Podpora harmonie v církvi
Thomas Smyth (1808–1873)
Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. (J 13,34)
Bázeň před vámi a děs z vás padnou na všechnu zemskou zvěř i na všechno nebeské ptactvo; se vším, co se hýbe na zemi, i se všemi mořskými rybami jsou vám vydáni do rukou. (Gn 9,2)
Při stvoření Bůh dal člověku vládu nade vším živým. Každý živý tvor ho měl poslouchat. Nyní Bůh znovu svěřuje člověku vládu nad zvířaty, ale je to jiná vláda – zvířata se budou bát lidí. Padne na ně bázeň a děs z člověka. To má mimochodem ukázat, jak na tom člověk je – budí hrůzu a děs. Hřích vzbuzuje odpor nejenom u Boha, ale také u Božího stvoření! Možná předtím – a před pádem to tak nepochybně bylo – vládli lidé nad zvířaty skrze lásku, ale po potopě to bude skrze strach. Bůh je svatý a vzbuzuje bázeň, o tom není žádných pochyb, ale Bůh vždycky vede a vládne skrze lásku a nikdy skrze strach. Strach používá ďábel k tomu, aby ovládal lidi a mohl s nimi manipulovat.
Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. (J 13,34)
Tam, kde ještě neexistuje vícečlenné staršovstvo a sbor vede pastor se skupinou diákonů, může být proces změny nebezpečný. Ve fázi vyučování je třeba si jasně uvědomit dvě věci. Jedná se zejména o povahu vedení církve a dále o otázku rovnosti starších. Pokud tyto otázky nebudou vyřešeny, vyvstane zmatek při dalším rozhodování církve.
Ve starověkém pohanském světě bylo pro ženu nejobávanějším osudem ovdovět. Ztráta ochránce a živitele byla považována za to nejhorší, co vás mohlo potkat. Slovo „vdova“ je pravděpodobně odvozeno od kořene slova, které znamená „opuštěná“, „prázdná“ nebo „opuštěná“. Antičtí bohové byli považováni za bezmocné, neschopné pomoci vdovám. V dnešní době, když smrt odstraní manžela, se často dostaví strach, zoufalství a bezmoc. Pak se až příliš často strašlivě odhaluje náboženský a morální bankrot našeho světa jednadvacátého století.
Milosrdenství je snaha pozdvihnout bídného z bídy. To se někdy děje s pocitem soucitu, jako je milosrdenství lidské, jímž je člověk pohnut a chce se slitovat nad svým bližním, jindy bez pocitu soucitu, jako je milosrdenství Boží. Neboť Bůh, když prokazuje milosrdenství, netrpí s člověkem tak, jako člověk sám, když vidí, že jeho bližní trpí bídu.
Být věrným křesťanem znamená věrně spravovat a věrně si všímat místa, kde člověk žije, a toho, co se děje a co ovlivňuje životy všech. Máte povinnost vědět, co se děje ve vašem světě a ve vaší komunitě, a pracovat způsobem, který je pro vás vhodný, aby zde byla nastolena vláda spravedlnosti a práva (Jer 29,4-7). To ovšem nevnímáme jako poslání církve, ale jako poslání zbožných občanů, aby svá města, státy a národ utvářeli k dobrému.
Zde jsou, milí přátelé v Kristu, dvojí lidé: Efrajim, velké, silné pokolení, a Gedeon z pokolení Manasesova. Ať chtějí nebo nechtějí, jsou tu; a je tady vinobraní a jsou tu jejich paběrky. Kdo dostane vinobraní a kdo dostane paběrky? Tady je dvojí pokolení: jedno jako lvíčátko, které vyběhne z lesa a dívá se, co kde uloví. Vinobraní, ne nějaké paběrky! Ale tady je jiné pokolení, a to se dívá na svět jinak. „Ti lidé jsou zde kvůli tomu, abychom jim přinesli něco pěkného!“ Myslíte si, že obě pokolení dopadnou stejně?