O šesti bludech: O odpouštění hříchů

O šesti bludech: O odpouštění hříchů

Doba čtení: 9 minut

Třetí blud, o odpuštění hříchů, je, že se kněží domnívají, že záleží na jejich vůli, komu budou odpuštěny hříchy, protože komu je oni odpustí, tomu budou odpuštěny, a komu je neodpustí, tomu odpuštěny nebudou. A tak se chlubí mocí odpouštět hříchy, ačkoliv vůbec nerozumí té moci hříchy odpouštět a nevědí, že nikomu nemohou odpustit žádný hřích, protože jenom Bůh odpouští těm, kteří litují svých hříchů. Ani nemohou nikomu žádné hříchy zadržet, neodpustit, protože pokud jich hříšník lituje, Bůh mu je odpouští, navzdory tomu, že tito kněží se domnívají, že by člověku mohli zadržet hříchy proti Boží vůli a proti lítosti hříšníka.

Proto se kněží musí naučit, že o odpuštění hříchů mluvíme v trojím slova smyslu: To první se nazývá svémocné, a mluví o tom, který odpouští hříchy svou mocí a ne cizí – to náleží pouze Bohu, který skrze Izajáše říká: „Já, já sám vymažu kvůli sobě tvoje nevěrnosti“ (Iz 43,25). A protože to Židé věděli, říkají v evangeliu svatého Lukáše: „Kdo může odpustit hříchy, než sám Bůh?“ (Lk 5,21). 

Za druhé mluvíme o odpuštění hříchů, které je podsvémocné, což znamená první pod svémocným. Toto odpouštění hříchů náleží Kristu, jenž je člověkem, protože jeho lidství je s jeho božstvím v jedné osobě a toto lidství bylo tou první příčinou, kvůli které je každý vyvolený člověk vykoupen z věčného zatracení. Neboť Kristus je pravým Bohem a pravým člověkem, a jako člověk zakusil námahu, utrpení, pohanu a nejohavnější a nejukrutnější smrt kvůli našim hříchům. Proto svatý Izajáš říká: „Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni“ (Iz 53,4–5). Takto mluví svatý Izajáš a ukazuje, jak milostivý Ježíš za nás trpěl a sňal naše hříchy. A tak odpustil a odpouští jako člověk podsvémocnou mocí. Neboť tato moc pochází z jeho Božství, od svaté Trojice a tuto moc nemůže mít žádný jiný člověk kromě člověka Ježíše Krista, který je pravým Bohem a pravým člověkem. Neboť pokud by někdo měl nebo mohl mít tuto moc, musel by být současně Bohem a člověkem a musel by být veden na smrt jako beránek a být velmi pokořen. A o tom pravém Beránkovi říká svatý Jan Křtitel: „Hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa“ (J 1,29).

Za třetí potom mluvíme o služebném odpuštění hříchů, což znamená, že jde o duchovní službu odpouštění hříchů, tedy o službu svatého křtu, službu svatého kázání, dobré rady, Památky Páně, modlitby, vyznávání hříchů nebo příklad svatého života. A toto odpouštění hříchů vykonávají kněží a jim také náleží, podle slov našeho Spasitele: „Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, a komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou“ (J 20,22–23). A znovu v evangeliu svatého Matouše, říká Kristus církvi svaté v Petrovi: „Dám ti klíče [tj. moc a schopnost] království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi.

Hle, toto je odpouštění hříchů: Nejprve svémocné, které náleží samotnému Bohu, dále podsvémocné, které náleží samotnému Kristu jakožto člověku a nakonec služebné, které náleží kněžím. A to třetí nemůže být bez toho prvého a druhého. Proto říká Spasitel: „Beze mne nemůžete činit nic“ (J 15,5). A protože je milostivý Spasitel Ježíš pravý Bůh, má tu pranou moc k odpouštění hříchů. A že je také člověk, který trpěl za naše hříchy, má i tu druhou moc, jakožto nejlepší kněz a služebník svaté církve, jak říká ve 20. kapitole svatého Matouše: „Tak, jako Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé“ (Mt 20,28). A kdo rozumí těmto slovům, může snadno vysvětlit Písmo a vyřešit lidské dohady, když jeden říká, že kněží mají moc odpouštět hříchy, protože je to pravda, neboť mají moc třetí, služebnou, zatímco když druhý říká, že kněží nemají moc odpouštět hříchy, i to je pravda, protože moc svémocnou ani podsvémocnou. Vždyť neodpouštějí hříchy ze své moci jako Bůh, ani za hříchy světa nezemřeli jako Kristus. 

