Správce si nemůže uzpůsobovat domácnost podle sebe a domácnost si nemůže uzpůsobovat správce podle toho, jak chce. Církev patří Bohu – a to je ten pravý důvod, proč dohlížitelé mají být mravně a duchovně způsobilí. O Boží děti a pravdu evangelia se nebudou starat neschopní a nedůvěryhodní správcové.
Co je příčinou hlouposti přirozeného člověka? Je to proto, že je ve tmě: „Ale cesta ničemů jako tma, nevědí, oč klopýtnou.“ (Přísloví 4,19 - ČSP). Svědectví Nového zákona je rovněž výmluvné: „Mají zatemnělou mysl a odcizili se Božímu životu pro svou nevědomost a zatvrzelé srdce.“ (Ef 4,18). Jak je to všechno zahanbující. Jak to staví na odiv pošetilost pyšného chvástání lidí jejich domnělou moudrostí a učeností! Přirozený člověk je ve tmě, protože je slepý.
V slovech těch nám Písmo svaté předkládá převzácnou útěchu a posilu v naší slabé víře. Tu posilu a útěchu má pro nás sám Pán Ježíš. V něm se naplnilo toto rozkošné slovo proroka Izajáše, když ve škole Pán kázal člověku majícímu ruku uschlou vztáhnouti ji, aby přivedena byla ke zdraví jako druhá (Mt 12,13). V něm přišel vůdce a dokonavatel víry naší (Žd 12,2). Ví, že tak snadno zeslábneme, a on je hotov nás vždy znovu posilnit a utvrdit, má k tomu moc a je vždy ochoten (Ř 16,25).
- „…lidí věku tohoto, jejichž podílem je pouze život.“ (Ž 17,14)
Velký podíl, který mají bezbožní ve věcech tohoto světa, ukazuje spravedlivým, jak malá je jeho cena v Božích očích. Proto On bohatě obdařuje těmito věcmi své nepřátele a odpírá je svým dítkám. Není to proto, že by miloval, nebo dával přednost svým nepřátelům, ale poněvadž tyto věci, jež jim dává, jsou v Jeho očích bezcenné a chce tedy, aby i Jeho vyvolení se učili, dle toho, jak On je rozděluje, hledět na ně právě tak, jako On.
Toto svaté čtení jako velmi čisté zrcadlo ukazuje pravého náměstka Kristova a velmi zjevně odsuzuje všechny falešné preláty, kteří nenásledují Krista. Spasitel plný milosti, nám předkládá tento základ víry: že on je dobrý pastýř, a je dobrý nikoliv náhodou, ale od věčnosti, protože je Bůh. Jsou další, kteří jsou náhodou dobří, nebo jsou někdy dobří a někdy zlí, nebo mohou býti zlí, ale On nemůže být zlý, protože On je věčným dobrem.
Zas doma u Arnošta, který má radost, že jsem zas u něho. Dnes je našemu synáčkovi rok, a otec, jako už obyčejné ze strachu přede vším, co vypadá jako radovánka, uzavřel se ve svém pokoji. Zítra mu bude za to hůř, a jsem jista, že s někým bude míti zas bohosloveckou hádku.
Bible je mečem Ducha svatého (Ef 6,17). Znamená to, že přijímáme Písmo jako nástroj v Božích rukou. Někdy jsme obviňováni z tzv. biblolatrie, tedy z uctívání Bible, ale jde o hrubé neporozumění. Písmo je slovo života, protože to je slovo živého Boha a každý, kdo je z Boha zrozen, bude milovat Boží slovo. Ale to neznamená, že bude Bibli uctívat. Neuctíváme Bibli, ale Božího Syna, našeho Pána Ježíše Krista.
Výzva k příchodu dopředu v důsledku odvádí pozornost shromáždění špatným směrem. Po kázání slova by měli členové sboru i návštěvy zkoumat svá vlastní srdce. Všichni by se měli se vší vážností zabývat tím, k jaké reakci je poselství vyzývá. Ale výzva k příchodu dopředu má paradoxně tendenci působit opačně. Místo sebezpytování vede ke zpytování posluchačstva. Lidé se rozhlížejí kolem, říkají si, kdo asi půjde dopředu.
Záměrně jsem zvolil slovní spojení „kultivace uctívání“ místo „počátek“ nebo „zahájení uctívání“. Počátek i zahájení by znamenaly, že potřebujeme naše uctívání zahájit nebo započít. Kultivace znamená, že naše uctívání již probíhá a je třeba ho obnovovat, renovovat a směrovat.
Naše představy o Bohu, člověku, hříchu a spasení mají hluboký vliv na naše uvažování, cítění, jednání a vzájemné chování. Výsledkem zdravého učení jsou zdravé mysli, zdravá srdce a zdravé vztahy. Výsledkem nesprávného učení bývají porušené mysli, zlomená srdce a rozbité vztahy.
Titus byl vyslán na Krétu s jedním důležitým úkolem: Ustanovit v každé církvi starší. Každý sbor má být vedený staršími. Už jsme viděli, že to ukazuje na skupinové vedení. Bible nám neříká, jak velká má taková skupina být, kolik starších má být v církvi. Ale říká nám, že sbor má vést několik starších (tedy dva a více). Starší jsou muži, kteří vedou církev a bdí nad lidskými dušemi.
Na Luthera a papeže bylo dlouho nahlíženo jako na představitele dvou nepřátelských stran západního křesťanství. Jejich osobnosti ztělesňovaly náboženský konflikt, který se odehrál v 16. století, čímž dal povstat protestantské reformaci a protireformaci. Předtím, než Luther odmítl papeže, odmítl již papež Luthera tím, že ho poprvé v roce 1520 odsoudil a poté v roce 1521 exkomunikoval. Nyní je těžké určit, kdo s kým první přerušil společenství.
