Ukáže-li se na oblaku duha, pohlédnu na ni a rozpomenu se na věčnou smlouvu mezi Bohem a veškerým živým tvorstvem, které je na zemi.“ (Gn 9,16)
Pavel nazývá ty starozákonní věci stínem, který měl vést lidi ke Kristu. A tímto stínem jsou i smlouvy. I ony nás mají vést jediným směrem – k nové smlouvě, která je zpečetěná Kristovou krví, k evangeliu Pána Ježíše Krista. Smlouva s Abrahamem byla postavená na víře – ve smlouvě budou ti, kdo věří a mají znamení smlouvy, obřízku. Obřízka těla měla ukazovat na obřízku srdce (viz Ř 2,28–29; Dt 10,16). A o obřízku srdce šlo od samotného začátku, tedy o srdce, které věří a které se vírou pevně drží Boha a jeho Slova, jeho zaslíbení, jeho milosti. Smlouva s Izraelem byla založená na poslušnosti – „když toto budete dělat, budete mým svatým národem“ (Ex 19,5–6). Ale oni neposlouchali.
Naše slabosti bychom měli vnímat jako prostor pro Boží sílu. Možná bychom nikdy nepoznali, jak mocná milost je, kdybychom nezakusili slabost vlastní přirozenosti. Pán budiž požehnán za osten v těle a za satanova posla, když nás přivádějí k Boží síle.
V Bibli není nic, co by hovořilo o členství v církvi v moderním slova smyslu, jako je absolvování kurzů, potvrzení doktrinálního postoje církve a podepsání nějaké smlouvy. To však neznamená, že by církev nemohla mít nějaký postup, kterým se členové připojují k místnímu sboru. V mnoha denominacích se členství v církvi stalo jakousi tradiční nutností. Někteří jdou dokonce tak daleko, že tvrdí, že pravý křesťan by měl patřit do místní církve až poté, co prošel kurzy členství.
Když mluvím na konferencích ve světě o římském katolicismu a o tom, jaký vztah k němu mají mít evangelikálové, často se objevuje otázka: „A co společná modlitba? Mohou se nebo měli by se evangelikálové modlit společně s římskými katolíky?“ Dovolte mi, abych vám nabídl svá pravidla, jak se s touto otázkou vypořádat.
(Představitelé dvaceti křesťanských vyznání, včetně generálního tajemníka Světové evangelikální aliance Thomase Schirrmachera, se modlí s papežem Františkem na Svatopetrském náměstí (Vatikán) během ekumenické modlitební vigilie 30. září 2023. / Foto: Facebook Gathering Together.)
Jednou z největších výzev, kterým čelí každý pastor, je odvaha zůstat věrný svému přesvědčení. To platí zejména tehdy, když se toto přesvědčení, ačkoli je hluboce a jasně zakořeněné v Písmu, rozchází s obecným míněním nebo převládajícími přáními vlivných členů církve. Jsem si jistý, že nejsem jediný pastor, kterému vedoucí církve vyhrožovali „vyhazovem“, pokud jsem trval na tom, že budu učit a kázat podle jasného významu některých pasáží Písma. Ještě častější je nenápadný nátlak, který pastoři často pociťují, aby v zájmu klidu ustoupili ze svého přesvědčení.
Jak by měli křesťané reagovat na hnutí „woke“ (toto slovo používám spíše jako volné označení kulturního vyjádření „kritické rasové teorie“ a tzv. „kulturního marxismu“)? Tento relativně nový způsob myšlení zaplavuje společnost a je hrozbou nejen pro sekulární kulturu zrozenou osvícenstvím, ale i pro církev.
Pavlovy dopisy Timoteovi (a stejně tak list Titovi) jsou určené nejenom jemu samotnému, ale skrze Timotea také církvi, v případě Timotea církvi v Efezu, v případě Tita církvi na Krétě a v obou případech církvi obecně, tedy i nám. Církev je hlavním příjemcem těchto listů. Na začátku druhé kapitoly prvního listu Timoteovi volá Pavel církev k modlitbám. A důraz je tam položený na prvním místě na církev nikoliv na jednotlivé křesťany. Mluví o společné modlitbě Božího lidu.
