Jan Karafiát

A tak se tedy těš a těš, jak umíš a můžeš! Vždyť se na světě všechno těší a ty by ses neměl těšit? A co že by potěšení nebylo pro tebe v celém širém světě k nalezení? Copak jsi ze zcela jiného světa? I tak se těš – však ono tě to všechno přejde, až tě začne Pán Bůh těšit. Jestli začne! Neboť se smiluje, nad kým se smiluje, a slituje se, nad kým se slituje, jako že jich mnoho povolává a málo jen vyvoluje. Ale nad kým se smiluje, toho bere do učení – a ubohý ten učedník! Co ho kdy ještě těšilo, vše se mu vezme, vše, vše. Počkej jen, počkej, až bude-li i tebe Hospodin těšit!

• Nepřišel jsem volat k pokání spravedlivé, ale hříšníky. (Lk 5,32)

To znamená takové, kteří se považují za hříšníky a tedy za ztracené. „Neboť Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo“ (Lk 19,10).

Bůh chce, aby duše skutečně pocítila hořkost hříchu předtím, než okusí lahodnou chuť milosti. Pluh usvědčení se musí zabořit hluboko a vyrýt do srdce hluboké brázdy, než tam Bůh zaseje drahocenné semeno milosti tak, aby bylo dost hluboko v zemi a mohlo vyrůst. To je neměnná Boží metoda při udělování milosti – začít usvědčením z hříchu.

Text se vztahuje na skutečně milosrdné lidi, kteří se třesou před Pánovým slovem. Jejich bratři je nenáviděli a nakonec je kvůli jejich věrnosti a svatosti vypověděli. To pro ně muselo být velmi hořké, a to tím spíše, že jejich vyhnání se dělo ve jménu náboženství a údajně s cílem oslavit Boha. Kolik se toho v Božím jménu dělá pro ďábla!

V roce 2019 jsem do Evangelical Times poslal článek o našich povinnostech vůči vládnoucím orgánům. V tom článku jsem se snažil na základě Bible ukázat, že musíme mít postoj ochotné podřízenosti vůči vládě, ale také to, že existují situace, kdy musíme být připraveni neuposlechnout její příkazy. Od té doby jsem měl – a snad i my všichni – řadu důvodů se nad těmito principy a jejich praktickým uplatněním dále zamýšlet. Možná je tedy na čase se k tomuto tématu vrátit.

Jaroslav Kernal

Josefovi bratři i se svými rodinami a Josefův otec vstoupili do Egypta. Jákob se setkal se svým ztraceným a dávno oplakaným synem. Jejich setkání bylo velice dojemné – padli si kolem krku a plakali. Devětatřicetiletý Josef a jeho stotřicetiletý otec. Opustili jsme Jákoba a Josefa, když se po dlouhých dvaadvaceti letech setkali. Josef odpustil svým bratrům a postaral se o ně. Bůh naplnil Josefovy sny o tom, že se mu jeho bratři i jeho otec bude klanět. Josef byl po faraonovi druhý nejmocnější muž říše.

Steven Cole

Pokud ovšem Písmo obsahuje všechno, čeho je třeba ke zbožnému životu (2Pt 1,3–4), a připravuje Boží lidi ke každému dobrému činu (2Tm 3,16–17), mělo by mít co říct i k té důležité otázce vedení církve. Protože Kristus slíbil, že on sám vybuduje svou církev (Mt 16,18), měli bychom směrnice pro to, jací by měli vedoucí církve být a co by měli dělat, hledat v jeho inspirovaném Slově.

Křesťan má pamatovat na to, odkud povstal. V listu Efezským to Pavel napsal obrazně – i vy jste kdysi byli tmou, ale nyní vás Pán učinil světlem (Ef 5,8). V našem textu se Pavel vyrovnává s pýchou, s pohrdáním druhými, s povýšeností a domýšlivostí. Takové věci mohou mít mnoho podob. Možná si Pavel připomněl dobu, kdy byl horlivým farizejem, nikoliv nepodobným tomu, o kterém vyprávěl Pán Ježíš Kristus podobenství v Lukášovi 18.

Jan Karafiát

Jak to tedy v tvém životě je? Je to tak, jak to s tebou Bůh zamýšlel od počátku? Daří se ti? A tu jste arci pořád nakloněni odpovídat: „Nějak to v mém životě nefunguje a nedaří se mi dobře!“ Ale co by na to řekla bohabojná Chana, matka Samuela? Je možné, aby to, co Bůh zamýšlel, nefungovalo? Podívejte se do 1. Samuelovy 2,3: „Nechte už těch povýšených řečí, urážka ať z úst vám neunikne! Vždyť Hospodin je Bůh vševědoucí, neobstojí před ním lidské činy.“

Nic nás nemůže lépe poučit o způsobu i obsahu modlitby než tato modlitba, kterou Pán Ježíš učil své učedníky. Podle ní se máme řídit ve svých modlitbách, a jestli nenaplňujeme své modlitby týmž obsahem, kterým je naplněn tento vznešený vzor modlitby, nepronikají naše modlitby do nebes. Tato modlitba je tak jednoduchá, že jí rozumí i dětské srdce, a zároveň je tak hluboká, že přemoudřelý klopýtá přes hluboké, vysoké a široké pravdy v ní obsažené. Je to skvostná perla, poklad, který nikdy neprozkoumáme; studnice prýštící se přímo z té živé skály, kterou nikdy nevyčerpáme.

Závod lásky

„My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás“ (1J 4,19). Zde je výchozí bod závodu lásky. To je ta vlnící se vlna, která se následně vzdouvá v řeku, pochodeň, která zapaluje hranici zbožnosti. Osvobozený duch miluje Spasitele kvůli svobodě, kterou od něj dostal. Vidí bolest, se kterou byl zakoupen ten neocenitelný dar, a zbožňuje krvácejícího Trpitele za bolesti, které tak velkoryse snášel.

Když se podíváme na celý svůj život, vidíme, že Boží laskavost jím prochází jako stříbrná nit.

Jaroslav Kernal

Kristus byl dán jako hlava církvi, ale není to ledajaká hlava – je to hlava nade vším. Je to svrchovaný vládce celého vesmíru. Ustanovení Krista hlavou zdůrazňuje jeho sílu, jeho schopnost vždycky prosadit svou vůli a jednat podle toho, jak on sám chce. Kristus není ten, kdo by se nechal vláčet okolnostmi, nebo byl omezován nějakou mocí. Není nic, co by bylo vyňato z jeho vlády. Jeho vláda je ta nejlepší vláda jakou si jen člověk může přát.