Pak je ještě čtvrté odpuštění hříchů, k němuž je zavázán každý člověk, který používá rozum, takže má od Boha moc danou i přikázanou, aby odpustil hříchy těm, kdo se provinili proti němu. Tak to říká šestá kapitola svatého Matouše: „Neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec; jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení“ (Mt 6,14–15). Tato slova řekl Spasitel, když učil své učedníky i nás, jak se máme modlit: „A odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám.“ Jak tedy bylo řečeno, kněží v této věci bloudí a proto, aby se vystříhali bludů o odpuštění hříchů, je v Betlémě napsáno:

♦   ♦   ♦   ♦   ♦

Odpouštění hříchů

♦   ♦   ♦   ♦   ♦

Svatý Augustin ve svém kázání na text Písma „Jeden z farizeů pozval Ježíše k jídlu …“ (Lk 7,36nn), dovozuje ke slovům „Její mnohé hříchy jsou jí odpuštěny …“, že pouhý člověk (tedy člověk, který není Bůh) nemůže odpouštět hříchy. A vysvětluje, že tento farizeus, protože věřil v Krista jako pouhého člověka, který nemůže odpustit hříchy, se provinil méně než kacíř, který říká, že on sám by mohl člověku odpustit. Říká: „Farizeus byl lepší (tedy méně zlý), neboť považoval Krista za pouhého člověka a nevěřil, že by hříchy mohly být odpuštěné člověkem. Proto měli Židé lepší porozumění než kacíři, neboť Židé říkali: ‚Kdo to jen je, že dokonce odpouští hříchy?‘ Může si člověk něco takového přivlastnit? Co na to říká kacíř? ‚Já odpouštím, já očišťuji, já posvěcuji!‘ Odpověď mu nedám já, ale Kristus: ‚Ó člověče, když se Židé domnívali, že jsem člověk (tedy pouhý člověk, nikoliv Bůh), nemysleli si, že bych mohl odpouštět hříchy.‘ Proto, neříkám já, ale říká ti Kristus: ‚Ó kacíři, ty jsi člověk (tedy pouhý člověk, nikoliv Bůh) a říkáš: Pojď, ženo, já tě zachráním (učiním tě spasenou). Já, když jsem byl pokládán za (pouhého) člověka, jsem řekl: Jdi, ženo, tvá víra tě zachránila (učinila tě spasenou). Odpovídají, ale nechápou, jak říká apoštol, ani svá vlastní slova ani podstatu toho, o čem s takovou jistotou mluví: ‚Jestliže lidé neodpouštějí hříchy, je to lež, když Kristus říká, že co rozvážete na zemi, bude rozvázáno v nebi.‘ Nechápete, proč to říká! Kristus Pán v tu chvíli dává lidem Ducha svatého a od toho Ducha svatého přijímají jeho věrní odpouštění hříchů, nikoliv kvůli lidským zásluhám. Takto máme rozumět tomu, že mají být odpouštěné hříchy. Neboť co, člověče, jsi? Jen nemocný člověk, který sám potřebuje zdraví – a chceš být lékařem? Se mnou hledej. A aby to Pán (Kristus) ukázal ještě jasněji, že odpouštění hříchů je od Ducha svatého, kterého dal svým učedníkům a ne z lidských zásluh, na jednom místě říká: ‚Přijměte Ducha svatého!‘ a hned potom dodává: ‚Komu odpustíte hříchy, tomu budou odpuštěny.‘, což znamená, že Duch svatý odpouští, a ne vy.“ Tolik Augustin. A jinde říká: „Hříchy snímá jenom sám Kristus, který je beránkem Božím, který snímá hříchy světa.“ 

