O žalmu 46 se někdy mluví jako o Žalmu Martina Luthera. Kdykoliv přicházeli nějaké těžkosti, Martin Luther říkával: „Zpívejme společně Žalm 46 a nechme ďábla, ať si dělá to nejhorší, co umí.“
Martin Luther řekl: „Zpíváme tento žalm, protože Bůh je s námi, mocně a zázračně chrání a zachovává svou církev a své slovo navzdory všem fanatickým démonským duchům, navzdory branám pekla, navzdory nesmiřitelné nenávisti ďábla, navzdory všem útokům světa, těla i hříchu.“
O žalmu 46 se někdy mluví jako o Žalmu Martina Luthera. Kdykoliv přicházeli nějaké těžkosti, Martin Luther říkával: „Zpívejme společně Žalm 46 a nechme ďábla, ať si dělá to nejhorší, co umí.“
Martin Luther řekl: „Zpíváme tento žalm, protože Bůh je s námi, mocně a zázračně chrání a zachovává svou církev a své slovo navzdory všem fanatickým démonským duchům, navzdory branám pekla, navzdory nesmiřitelné nenávisti ďábla, navzdory všem útokům světa, těla i hříchu.“
Jeho přítomnost bude nejvíce zjevná na těch, kdo jsou mu nejvíce podobni. Pokud toužíte vidět Krista, musíte růst do jeho podoby. V moci Ducha se ztotožňujte s touhami, motivy a jednáním Krista a budete s ním v trvalém společenství. Pamatujte na to, že jeho přítomnost můžeme zakoušet a jeho zaslíbení jsou pravdivá. Touží být s námi. A pokud nepřichází, je to proto, že mu bráníme svou lhostejností.
Satan není iniciátor, ale imitátor. Bůh má jen jediného Syna - Pána Ježíše, a satan také - syna zatracení (2Te 2,3). Existuje svatá Trojice a podobně existuje i Trojice zla (Zj 20,10). Čteme si o „Božích dětech“, a tak si také čteme o dětech „toho zlého“ (Mt 13,38). Působí-li Bůh v těch prvních chtění i činění toho, co se Mu líbí, pak je nám řečeno, že satan je duch působící „dosud v těch, kteří vzdorují Bohu.“ (Ef 2,2) Existuje-li „tajemství zbožnosti“ (1Tm 3,16), tak existuje také „tajemství bezzákonnosti“ (2Te 2,7).
Dobrý den a pokoj vám, milé sestry, milí bratři, milí přátelé. Boží milost je skutečně veliká a překvapující. Bůh nám každý den dává zakoušet nové věci a my jenom žasneme nad Jeho velikostí a slávou. Četl jsem o jedné londýnské ženě z druhé poloviny 19. století. V té době v Londýně kázal vynikající Boží služebník Charles Spurgeon. Jeho kázání vycházela každé pondělí tiskem v mnohatisícovém nákladu. Tato žena, o níž jsem četl, si koupila máslo, které bylo zabalené do jedné stránky tohoto vytištěného kázání.
Kdyby se původní čtenáři vrátili k judaismu s jeho obětním systémem, přišli by o nesmírné výhody, které jim zajistil Ježíš Kristus. Jeho smrt na kříži naplnila všechno, k čemu starý systém ukazoval. Kristus vykonal to, co tento systém nedokázal: zajistil naprosté odpuštění těm, kdo jeho prostřednictvím přistupují k Bohu. Starý systém byl už ve své podstatě navržen tak, aby běžnému věřícímu bránil v přístupu do Boží přítomnosti. Do velesvatyně mohl vstoupit pouze velekněz a to ještě jen jedno za rok. V Kristu je ale vstup do Boží přítomnosti otevřen všem věřícím, protože Kristus jednou provždy obětoval sám sebe a zajistil nám tak dokonalé postavení před Bohem.
Pokoj vám a milost, milí v Kristu. Bůh je dobrý a dává nám zakoušet mnohá dobrodiní ze své dobroty. Jedním z těchto dobrodiní je, že nám dal své Slovo, které je zjevením Jeho samotného, a ve kterém se zjevuje také Jeho dobrota. Jeho dobrotu můžeme vidět v tom, že Boží slovo je vhodné a schopné připravit nás ke každému dobrému činu. A dneska máme před sebou text, který je přesně takovým textem, který přímo připravuje k dobrým činům.
„Kdo by se nebál tebe, Pane, a nevzdal slávu tvému jménu, neboť ty jediný jsi Svatý“ (Zj 15,4). Jedině On je nezávisle, neomezeně, nezměnitelně svatý. V Písmu je často označován jako „Svatý“. Je takový, protože je v Něm souhrn všech morálních dokonalostí. Je dokonalou čistotou, neposkvrněný ani stínem hříchu. „Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy“ (1 J 1,5). Svatost je pravou dokonalostí Boží přirozenosti. Velký Bůh je „velkolepý ve svatosti“ (Ex 15,11).
Ale ty jsi stále týž a bez konce jsou tvoje léta. (Ž 102,28)
Jaký pramen jistoty a útěchy je k nalezení v boží neměnnosti! Žádná vlnka nedokáže narušit klid jeho nikdy neměnící se povahy. Pokud by tomu tak nebylo, nebyl by již více dokonalou bytostí, ztratil by tím své božství, přestal by být Bohem!
„Neboť je to Bůh, který ve vás působí, že chcete i činíte, co se mu líbí“ (Fp 2,13).
Znovu dnes otevřeme knihu Genesis a budeme pokračovat ve výkladu devatenácté kapitoly. Je to skutečně smutná kapitola, protože popisuje ohromnou tragédii lidského hříchu. Je dokonalou ilustrací známého textu z listu Římanům:
Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu. (Ř 6,23)
Obojí nalezneme v Gn 19. Minule jsme mluvili o tom, jak Sodomu navštívili andělé poslaní od Boha a zachránili spravedlivého Lota. Ačkoliv nám Boží slovo dosvědčuje, že Lot byl spravedlivý a byl:
