Starší jsou zodpovědní za dohled nad celým životem církve. Zejména musí pečovat o duchovní potřeby členů sboru a pamatovat na to, že za svou věrnost v této službě budou muset skládat účty Bohu (Žd 13,17; 1Tm 3,5; Sk 20,28). Tato práce vyžaduje uplatnění různých darů, které se v ideálním případě rozprostírají ve staršovstvu. Každý starší bude mít jiné dary, talenty a osobnostní vlastnosti než ostatní a každý sbor bude mít jinou kombinaci starších.
Církev není uzavřenou skupinou striktně oddělenou od okolního světa (1K 5,10), ale má se dívat do světa, modlit se za svět, modlit se za všechny lidi a spolu s nimi také za vládce, v originále je za krále (jichž je v současnosti v celém světě necelých třicet) a za všechny dosl. představené, tedy za všechny, kteří jsou v nějakém postavení, kteří mají nějakou moc.
To, jak nasloucháme kázanému slovu a jak je přijímáme, má velký vliv na naši křesťanskou zralost a plodnost. Ježíš chce, abychom byli aktivními posluchači – muži a ženami, kteří usilovně pracují na tom, aby rozumem porozuměli Božímu slovu a přijali ho do svého srdce. Tuto pravdu lze uplatnit v mnoha různých situacích, ale snad žádná není zřejmější než ta, kdy Boží slovo zaznívá z kazatelny v neděli ráno.
Vzpomínám si na rodinu, kterou jsem dobře znal, když jsem vyrůstal. Každou neděli ráno ta rodina přicházela do sboru pozdě. Přicházeli až po první písni a po modlitbě služebníka. Čekali v předsíni, až modlitba skončí. Když klavírista vyloudil úvodní tóny druhého chvalozpěvu, vmísili se dovnitř a rozhlíželi se, kam si sednout. Někdy, když byla budova plná, se rodina musela rozdělit a sedět odděleně. Jedno z dětí se třeba muselo protlačit řadou lidí, aby si sedlo na volné místo.
Svěřuji se do jeho rukou, aby mě vedl. Nevím, jakou cestu bych si měl zvolit: Pán rozhodne o mém dědictví za mě. Potřebuji radu a poučení, neboť mé povinnosti jsou spletité a má situace složitá... Před vlastním úsudkem nebo radou přátel dávám přednost radě neomylného Boha...
My všichni bychom si přáli v roce devatenáctistém desátém něco vzácného, co jsme dosud v životě neměli. Nu, milí přátelé v Kristu, to jde, to je úplně možné. Jsou zde ona nevystižitelná bohatství Kristova, to nejvyšší na světě. Vedle této největší věci na světě tu máte toho nejmenšího: „Mně, daleko nejmenšímu ze všech bratří, byla dána ta milost, abych pohanům zvěstoval nevystižitelné Kristovo bohatství.“
Ve Zjevení čteme o jezdci, který byl vyslán, a obdržel moc odejmout zemi pokoj. A skutečně to vypadá, že v posledních letech Bůh odňal zemi pokoj. Vidíme nepokoj po celém světě. Doba kovidu ho vystavila na světlo a od té doby nepokoj pokračuje. Studie vědců Národního ústavu duševního zdraví v říjnu r. 2023 uvedla, že až 40 procent žáků devátých tříd základních škol vykazuje známky střední až těžké deprese, a 30 procent známky úzkosti. A i u dospělých došlo mezi lety 2011 až 2021 k dvacetiprocentnímu nárůstu depresí a úzkostí. Ale neměli bychom se tomu divit.
„Když uplynulo osm dní …“ (Lk 2,21), to jest, až bude dovršeno právě sedm dní, sedm věků a nastane osmý, v to zahrnutý den vzkříšení mrtvých, jakmile skončí tento svět, který probíhá v sedmi dnech, „nastal čas k obřízce“, osmého dne po vzkříšení.
Začátek každého nového roku je pro nás určitou výzvou. Pokaždé se díváme dopředu a někdy jsme plní optimismu a díváme se s nadějí, jindy – a taková doba je zdá se nyní – se díváme spíše s obavami, ne-li přímo se strachem, co ten další rok zase přinese. Nicméně jako ti, kdo patří Pánu Ježíši Kristu, bychom se měli učit dívat se s moudrostí a s bázní před Bohem.
Poznávacím znamením křesťana je jeho důvěra v Kristovu lásku a opětované odevzdání svých citů Kristu. Nejprve víra vtiskne člověku svou pečeť tím, že duši umožní říci s apoštolem: „[Kristus] si mě zamiloval a vydal sám sebe za mě“ (Ga 2,20). Láska pak dává zpětný signál a na oplátku vtiskne do srdce vděčnost a lásku k Ježíši. „My milujeme jej, protože on nejprve miloval nás“ (1J 4,19).
Milujeme svatost Slova? Slovo je kázáno, aby potíralo hřích a podporovalo svatost. Milujeme ho pro jeho duchovnost a čistotu? Mnozí milují kázané Slovo výhradně kvůli jeho výmluvnosti a nápaditosti. Přicházejí na kázání jako na představení (Ez 33,31.32) nebo jako do zahrady trhat květiny – ale ne proto, aby si podmanili své choutky nebo očistili své srdce. Ti se podobají pošetilé ženě, která si maluje obličej, ale zanedbává své zdraví!
Žádný z přirozených darů není tak vzácný jako veselá a bystrá mysl, činorodý duch, vyrovnaná povaha a slunečná nálada, které povzbuzují člověka samotného i všechny, kteří ho znají. Veselost pozlacená milostí a posvěcená nejvíce připomíná mysl Kristovu. Vypovídá o pokoji s Bohem, o odevzdanosti do jeho vůle a o osvobození od nehezkých choutek a starostí.
