Zamyšlení

Přijď, Pane, můj Bože. Má duše tě vroucně zve a dychtivě na tebe čeká. Přijď ke mně, Ježíši, můj nejmilovanější a zasaď v mé zahradě čerstvé květy, jaké vidím kvést v takové dokonalosti ve tvé nedostižné osobě! Přijď, můj Otče, jenž jsi manželem, a jednej se mnou ve své něžnosti a prozíravosti! Přijď, Duchu Svatý, a oros celou mou přirozenost, jako jsou nyní byliny svlažovány večerní rosou. Ó, kéž by ke mně Bůh promluvil! „Mluv, Hospodine, tvůj služebník slyší“ (1S 3,9). Ó, kéž by se mnou chodil; jsem připraven odevzdat mu celé své srdce a mysl. Žádám jen o to, co sám s potěšením dává. 

Nesmíme si představovat, že trpíme pro Krista a s Kristem, pokud nejsme v Kristu. Milovaný příteli, důvěřuješ pouze Ježíši? Pokud ne, ať už na zemi truchlíš nad čímkoli, netrpíš s Kristem a nemáš naději, že s ním budeš kralovat v nebi. Ani z toho nemůžeme vyvozovat, že všechna utrpení křesťana jsou utrpením s Kristem, neboť je nezbytné, aby byl k utrpení povolán Bohem. Pokud jsme zbrklí a nerozvážní a utíkáme do situací, pro které nás prozřetelnost ani milost nevybavila, měli bychom se ptát, zda spíše nehřešíme, než abychom měli společenství s Ježíšem.

Pokud se vám dílem Boží prozřetelnosti bude smůla lepit na paty, zjistíte, že Pán neodplácí stříbrem pozemského blahobytu, ale že plní své sliby zlatem duchovní radosti. Uvědomte si, že život člověka nespočívá v tom, co vlastní. Prostota ducha, srdce oproštěné od nároků, Boží přízeň a jeho potěšení jsou větším bohatstvím než výtěžek zlatých dolů z Ofiru nebo všech obchodů Týru. „Lepší je jídlo ze zeleniny a k tomu láska, než z vykrmeného býka a s tím nenávist“ (Př 15,17). Gram prostory srdce je víc než tuna zlata.

Spravedlivému se vždycky dobře vede. Od začátku roku až do konce roku, od prvního shromáždění večerních stínů až do rozbřesku denní hvězdy, za všech podmínek a za všech okolností se bude spravedlivým dařit dobře. Je s ním tak dobře, že si ani nemůžeme představit, že by to bylo lepší. Je dobře živen; živí se Ježíšovým tělem a krví. Je dobře oblečen; nosí přičtenou Kristovu spravedlnost. Je dobře ubytován; přebývá v Bohu. Je v dobrém manželství; jeho duše je spojena manželským svazkem s Kristem. Je dobře zaopatřen, neboť Pán je jeho pastýřem. Je dobře obdarován, neboť nebe je jeho dědictvím.

Víra v Ježíše je více než vhodná pro všechny světské zkoušky, pokušení a nevíru a všechny je překonává. Stejný pohlcující princip se projevuje i ve věrné službě Bohu. S nadšenou láskou k Ježíši se překonávají těžkosti, oběti se stávají radostí, utrpení poctou. Je-li však náboženství takto stravující vášní v srdci, pak z toho vyplývá, že je mnoho lidí, kteří se k náboženství hlásí, ale nemají ho, protože to, co mají, tuto zkoušku nesnese. Zkoumej sám sebe, můj čtenáři, v tomto bodě. Áronova hůl prokázala svou moc danou z nebes. Činí tak i tvé náboženství? Jestliže má být Kristus něčím, musí být vším. Ó, neodpočívej, dokud se láska a víra v Ježíše nestanou hlavní vášní tvé duše!

Bude s tebou večeřet, neboť mu otevřeš dům nebo srdce, a ty s ním, protože on přinese všechno, co je potřeba. Nemohl by s tebou večeřet, kdyby to nebylo ve tvém srdci, a ty bys nemohl večeřet s ním, kdyby s sebou nepřinesl to, co potřebuješ. Otevři tedy dokořán brány své duše. Přijde s láskou, kterou toužíš zakoušet; přijde s radostí, jakou nedokážeš ve svém ubohém sklíčeném duchu vzbudit; přinese pokoj, který nyní nemáš. Jen mu otevři dveře a bude v nich přebývat navždy. Ó, jak podivuhodná je láska, která přivádí takového hosta, aby přebýval v takovém srdci!