Jeroným v evangeliu svatého Matouše v 16. kapitole na ono slovo: „Tobě dám klíče království nebeského“, říká: „Z tohoto místa (Písma Kristova) biskupové a kněží – protože mu nerozumí – v sobě živí pýchu zákoníků, kteří tupili neučené nebo se domnívali, že mají rozvázat provinilce. Jde však o soud Boží a ne kněžský, hledí se na život hříšných, Bůh se tedy nepřiznává k soudu kněžskému, ale k životu hříšníků – když litují svých hříchů, odpouští, a když nelitují, neodpouští. V Leviticu čteme o malomocných, kteří se měli ukázat kněžím, aby kněz rozhodl, zda mají malomocenství, a aby je následně, pokud by se to ukázalo, označil za nečisté. Nebyli to kněží, kteří by z nich dělali malomocné a nečisté, ale kněží měli (mít schopnost) rozpoznat malomocného člověka, a rozlišit čistého od nečistého. Proto jako v (starém) zákoně kněz činí (tj. rozpoznává) nečistého, tak zde, v novém zákoně kněz nebo biskup, svazuje provinilce nebo rozvazuje (vyhlašuje) nevinného. Nesvazuje nevinné a nerozvazuje provinilce, ale ze svého úřadu, když vidí projevy hříchu (hříšníků), ví (tedy má vědět z Písma), který člověk má být rozvázán a který svázán.“ To říká svatý Jeroným. 

Z této řeči mistr hlubokých smyslů vyvozuje: „Na tom se zjevně ukazuje, že Bůh se neřídí soudem církve, která mnohdy soudí bez rozpoznání a nesprávně, tedy že nesoudí podle soudu kněží a církevních hodnostářů, které často soudí zle, ale Bůh vždy soudí podle pravdy, i v odpuštění, i v zadržení hříchů.“ Ambrož říká toto: „Boží Slovo, tedy Kristus, odpouští hříchy, ale kněz jedná pouze podle svého úřadu. Ale nedělá to na základě svého práva, tedy že by měl nějakou svou moc odpustit hříchy, protože nemá takovou moc odpustit vinu, nebo věčný trest, ale má službu (úřad) vyhlašovat takové věci.“ A opět jinde napsal: „Hříchy odpouští ten, který sám za hříchy zemřel.“ 

To všechno je postaveno na slově Božím ze 43. kapitoly Izajáše: „Já, já sám vymažu kvůli sobě tvoje nevěrnosti.“ A tomu mistr hlubokých rozumů dodává: „Z Písma svatého můžeme správně pochopit a říci, že sám Bůh odpouští hříchy a hříchy zadržuje. Ale církvi, tedy křesťanskému sboru v kněžích dal moc svazovat a rozvazovat. Ale jinak svazuje a rozvazuje Bůh a jinak církev. Neboť on pouze na základě své moci odpouští hříchy a očišťuje duši od vnitřní poskvrny a rozvazuje od dluhu věčné smrti.“ To říká mistr a dále vykládá: „Kterým lidem odpustíte hříchy, tedy vyhlásíte jim odpuštění, vyhlašujete, že jejich hříchy jim Bůh odpustil, a kterým lidem je zadržíte, tedy rozpoznáte a bez poblouzení vyhlásíte, že jim byly hříchy zadrženy, jsou jim zadrženy.“ 

Proto je to takto napsané na stěně v Betlémě pro výstrahu před bludy, aby lidé věděli, že není na vůli kněží, aby komukoliv se jim zachce, hříchy odpustili nebo zadrželi, ale že to je na vůli a moci Boží, na moci Krista člověka a na zkroušenosti nebo zatvrzelosti člověka v jeho duši. 

To znamená, že když člověk skutečně a úplně lituje svých hříchů, jimiž Pána Boha rozhněval, Pán Bůh mu pro zásluhy Ježíše Krista tyto hříchy odpouští a kněz mu má poradit, jak má činit pokání a má mu říci: „Ó milí bratře! Protože z celého srdce lituješ svých a už nechceš dál hřešit a spoléháš se na milosrdenství Spasitele, že tvé hříchy odpustil, jsou tvé hříchy odpuštěné. Žij dobře, nechtěj už víc hřešit a statečně čin pokání až do smrti!“

 

Blud o stvoření

Blud o víře

Blud o odpuštění hříchů

Blud o poslušnosti

Blud o prokletí nebo vyobcování

Blud o svatokupectví

Přidat komentář