Byli jsme vykoupeni ze smrti k životu, z prázdnoty života k plnosti života, z marného způsobu života k horlivosti v dobrých skutcích. To je křesťanský život. Je to dílo Ducha svatého, kterého na nás Bůh bohatě vylil skrze Ježíše Krista, našeho Spasitele (Tt 3,6). Pavel stále dokola zdůrazňuje vztah zdravého učení, vztah evangelia se způsobem života. Kde je život postavený na evangeliu, na víře v Krista, tam to bude vidět na způsobu života.
Ve Starém zákoně máte obrácené lidi, v Novém zákoně také. Staří neobrácení lidé ve Starém i v Novém zákoně jsou na vlas stejní; všechen ten přirozený vývoj a pokrok, který tu je, nemění lidská srdce: tělo je tělo. A obrácení ve Starém i v Novém zákoně jsou na vlas stejní; je tu rozdíl jen, co se týká světla. A tu, když se vám otvírají oči a díváte se do našeho textu, uvidíte divuplné věci. Ti lidé zde jsou vyslyšeni, a v čem? V tom, zač se modlí. „Vlk a beránek se budou pást spolu a lev jako dobytek bude žrát slámu, hadu však bude potravou prach. Nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu na celé mé svaté hoře.“ Za to se modlí.
Jméno Boží znamená Boha samotného, jak se zjevil a je výrazem všeho toho, čím nám je podle svého zjevení. Že jméno Boží znamená Boha samotného, je zřejmé z četných míst Písma svatého.
Datum narození Pána Ježíše Krista vždycky bylo a dodnes je předmětem mnoha spekulací i vážnějších úvah. S jistotou můžeme říci, že Písmo o žádném konkrétním datu nemluví. Rozhodně však mluví o tom, že se Pán Ježíš – „když se naplnil stanovený čas“ (Ga 4,4) – narodil z ženy a stal se člověkem. Křesťané vždycky rozuměli Kristovu příchodu v několikerém slova smyslu. Starozákonní svatí vyhlíželi příchod Spasitele, novozákonní svatí ho zakusili, ale i nadále vyhlížejí jeho druhý příchod, kdy se zjeví ve slávě s nebeskými anděly a bude soudit živé i mrtvé.
Nikdy nebudeme moci zpívat „Gloria in Excelsis“ jestliže se předtím nebudeme k Bohu modlit „De Profundis“. Nebudeme-li volat z hlubin bezedných, nikdy nespatříme slávu na výsostech. Modlitba by měla být provoněná láskou, nasycená láskou: láskou k našim bližním a láskou ke Kristu. Člověk v modlitbě vítězí jen tak, jak věří. Duch svatý je původcem víry a posiluje ji, takže se modlíme s vírou v Boží zaslíbení.
Budeme-li poslouchat Pána, našeho Boha, požehná to, co nám dává. Bohatství není prokletím, když je požehnáno Pánem. Když má člověk víc, než potřebuje pro svou okamžitou potřebu, a začne si hromadit ve skladech, je náchylný k tomu, aby hromadění provázela chamtivost nebo zhouba tvrdého srdce; ale s Božím požehnáním tomu tak není. Prozíravost zajišťuje úspory, štědrost usměrňuje výdaje, vděčnost udržuje posvěcení a chvála oslazuje radost. Je velkou milostí mít Boží požehnání ve svém železném trezoru a na svém bankovním účtu.
To je dobrá rada. Je to mnohem lepší než hledat lidi, hloubat nad problémy, oddávat se chmurným představám nebo podléhat obavám.
Můj příteli, nevím, co tě trápí, ale „kdybych byl tebou, hledal bych Boha!“
Kdybych byl v nesnázích, hledal bych u Boha moudrost.
Zahrada znamená oddělení. Není to volně přístupná zeleň, není to ani poušť; je obehnaná zdí nebo ohrazená plotem. Kéž bychom viděli, jak se zeď oddělení mezi církví a světem rozšiřuje a upevňuje. Je smutné slyšet křesťany, jak říkají: „No, na tomto není nic špatného, na tamtom není nic špatného,“ a tak se stále více přibližují světu. V té duši, která dokáže vznést už jen otázku, kam až může zajít v přizpůsobování se světu, je milost na samém dně.
Má duše, rozjímej chvíli o tom, čím je pro tebe Ježíš a co pro tebe udělal. Ohlédni se zpět a podívej se na okolnosti, v nichž tě našel, a na vysvobození, které pro tebe vydobyl.
Soubor kázání z listu Efezským, jedné z nejkrásnějších biblických knih. Jeden autor o ní napsal, že tento list je „korunou a vrcholem Pavlovy teologie.“ Tato kniha patřila mezi nejoblíbenější knihy jak církevních otců, tak také reformátorů, puritánů a dalších velkých Božích mužů.
V tomto výkladu chybí tři nahrávky, kdy se nepodařilo nahrávku udělat a výklad končí těsně před koncem páté kapitoly. Možná jednoho dne, bude-li Bůh chtít, tento výklad dovedu až do konce kapitoly šesté.
Když je akt zasvěcení jednou opravdově vykonán, není třeba jej opakovat. Můžeme jej s vděčností přezkoumat. Můžeme k němu přidat některé nové doplňky. Můžeme zjišťovat, co všechno dalšího tento krok zahrnoval, o čem se nám ani nesnilo. Možná také ve svém srdci objevíme další oblasti, které se vyžadují, aby byly také zasvěceny. Nemůžeme však tento akt zrušit ani jej nemusíme nikdy opakovat; a pokud od něj odpadneme, ihned se obraťme na našeho milosrdného Velekněze, vyznejme svůj hřích a požádejme o odpuštění a nápravu.
Toto je slib slibů. Je základem našeho duchovního života. Spasení přichází skrze pohled na toho, který je "spravedlivý Bůh a Spasitel". Jak je to jednoduché nasměrování! "Pohleďte na mě." Jak rozumný je to požadavek! Stvoření by jistě mělo hledět na Stvořitele. Dost dlouho jsme hledali jinde; je načase, abychom hleděli pouze na toho, který nás povzbuzuje k očekávání a slibuje, že nám dá svou spásu.