Má duše, naslouchej hlasu svého Boha. Kdykoli jsi připravena naslouchat, je ochoten s tebou mluvit. Pokud je nějaké otálení ve společenství, není to z jeho strany, ale pouze z tvé vlastní, neboť Pán stojí u dveří a tluče, a pokud mu jeho lid otevře, rád vstoupí (viz Zj 3,20). V jakém stavu je však mé srdce, které je zahradou mého Pána? Mohu se odvážit doufat, že mu přináší patřičné ovoce? Pokud ne, bude mi mít co vytknout, ale přesto se modlím, aby ke mně přišel, neboť nic nemůže mé srdce uvést do správného stavu tak jistě jako přítomnost Slunce spravedlnosti, které přináší uzdravení na svých křídlech (viz Mal 4,2).

Byl ke mně dobrý ve všem, co jsem potřeboval, ve všech zkouškách, zápasech a trápeních. Neexistuje lepší Pán, protože služba pro něj je svoboda a jeho vláda je láska. Starověcí svatí dokázali, že je dobrým Pánem, a každý z nich s radostí zpíval: "Jsem tvůj služebník, Pane!". Budu o tom svědčit před svými přáteli a sousedy, protože je možná mé svědectví přivede k tomu, aby začali hledat mého Pána Ježíše jako svého Pána. Ó, kéž by tak učinili! Nikdy by tak moudrého činu nelitovali. Kdyby jen přijali jeho lehké jho, ocitli by se v tak královské službě, že by v ní chtěli sloužit navždy.

Musíme ukazovat Kristova ducha tichostí, mírností a odpuštěním. Zkoumejme, zda skutečně trpíme s Ježíšem. A pokud takto trpíme, co je naše „lehké soužení“ (2K 4,17) ve srovnání s tím, že s ním budeme kralovat? Ach, je tak požehnané být s Kristem v peci a je to taková čest stát s ním na pranýři, že i kdybychom neměli žádnou budoucí odměnu, mohli bychom se považovat za šťastné kvůli této přítomné cti. Ale protože je odměna věčná, a tak nekonečně větší, než jsme měli právo očekávat, neměli bychom s chutí vzít kříž a jít radostně dál?

Jestliže křesťané pod záminkou soukromého společenství s Ježíšem zanedbávají své povinnosti, není to nijak chvályhodné. Chválu si zaslouží sezení u Ježíšových nohou, nikoliv sezení jako takové. Nemyslete si, že na sezení u Pánových nohou je něco špatného! Naopak – je to velkým požehnáním a prostředkem milosti. Ti, kdo mají největší společenství s Ježíšem, ale nejsou samotáři ani poustevníci, nýbrž jsou to neúnavní dělníci, kteří se namáhají pro Krista a ve svém úsilí jdou bok po boku s ním a tak jsou spolupracovníky Božími. Pamatujte tedy, že všechno, co bychom měli udělat pro Ježíše, máme a musíme dělat v úzkém vztahu s ním. 

Po čem dnes toužíš? Je to zaměřeno na nebeské věci? Toužíš po svobodě v těsném spojení s Bohem? Toužíš poznat výšku, hloubku, délku a šířku? Pak se musíš přiblížit k Ježíši; musíš ho jasně spatřit v jeho vznešenosti a dokonalosti. Kdo rozumí Kristu, dostává od Svatého pomazání, díky němuž poznává všechno. Říkáš: „Ó, kéž by přebýval v mém nitru! Kéž by učinil mé srdce svým příbytkem navždy“? Otevřete dveře, milovaní, a on vstoupí do vašich duší. Už dlouho klepe a bude s vámi večeřet a vy s ním (viz Zj 3,20).

Jestli jsou jeho temné noci tak jasné jako dny světa, jaké potom budou jeho dny? Je-li dokonce jeho hvězda nádhernější než slunce, jaké potom musí být jeho sluneční světlo? Pokud může chválit Pána v ohni, jak ho potom bude vyvyšovat před věčným trůnem! Je-li pro něj nynější zlo dobrodiním, jaká bude potom Boží přetékající dobrota? Ach, požehnané „potom“! Kdo by nebyl křesťanem? Kdo by nyní nechtěl nést kříž kvůli koruně, která přijde později? Ale zde je práce pro trpělivost, protože ono „potom“ není pro dnešek, triumf není pro přítomnost, ale pro „potom“. Počkej, duše, ať je vytrvalost „dovršena skutkem, abyste byli dokonalí“ (Jk 1,4).

