Tu noc se mu ukázal Hospodin a pravil: „Já jsem Bůh tvého otce Abrahama. Neboj se, jsem s tebou. Požehnám ti a rozmnožím tvé potomstvo kvůli Abrahamovi, svému služebníku.“ (Gn 26,24)
Bůh obnovuje svou smlouvu s Izákem. Kdyby Bůh neobnovil svou smlouvu s Izákem, nikdy bychom nemohli mluvit o Bohu Abrahama, Izáka a Jákoba. A i když obnovuje svou smlouvu na základě toho, co slíbil Abrahamovi, říká to Izákovi. Říká mu to po smrti Abrahama, říká to přímo jemu, mluví přímo s ním a jedná jenom s ním. Bůh nás už v knize Genesis, v podstatě od samotného začátku, učí, že je osobním Bohem. Bůh je Bohem, který jedná s konkrétním člověkem. Uzavírá svou smlouvu s konkrétní osobou, s konkrétním jedincem. Bůh není paušálním Bohem. Bůh nevyhlásil nějaký paušál, neudělal amnestii, jako to u nás dělá prezident, ale jedná naprosto konkrétně s jednotlivým člověkem. Bůh jedná s vámi a se mnou.
První zlatý kus: Kdo dá pro Boha za svého zdravého života jeden haléř, ten Pána Boha uctí více, a své duši více prospěje, než kdyby po smrti dal tolik zlata, co by se ho mohlo vejít mezi zemi a nebe.
Pavel zdůrazňuje Titovi, že jeho učení má být odlišné od učení falešných učitelů. Ty však – ty – na rozdíl od těch, o nichž píše na konci předchozí kapitoly. Oni muži sice vyznávali víru v Boha, ale popírali ji svým životem (Prohlašují, že znají Boha, ale… – Tt 1,16). Proto měli a mají být umlčeni a přemoženi zdravým učením.
Cesta svatosti je tak přímá a jasná, že ani ta nejprostší mysl nemůže sejít z cesty, pokud po ní neustále kráčí. Světští mudrci mají mnoho odboček, a přesto se dopouštějí strašných omylů a většinou se minou cíle. Světská politika je ubohá, krátkozraká, a když si ji lidé zvolí za svou cestu, vede je přes temné hory.
Člověk se musí učit dávat, sám ze sebe to neumí. Ano, tomu a onomu to jde snadněji, ale více méně je každé srdce i k tomu měděnému krejcárku připoutáno, a což teprve k dvacetníku! – třeba že je to svatosvaté, že „není jeho život zajištěn tím, co má“ (Lk 12,15).
Má duše, proč hledáš své štěstí tady dole – v tomto padlém světě, kde je „všechno samá pomíjivost“? Často jsi to zkoušela, toužila jsi stále najít nějaké pozemské dobro. Právě tak často jsi dala za pravdu Šalamounovi, kazateli, že „všechno pomíjí“.
Pomluvy škodí druhým, činí jim mnoho zla a kydají na druhé hanu, potupu. Jakub nazývá jazyk malým údem, ale s ďábelským ohněm v sobě. Je podpalován ďábelským plamenem, takže je schopen napáchat víc zla, než ruce. Jazyk může zničit lidský život víc, než jakákoliv zbraň.
