Ukáže-li se na oblaku duha, pohlédnu na ni a rozpomenu se na věčnou smlouvu mezi Bohem a veškerým živým tvorstvem, které je na zemi.“ (Gn 9,16)
Pavel nazývá ty starozákonní věci stínem, který měl vést lidi ke Kristu. A tímto stínem jsou i smlouvy. I ony nás mají vést jediným směrem – k nové smlouvě, která je zpečetěná Kristovou krví, k evangeliu Pána Ježíše Krista. Smlouva s Abrahamem byla postavená na víře – ve smlouvě budou ti, kdo věří a mají znamení smlouvy, obřízku. Obřízka těla měla ukazovat na obřízku srdce (viz Ř 2,28–29; Dt 10,16). A o obřízku srdce šlo od samotného začátku, tedy o srdce, které věří a které se vírou pevně drží Boha a jeho Slova, jeho zaslíbení, jeho milosti. Smlouva s Izraelem byla založená na poslušnosti – „když toto budete dělat, budete mým svatým národem“ (Ex 19,5–6). Ale oni neposlouchali.
Nemyslete si, že mne odstrašíte cizími slovy. Jestli to zde je panteismus, pak jen, aby ho bylo víc! Dřevo není Pán Bůh, ale že dřevo povídá o Pánu Bohu, to máte pravdu. A mně nejde o dřevo ani o cedry, a mně nejde o kámen, ani o ten, ve kterém je zlato, ale vy jste lidé, a vy jste na to, aby Pán Bůh ve vás přebýval.
Milí bratři, milé sestry, naše děti se často rozčilují, když jim někdo bere jejich hračky. S pláčem křičí: To je moje! Přetahují se se sourozenci, nebo s kamarády o autíčko či panenku a my slyšíme ten nervy drásající spor: To je moje. Já jsem to dostal k narozeninám. Ale ty sis taky půjčoval moje hračky. A já jsem ji teď měl první. Ani dospělí lidé se čas od času takovému slovnímu a žel i ručnímu přetahování nevyhnou. Hádky o dědictví po předcích jsou běžné i mezi lidmi, kteří se jinak mají docela rádi.
Jan Theofil Elsner, potomek českých exulantů, byl kazatel reformovaného sboru českých exulantů v Berlíně. Narodil se v Polsku a pocházel z rodiny, která se hlásila k polské větvi Jednoty bratrské, které však na začátku 18. století už byla přičleněna k reformované církvi. Po studiích v polském Lešně, pruském Berlíně, holandském Leydenu působil nejprve jako učitel na gymnáziu v Lešně, po dvou letech se stal kazatelem Heyersdorfu v Poznaňsku a od roku 1747 byl až do své smrti kazatelem českého reformovaného sboru v Berlíně.
Jak často jsme viděli, že se Slovo stalo účinným pro útěchu! Jak to vyjádřil jeden bratr v modlitbě, je těžké jednat se zlomenými srdci. Jak bláznivě jsem si připadal, když jsem se snažil vyvést vězně z hradu Obra zoufalství! Jak těžké je přivést sklíčenost k naději! Kolikrát jsem se pokoušel polapit svou zvěř všemi mně známými způsoby, ale když už jsem ji měl téměř na dosah, vyhrabala si ta potvora další díru! Už jsem jí vykopal z dvaceti, ale pak jsem musel začít znovu.
Skutečně to vypadá, jako že se celá země od základu hroutí. Jedna špatná událost stíhá druhou, Slyšíme o válkách, zemětřeseních, povstává národ proti národu, dochází k nejrůznějším přírodním katastrofám. Ale Boží děti by neměly být překvapené, protože Pán Ježíš o všech těchto věcech mluvil. Musí to tak být dříve, než přijde konec. Což nutně neznamená, že konec je za dveřmi, i když se to tak může zdát a mnozí o tom mluví. Ale Pán si ponechal čas svého příchodu ve své moci. Jeho příchod bude plný slávy a moci, bude naprosto překvapivý, a leckteří jím budou zaskočeni. Boží děti k nim ale patřit nebudou.
Jaká blaženost být dokonale omilostněnou duší! Má duše věnuje všechny své síly tomu, který se ze své nezištné lásky stal mým ručitelem a svou krví mě vykoupil! Jaké bohatství milosti ukazuje odpuštění zadarmo! Odpustit vůbec, odpustit plně, odpustit zadarmo, odpustit navždy! Zde je souhvězdí zázraků, a když pomyslím na to, jak velké byly mé hříchy, jak drahé byly vzácné kapky, které mě od nich očistily, zaplavují mě pocity úžasu a chvály.