Něžná láska našeho Boha k jeho služebníkům ho nutí starat se o stav jejich vnitřních pocitů. Přeje si, aby byli stateční. Někteří považují za maličkost, když věřícího trápí pochybnosti a obavy, ale Bůh si to nemyslí. Náš Mistr nepovažuje naši nevíru za tak lehkou jako my. Náš Pán nemá rád, když vidí naši tvář smutnou. Podle Achašveróšova zákona nesměl nikdo přijít na královský dvůr oblečený do smutečního oděvu. To není zákon Krále králů, protože my můžeme přijít zarmouceni tak, jak jsme, ale přesto by chtěl, abychom odložili „ducha beznaděje“ a oblékli si „závoj chvály“ (Iz 61,3), protože máme mnoho důvodů k radosti.

Jak obsáhlá je Ježíšova láska! Neexistuje žádná oblast zájmů jeho lidu, na kterou by nebral ohled, a není nic, co by se týkalo jejich prospěchu a nebylo to pro něj důležité. „Hospodin činí krok muže pevným, našel zalíbení v jeho cestě“ (Ž 37,23). Křesťane, buď si jistý, že Ježíšovo srdce se stará i o tvé všední záležitosti. Šíře jeho něžné lásky je taková, že se na něj můžeš obrátit ve všech záležitostech, neboť ve všech tvých trápeních se trápí on. „Jako se nad syny slitovává otec“ (Ž 103,13), tak se i on slitovává nad tebou. Na svých širokých ramenou nese Boží Syn i ty nejprostší starosti všech svých svatých.

Je plný pravdy. Jeho sliby jsou pravdivé, žádný z nich nikdy neporušil. Kromě něj nechci nikoho jiného. V životě je mým životem a ve smrti bude smrtí smrti. V chudobě je Kristus mým bohatstvím, v nemoci mi ustele, v temnotě je mou hvězdou a v jasu mým sluncem. On je manou tábora na poušti a bude novým obilím zástupů, až přijdou do Kanaánu. Ježíš je pro mě samá milost a žádný hněv, samá pravda a žádná lež, a pravdy a milosti je plný, nekonečně plný. Má duše, dnes ze všech sil žehnej jedinému milovanému Synovi.

Usiluj o to, abys poznal Otce. Pohřbi svou hlavu na svá prsa v hlubokém pokání a vyznej, že nejsi hoden nazývat se jeho dítětem. Přijmi polibek Jeho lásky. Nech si na prst navléknout prsten, který je znamením jeho věčné věrnosti. Posaď se k jeho stolu a nech své srdce rozveselit jeho milostí. Potom se protlač dopředu, a co nejvíce se snaž poznat Božího syna. Poznej ho jako věčného Boha i jako trpícího, omezeného člověka. Vyjdi za ním na hladinu rozbouřených vod, kde ukazuje své božství, posaď se s ním u studny v únavě jeho lidství. Neustávej, dokud nebudeš Ježíše Krista znát jako svého přítele, bratra, manžela, nebuď spokojený, dokud ti nebude vším. 

Myslíš si, křesťane, že můžeš změřit Kristovu lásku? Přemýšlej o tom, co ti jeho láska přinesla – ospravedlnění, synovství, posvěcení, věčný život! Bohatství jeho dobroty je nevyčíslitelné! Ó, jak široká je Kristova láska! Může být taková láska v našem srdci jenom napůl? Copak by se mohla Ježíšova úžasná laskavost a citlivá péče spokojit s vlažnou reakcí a neochotným porozuměním? Ó, má duše, rozezvuč se radostnou písní vděčnosti! Radostně procházej dnem – vždyť nejsi žádný zpustlý poutník, ale milované dítě, které střeží, sytí, chrání a o které pečuje tvůj Pán.

Vzpomínáš si, věřící, na ten vzrušující den, kdy sis poprvé uvědomil odpuštění skrze Ježíše, který na sebe vzal naše hříchy? Nemůžeš radostně vyznat a říci: „Má duše s radostí vzpomíná na den svého vysvobození. Obtěžkán vinou a pln obav jsem spatřil svého Spasitele jako svého Zástupce a opřel jsem se o něj. Ach, jak nesměle zpočátku, ale postupně jsem nabýval odvahy a posiloval svou důvěru, až jsem na něm spočinul celou svou duší. Nyní je mou neutuchající radostí vědomí, že mé hříchy mi již nejsou připisovány, ale jsou vloženy na něj. Totéž, co dobrý Samaritán řekl o dluzích zraněného pocestného, řekl i Ježíš o všech mých budoucích hříších: ‚Připište to na můj účet.‘“

Bůh si nás nevyvolil ani nepovolal proto, že bychom byli svatí. Povolal nás, abychom byli svatí, a svatost je krása, kterou v nás vytváří on sám. Vynikající vlastnosti, které vidíme u věřícího, jsou stejně tak Božím dílem jako samotné vykoupení. Tak se velmi půvabně odhaluje plnost Boží milosti. Spasení musí být z milosti, protože jeho původcem je Pán. Spasení musí být z milosti, protože Pán působí tak, že naše spravedlnost je navždy vyloučena. Toto je výsada věřícího – přítomné spasení. A svatý život je důkazem, že je ke spasení povolán.

Když oba učedníci dorazili do Emauz a občerstvovali se u večeře, tajemný cizinec, který je na cestě tak nadchl, vzal chléb, lámal ho, dal se jim poznat a pak jim zmizel z očí. Přinutili ho, aby s nimi zůstal, protože den už značně pokročil, ale nyní, ačkoli bylo mnohem později, byla jejich láska světlem pro jejich nohy, ano, i křídly. Zapomněli na temnotu, jejich únava byla pryč. A tak se vydali na zpáteční cestu dlouhou šedesát stadií, aby zvěstovali radostnou novinu o vzkříšeném Pánu, který se jim zjevil na cestě.

Ježíš obléká veškerou slávu, kterou mu může propůjčit nebeská nádhera a se kterou mu může posloužit deset tisíc krát deset tisíc andělů. Jeho nesmírnou velikost si nedokážeš představit ani v nejbujnější fantazii, nicméně dojde k jeho dalšímu zjevení, až sestoupí z nebe s velikou mocí a se všemi svatými anděly: „Posadí se na trůnu své slávy“ (Mt 25,31). Ach, ta nádhera té slávy! Ani to není konec, neboť věčnost bude znít jeho chválou. „Tvůj trůn, ó božský, bude stát věčně a navždy“ (Ž 45,7). Čtenáři, chceš-li se radovat z Kristovy slávy na onom světě, musíš ho oslavovat už teď. Děláš to?

Spravedlivým se daří dobře - dobře na základě Boží autority. Boží ústa hovoří o potěšující jistotě. Požehnán buď Bůh za víru, která nám umožňuje věřit v Boha, když se stvoření staví proti němu. Za všech okolností bude spravedlivému dobře, říká Slovo (viz Iz 3,10); pakliže to, milovaní, nevidíte, ať Boží slovo stane vašima očima. Ano, důvěřuj Boží autoritě více, než tomu, co ti říkají tvé oči a tvůj pocity. Komu Bůh žehná, je vskutku požehnaný, a to, co prohlašují Boží ústa, je pravda nejjistější a nejpevnější.

Každý z nás má své vlastní dary a specifické projevy, ale jediný cíl, který má Bůh na mysli, je zdokonalení celého Kristova těla. Proto musíme přinést své duchovní vlastnictví, položit je k nohám apoštolů a rozdělit vše, co nám Bůh dal. Žádnou část vzácné pravdy si nenechávej pro sebe, ale mluv o tom, co víš, a vydávej svědectví o tom, co jsi viděl. Ať na misce vah ani na okamžik nepřeváží obtíže, temnota nebo případná nevíra tvých přátel. Vstaň a jdi na místo, které je ti určeno ke službě; tam vyprávěj, jaké velké věci Bůh ukázal tvé duši. I my musíme vydat své svědectví o Ježíši.

Ježíš za nás dal svou krev; co mu dáme my? Patříme mu my i všechno, co máme, neboť nás koupil do svého vlastnictví – můžeme se tedy chovat, jako bychom patřili sami sobě? Ó, kéž bychom se mu více odevzdali! A kéž bychom kvůli tomu měli více lásky! Požehnaný Ježíši, ty laskavě přijímáš i ten nejmenší upřímný projev náklonnosti! Přijímáš naše ubohé pozornosti a projevy lásky, jako by byly samy o sobě vzácné, ačkoli jsou ve skutečnosti jen jako kytice polních květin, kterou dítě přináší své matce. Odevzdáme ti prvotiny své úrody a odvedeme ti desátky ze všeho, a pak vyznáme: „Dáváme ti, co jsme přijali z tvých rukou“ (1Kr 29,14).

„Rádi bychom viděli Ježíše“ (J 12,21). Nacházíš se, můj čtenáři, v tomto okamžiku v takovém stavu? Máš jen jedinou touhu, a tou je touha po Kristu? Pak nejsi daleko od nebeského království. Máš ve svém srdci jen jedno přání, a to, abys byl Ježíšovou krví obmyt od všech svých hříchů? Můžeš opravdu říci: „Dal bych všechno, co mám, abych byl křesťanem; vzdal bych se všeho, co mám a v co doufám, jen abych mohl pocítit, že mám zájem o Krista?“ Pak navzdory všem svým obavám buď dobré mysli; Pán tě miluje a ty brzy vyjdeš na denní světlo a budeš se radovat ze svobody, „kterou nám vydobyl Kristus“ (Ga 5,1).

Podívej se na svůj majetek, křesťane, a porovnej svůj úděl s údělem svých bližních. Někteří z nich mají svůj úděl na poli. Jsou bohatí a jejich úroda jim přináší zlatavé výnosy, ale co je úroda ve srovnání s tvým Bohem, který je Bohem úrody? Co jsou praskající sýpky ve srovnání s tím, jenž je hospodář a sytí tě nebeským chlebem? Někteří mají svůj úděl ve městě. Jejich bohatství je hojné a proudí k nim ve vytrvalém proudu, dokud se nepromění ve zlatou pokladnici, ale co je zlato ve srovnání s tvým Bohem? „Hospodine, tys můj úděl“ (Ž 119,57).

Láska, kterou první křesťané cítili k Pánu, nebyla tichým citem, který by skrývali v tajné komnatě své duše a o němž by mluvili jen tehdy, když se scházeli první den v týdnu a zpívali chvalozpěvy na počest Ježíše Krista Ukřižovaného. Byla to vášeň, která v nich však byla tak prudká a všepohlcující, že byla viditelná v jejich činech, zaznívala v jejich každodenních hovorech a byla vidět v jejich očích, dokonce i v těch nejobyčejnějších pohledech. Láska k Ježíši byla plamenem, který hořel v nitru a srdci věřícího člověka, a proto se svou vlastní silou propaloval do vnějšího člověka a zářil tam.

Jak blažené je cítit jistotu, že Pán je s námi na všech našich cestách a že se s námi snižuje do našich ponížení a vyhnanství! I za oceánem září láska našeho Otce jako slunce svou silou. Nesmíme váhat jít tam, kde nám Bůh zaslibuje svou přítomnost. „Nebojte se“ je Pánův příkaz a jeho božské povzbuzení pro ty, kdo se na jeho příkaz pouštějí na nová moře; božská přítomnost a ochrana zakazuje byť i jen jedinou nevěrnou obavu. Bez našeho Boha bychom se měli bát pohnout, ale když nám velí vyrazit, bylo by nebezpečné otálet. Čtenáři, jdi vpřed a neboj se.

Přitahuje nás do užšího společenství se sebou samým. Seděli jsme na prahu Božího domu a on nás zve, abychom vstoupili do hodovní síně a povečeřeli s ním. My však tuto poctu odmítáme. Existují tajné místnosti, které nám ještě nebyly otevřeny; Ježíš nás zve, abychom do nich vstoupili, ale my se držíme zpátky. Hanba našim chladným srdcím! Jsme jen ubohými milenci našeho líbezného Pána Ježíše, nehodíme se ani za jeho služebníky, natož abychom se stali jeho nevěstou, a přece nás povýšil, abychom byli kostmi z jeho kostí a tělem z jeho těla, abychom s ním uzavřeli slavnou manželskou smlouvu. V tom je láska!

Žádný křesťan není v bezpečí, když je jeho duše lenivá a jeho Bůh je od něj daleko. Každý křesťan je vždy v bezpečí, pokud jde o jeho postavení v Kristu, ale není v bezpečí, pokud jde o jeho zkušenost ve svatosti a společenství s Ježíšem v tomto životě. Na křesťana, který žije v Boží blízkosti, satan často neútočí. Teprve když se křesťan od svého Boha vzdálí, duchovně vyhladoví a snaží se živit marnostmi, nastává chvíle, kdy ďábel začíná se svým útokem. Někdy se sice může postavit tváří v tvář Božímu dítěti, které je aktivní ve službě svému Mistrovi, ale boj je většinou krátký. Ach, kéž bychom měli milost chodit pokorně se svým Bohem!