chování k chování kojící matky: „Ač jsme mohli jako Kristovi poslové dát najevo svou důležitost, byli jsme mezi vámi laskaví, jako když matka chová své děti. Tolik jsme po vás toužili, že jsme vám chtěli odevzdat nejen evangelium Boží, ale i svůj život. Tak jste se nám stali drahými!“ (1Te 2,7–8). Může být jasnější příklad podřízenosti a služby než péče matky o své dítě? Potřeby dítěte mají přednost, vše ostatní musí být ponecháno stranou, když se ozve pláč. Matčino ucho je skutečně naladěno na pláč, který ostatní možná neslyšeli.

Ale všechno se dá dohnat do krajnosti, a tak si musíme všimnout, že Pavel v téže pasáži také říká: „Víte přece, že jsme každého z vás jako otec své děti napomínali, povzbuzovali a zapřísahali, abyste vedli život důstojný Boha (1Te 2,11–12). Vedení tedy musí nést znaky pečující matky i moudrého otce.

Tuto zásadu podřízenosti a služby ve vedení uznávají i lidé ve světě obchodu. Například Robert Greenleaf byl ředitelem výzkumu managementu ve společnosti American Telephone and Telegraph, která byla v té době údajně největší korporací na světě. V roce 1977 napsal knihu s názvem Servant Leadership (Služebné vedení), v níž tvrdil, že ti, kdo jsou vedoucími pracovníky, musí sloužit těm, které vedou, a pouze ti, kdo slouží, jsou vhodní pro vedení. Greenleaf nabídl tento zajímavý test dobrého vedení:

Nejlepším testem, který je však velmi obtížné provést, je: Stávají se ti, kterým se slouží, stále zralejšími lidmi? Jsou zdravější, moudřejší, svobodnější, samostatnější a blíží se tomu, aby se sami stali služebníky?

Když takto chápeme vedení, můžeme také vidět, jak je v souladu s biblickým principem kněžství všech věřících (1 Pt 2,9-10).

Robert W. Ferris ve svém příspěvku předneseném na Emmanuel Bible College v Cebu na Filipínách v roce 1984 řekl:

Předpoklad je jednoduchý, ale dalekosáhlý: lidé jsou cenní. Každý člověk je bytostí jedinečného významu. Vzhledem k jejich jedinečnosti, a to nejen ve vztahu k sobě navzájem, ale mnohem více v kontrastu ke všemu ostatnímu, co existuje, je třeba na lidi vždy pohlížet jako na osobnosti a právě tak k nim přistupovat a nikdy s nimi nejednat jako s předměty či věcmi.

Ferris dále ukázal, že služebné vedení je biblickou nutností:

Ježíš svým učedníkům nejméně čtyřikrát během závěrečného období svého pozemského působení řekl: „Kdo chce být první, musí být úplně poslední.“ Domníváte se, že jim chtěl poradit, jak se prosadit v nebeském království? Jsem si jistý, že ne! Ve skutečnosti to byla právě snaha učedníků dostat se dopředu, jejich touha po významných pozicích, která byla důvodem této Ježíšovy poznámky jako první. Tímto výrokem je (a také i nás) Ježíš upozornil, že etika Království převrací zvrácenou hierarchii světských hodnot. Svět nám říká: „Buď pyšný! Drž hlavu hrdě vztyčenou. Ať ostatní vědí, že jsi někdo. Využij svou moc, aby ses prosadil. Snaž se dostat na vrchol. Buď ambiciózní! Snaž se! Usiluj!“ Ježíš nám však říká: „Kdo chce být první, buď ze všech poslední a služebník všech“ (Mk 9,35).

Někdy se mladý muž ocitne v pozici, kdy se musí ujmout vedení mezi lidmi staršími, než je on sám. Pavlovy pokyny mladému Timoteovi jsou v této a řadě dalších záležitostí velmi výstižné. „Proti staršímu člověku nevystupuj tvrdě, nýbrž domlouvej mu jako otci, mladším jako bratrům, starším ženám jako matkám, mladším jako sestrám, vždy s čistou myslí“ (1Tm 5,1–2).

Na závěr této kapitoly uveďme několik doporučení a doporučení pro vedoucí obecně.

1. Dávejte si pozor na svého vlastního ducha. Pýcha snadno vztyčí svou ošklivou hlavu v podobě dogmatismu, arogance nebo odtažitosti.

2. Nedělejte „všechno“ jen proto, že ostatní nemohou udělat práci tak dobře jako vy. Povzbuzujte druhé k práci, i když ji nedělají tak dobře, jak byste si přáli.

3. Nespěchejte vpřed tak, abyste ostatní neochotně táhli za sebou.

4. Nechte ostatní, ať se věnují své práci, aniž byste se do ní pletli. Najděte jiné způsoby, jak jim dát najevo, že se o ně zajímáte, a jak je povzbudit.

5. Ujistěte se, že vaši kolegové vědí, co od nich očekáváte. Například na závěr schůzky, na které se rozhoduje o plánování, projděte body k jednání a ujistěte se, že každý ví, co má udělat.

6. Dejte si pozor na zvýhodňování vyplývající z rodinných vazeb nebo zvláštních přátelských vztahů. Ve sporu mezi Pavlem a Barnabášem lze důvodně předpokládat, že Barnabáš tolik stál o přijetí Jana Marka, právě proto, že byl jeho blízkým příbuzným (Sk 15,36–41; Ko 4,10).