Zamyšlení z Božího slova

Co má ze života utištěný, i kdyby žít uměl? (Kaz 6,8)

Bůh se zastává těch, kdo jsou utištění, kdo jsou v nevýhodě, nebo bezbranní. Bůh je zastáncem sirotků a vdov – tedy těch nejslabších v celé společnosti. Co však může ze života mít ten, kdo je utištěný, kdo je v nevýhodě? Musí vždycky skákat tak, jak jiní pískají. Zásadní je, zda s tím dotyčný může nebo nemůže něco dělat. Kdo je jen pohodlný nebo líný, kdo se vymlouvá na okolnosti nebo na své představy (jako např. lenoch – viz Př 26,13), toho Bůh nechá v jeho netečnosti, která ho nakonec zahubí. I kdyby uměl žít jako ten, kdo má všechno a nemusí se na nic ohlížet, nebude se radovat z užitků takového umění. Ale kdo je skutečně utištěný a volá k Bohu a prosí ho o zastání, bude zachráněn.

A jakou má přednost moudrý před hlupákem? (Kaz 6,8)

Zatímco moudrost má svůj počátek (Př 1,7), hloupost je základním nastavením, v němž každý člověk přichází na svět. Někdo se může stát moudrým ve věcech tohoto světa, takže bude uznávaný druhými lidmi, pokud však nepozná Boží moudrost, která začíná u bázně před Hospodinem, bude jeho úděl stejný, jako úděl hlupáka. Hlupáka zahubí jeho netečnost, lhostejnost (Př 1,32), zatímco moudrého může snadno zahubit jeho všetečnost. Oba skončí v záhubě, v temnotě, kde je pláč a skřípění zubů. Jenom když moudrostí člověka stane Kristus a jeho dílo, může svůj úděl změnit, jenom tehdy dojde spásy, začne se Bát Boha a poznávat ho, což je počátek moudrosti, která je shůry a která přináší ovoce nejen v tomto světě, ale i v tom přicházejícím. 

Všechno lidské pachtění je pro ústa, duše ukojena není. (Kaz 6,7)

Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z ducha, je duch (J 3,6) – to je vysvětlení Pána Ježíše, když se ho Nikodém ptal na to, jak se člověk může znovu narodit. Tělesné pachtění, úsilí, námaha, jsou jenom pro tělo, pro ústa, pro fyzický život, který jednou pomine, ale nikdy nemohou nasytit duši. Ten vnitřní člověk, který má svůj původ u Boha, nemůže být nikdy uspokojen tělesnými věcmi – může ho uspokojit jenom to, co pochází od Boha. Ani nejrůznější duchovní zážitky nemohou samy o sobě uspokojit duši, pokud nemají svůj původ v samotném Bohu. A duchovní svět nabízí takových náhražek nespočet. Ale jen v Bohu se ztiší duše člověka, jen v Kristu je možné naleznout skutečné odpočinutí od všeho lidského pachtění.

A kdyby žil dvakrát tisíc let a dobra neokusil, zdali oba neodejdou do stejného místa? (Kaz 6,6)

Mzdou hříchu je smrt (Ř 3,23). To je důsledek pádu Adama a Evy, důsledek jejich neposlušnosti a vzdoru proti Bohu. Díky nim se všichni lidé rodí jako hříšníci – ačkoliv oni samo byli stvořeni do stavu nevinnosti, nyní ji už nikdo nemůže dosáhnout, protože každý přichází na svět na straně vzpoury proti Bohu. Ten, kdo hromadí světská potěšení i potracený plod – oba byli počati v hříchu a jejich údělem je hrob. Pouze skrze slyšení Božího slova může Bůh vzbudit v člověku víru, která vede ke spasení, k životu, k věčnosti v radosti z Boží blízkosti. Jen Bůh může ze své milosti změnit úděl člověka a z Božího nepřítele udělat Boží dítě, člověka, který miluje Boha i svého bližního.

… ani slunce nespatřil, nic nepoznal a má klidu víc než onen člověk. (Kaz 6,5)

Kdo neužil dobra, ačkoliv nahromadil množství nejrůznějších požitků tohoto světa, majetku, synů i let života, nemá pokoj a nenachází žádné odpočinutí. I kdyby byl svědkem těch nejúchvatnějších západů slunce a poznal všechnu dostupnou moudrost tohoto světa, jeho srdce zůstane neklidné a jeho duše neuspokojená. Jen v Bohu se totiž ztiší duše člověka, jen od něj přichází spása, ujištění, odpočinutí, radost a pokoj. Jen skrze víru v Pána Ježíše Krista může člověk nalézt odpočinutí pro svou duši a naději na vzkříšení těla. Ale bez víry zůstává jenom temnota a skřípění zubů, věčný nepokoj plný výčitek svědomí, nářku a pláče. Spěchej, milá duše, do náruče Spasitele, pokoř se pod jeho mocnou ruku a on tě zachrání.

Vešel do pomíjivosti, zapadl v temnotách a temnotou je přikryto jeho jméno; (Kaz 6,4)

Výborné jméno je nad hojné bohatství (Př 22,1), zatímco jméno svévolníků zpráchniví (Př 10,7). Také to jsou slova Šalomounova, která se týkají jména. Na jedné straně těch, kteří jsou v Kristu – jejich jméno je výborné, Pán je povolal jejich jménem a jednoho dne jim dá nové jméno, které bude v plnosti a dokonale vystihovat je samotné. Ale na druhé straně je jméno toho, který vzdoruje Bohu – jeho jméno je přikryto temnotou, je připomínáno s ošklivostí a s odkazem na zlý úděl svévolníka: Ohnivé jezero, kde je pláč a skřípění zubů. Jaké je tvoje jméno, milý čtenáři? Je zapsané v knize Beránkově, v knize života? Vzývej jméno, které je nad každé jméno, jméno Ježíš, v němž je život a spasení.

Vešel do pomíjivosti, zapadl v temnotách a temnotou je přikryto jeho jméno; (Kaz 6,4)

Každý člověk, který se rodí do tohoto světa, do něj přichází jako hříšník – nikdo se nerodí jako spravedlivý nebo jako nějak neutrální, ale každý potomek Adama a Evy přichází na svět s jejich dědictvím, s hříchem, ve vzpouře a v nepřátelství proti Bohu. Kdo nezakusil ve svém životě dobro, to největší dobro, jímž přijetí od Pána Ježíše Krista a vztah s ním, který je založený na víře v něj, zůstává v temnotě. Jenom ten, kdo je v Kristu, byl přenesen ze tmy do světla, z moci smrti do života, který je v Kristu. Bez víry v Pána Ježíše Krista, bez jeho kříže není spasení, není věčný život, ale je jenom pomíjivost a temnota, pláč a skřípění zubů.

Kdyby někdo zplodil synů sto a byl živ mnoho let a bylo sebevíc dnů jeho věku, pokud dobra neužil a nebyl řádně pohřben, pravím, že mrtvý plod je na tom lépe než on. (Kaz 6,3)

Kde chybí úcta k zemřelým, nemůžeme čekat ani úctu k živým. Kdo nezakusil ve své duši žádné dobro a nebyl ani řádně pohřben, neměl příliš dobrý život, takže Šalomoun srovnává krátkou existenci takového člověku s mrtvým plodem. Mrtvý plod nezakusil žádné z Božích požehnání, nezplodil žádné syny, ani se nedožil dlouhého věku, jeho oči neviděly nádheru Božího stvoření, jeho smysly se nedočkaly žádného potěšení, které Boží stvoření nabízí – proto může Šalomoun říci, že je na tom lépe, než ten, kdo toto vše nějak poznal, přesto to nemohl užívat. Podobná marnost však čeká všechny, kdo nejsou v Kristu Ježíši, protože ani celý svět nemůže nasytit duši, která prahne po živém Bohu. Jen v Kristu dojde duše naplnění a všechny smysly člověka jsou nasyceny plností „Věčně živého“.

Kdyby někdo zplodil synů sto a byl živ mnoho let a bylo sebevíc dnů jeho věku, pokud dobra neužil a nebyl řádně pohřben, pravím, že mrtvý plod je na tom lépe než on. (Kaz 6,3)

I kdyby člověk měl všechno, na co jen pomyslí, syny počínaje, vezdejším bohatstvím pokračuje a hojností let konče, ale dobra by neužil, nemá ve skutečnosti vůbec nic. Oko se nenaplní viděním, ucho slyšením, srdce a duše člověka se nenaplní tělesnými věcmi – může je naplnit a jejich touhy utišit jenom Bůh sám, který se nám dal poznat ve svém Synu, v Pánu Ježíši Kristu. V něm se nám ukázala plnost Boží, v něm jsou skryty všechny poklady moudrosti, v něm je veškeré duchovní požehnání nebeských věcí, on je to největší dobro, které v tomto světě je. On je zdrojem veškerého skutečného dobra a bez víry v něj nemůže být žádné dobro dobré. Kdo nezakusil dobro, které je v něm, nikdy žádné skutečné dobro nepoznal.

Kdyby někdo zplodil synů sto a byl živ mnoho let a bylo sebevíc dnů jeho věku, pokud dobra neužil a nebyl řádně pohřben, pravím, že mrtvý plod je na tom lépe než on. (Kaz 6,3)

Boží slovo jmenuje některé muže, zvláště v knize Soudců, kteří měli desítky synů, příp. i dcer. Ale v množství synů a dokonce ani v četnosti dnů není plnost života. Jen nemnozí v Písmu zemřeli tak, že o nich bylo řečeno „zemřel stár a sytý dnů“ – jedním z nich byl Jób, jehož utrpení se stalo příslovečným. Plnost života je v chození s Bohem, v činění jeho vůle, která se stává naším pokrmem. Ano, velmi obdarovaný je muž, který má množství synů (Ž 127,3), ale skutečně blahoslavený je muž, který si oblíbil Hospodinův zákon, nad jeho zákonem rozjímá ve dne i v noci (Ž 1,2), který je rozhodný a udatného srdce a Hospodinovo slovo se nevzdaluje z jeho úst. 

Někomu Bůh dává bohatství a poklady i slávu, takže nepostrádá pro sebe nic z toho všeho, po čem touží. Bůh však mu nedá možnost toho užívat a má z toho užitek někdo cizí. To je pomíjivost a zlý neduh. (Kaz 6,2)
Je správné, když člověk může užívat to, co mu Bůh ze své dobroty dal – ať již skrze úsilí a námahu vlastních rukou nebo intelektu nebo skrze jiné cesty Boží milosti. Spravedlivým Božím řádem je, aby člověk mohl držet to, co získal, aby to mohl užívat a mít z toho užitek. To je dobré, zdravé a požehnané. Přesto to není vždy Božím plánem. Bůh dává člověku poznat pomíjivost, zlo a nespravedlnost – ať již v podobě zlých lidí, zlodějů a podvodníků, nebo i v podobě zákonných autorit – aby člověk hledal Boha samotného, utíkal se pod jeho ochranu, usiloval o jeho spravedlnost, učil se prosazovat právo, činit dobro a používal k tomu všechny prostředky, které mu Bůh dal. 

Někomu Bůh dává bohatství a poklady i slávu, takže nepostrádá pro sebe nic z toho všeho, po čem touží. Bůh však mu nedá možnost toho užívat a má z toho užitek někdo cizí. To je pomíjivost a zlý neduh. (Kaz 6,2)

Bůh sám je schopen dokonale naplnit touhy lidského srdce, a také to ve své milosti a dobrotě dělá! Hospodin je dobrý a prokazuje své milosrdenství veškerému svému stvoření. Dokonce i ti, kteří spějí do záhuby kvůli své nevěře a vzpouře proti Bohu, mohou zakoušet, jak se mnohé touhy jejich srdcí naplňují. Nevzdávají za to Bohu chválu, ale připisují to své vlastní šikovnosti nebo svým schopnostem. Jak by ale člověk mohl rozumět své cestě? Jak by svévolník mohl v tomto svět dosáhnout toho, po čem touží? Je to všechno jenom dílo Boží prozřetelnosti a lásky, kterou Bůh prokazuje všem lidem na světě. Kéž bychom každý den viděli jeho ruku ve svém životě a vzdávali mu chválu, která mu náleží za všechno dobrodiní, které nám prokazuje.

Někomu Bůh dává bohatství a poklady i slávu, takže nepostrádá pro sebe nic z toho všeho, po čem touží. Bůh však mu nedá možnost toho užívat a má z toho užitek někdo cizí. To je pomíjivost a zlý neduh. (Kaz 6,2)

Bůh není rovnostář, ale je naprosto spravedlivý. Nedává každému stejně, ale dává všem podle své spravedlnosti, dobroty a podle svého milosrdenství. Dobře to můžeme vidět na Pánovu podobenství o dělnících na vinici, s nimiž hospodář dohodl mzdu a stanovenou mzdu jim vyplatil, ačkoliv jedni pracovali celý den a jiní jen jedinou hodinu. Bůh učinil chudého i bohatého a každého bude volat k zodpovědnosti za jeho vlastní život a za to, jak s ním naložil. Ve světle věčnosti ale přicházíme do světa všichni stejně chudí, protože jsme daleko od Boha a jeho slávy a potřebujeme zbohatnout chudobou Kristovou, tedy jeho křížem, skrze který se vírou stáváme Božími dětmi a spoludědici Kristovými.

Je zlo, které jsem pod sluncem viděl, a je mezi lidmi časté… (Kaz 6,1)

Šalomoun viděl pod sluncem nejedno zlo a mnohé popisuje v této své nevelké knize. A jedno zlo je mezi lidmi velmi časté. Na jedné straně je veliké dobro dané Bohem, když totiž někdo může užívat dobrých věci v tomto světě a radovat se z nich. Na straně druhé je to, co Kazatel nazývá zlem, když totiž Bůh dá člověku dostatek všeho, po čem člověk touží, ale nedá mu možnost užívat toho. Přicházejí jiní, kteří druhé o užívání těch věcí nezákonně i pod rouškou zákona připravují. V tomto smyslu je mnoho bezpráví pod nebem, mnohá nespravedlnost, útlak ponížených a sténání ubožáků. Proto je Boží lid volán k tomu, aby se učil konat dobro, hledal právo, zakročil proti násilníkovi, pomohl ve sporu sirotkovi i vdově (Iz 1,17). 

Ten totiž příliš nemyslí na dny svého života, protože Bůh oblažuje jeho srdce radostí. (Kaz 5,19)

Jednoduchá pravda tohoto textu je každodenní realitou v našem současném světě. Jako společnost si žijeme lépe, než jakákoliv jiná generace před námi. Máme dostatek, máme hojnost všeho, co potřebujeme i nepotřebujeme a máme dost možností, abychom si toho všeho užívali. A to je jeden z důvodů, proč vidíme tolik lhostejnosti, tolik bezbožnosti a zatvrzelosti vůči Bohu a jeho věcem. Bůh dává radost z toho, že můžeme v pokoji užívat dobrých věcí, ale lidské srdce je plné nevděčnosti a odporu vůči Bohu. Jenom nové narození z Ducha svatého, nové srdce a nová přirozenost získané skrze víru v Pána Ježíše Krista mohou tento stav změnit a dovést člověka k opravdové chvále a vděčnosti Bohu bez ohledu na okolnosti. 

Tak je tomu s každým člověkem; to, že mu Bůh dal bohatství a poklady i možnost užívat jich, brát svůj podíl a radovat se při svém pachtění, je dar Boží. (Kaz 5,18)

Každého člověka Bůh zahrnul svou milostí a požehnáním – některého více a jiného méně, ale všem dává alespoň něco. Ne všichni mají bohatství a poklady s možností užívat jich a radovat se při svém pachtění, přesto však každého Bůh nějak obdaroval. On stvořil bohatého i chudého (Př 29,13), stejně jako slunce, které svítí na oba. Jak Lazar ve své chudobě, tak boháč ve svém bohatství (Lk 16) mohli poznat Hospodina, protože oběma dal Bůh své Slovo, Proroky, kteří svědčí o Kristu, a k těm, kdo Boží slovo nemají, promlouvá Bůh skrze své stvoření a své požehnání. Každý člověk má uprostřed svého pachtění od Boha svůj dar a může skrze něj poznávat Boží milost a dobrotu. 

Tak je tomu s každým člověkem; to, že mu Bůh dal bohatství a poklady i možnost užívat jich, brát svůj podíl a radovat se při svém pachtění, je dar Boží. (Kaz 5,18)

Apoštol Pavel to vyjádřil ještě trochu jinak – protože všechno, co máš, máš od Boha, nemáš se čím chlubit. Ano, je to skutečně tak, že všechno, co člověk v tomto světě má, bohatství i poklady a možnost užívat jich, to vše je Božím darem. Je to projev nesmírného Božího milosrdenství, je to projev Boží štědrosti, hojnosti, kreativity. Po pádu Adama a Evy mohl Bůh nechat člověka o rýži a vodě, ale on mu dal veškerou zelenou bylinu za pokrm, ustanovil střídání ročních období a možnost, užívat si toho, čeho člověk svým pachtěním dosáhl. A když člověk svou námahu a své úsilí na Pána Ježíše Krista, teprve potom se stává skutečně bohatým, a to až na věčnost.

Hle, co jsem shledal: Je dobré a pěkné, aby člověk jedl a pil a měl se dobře při veškerém klopotném pachtění pod sluncem v časných dnech života, které mu dal Bůh, neboť to je jeho podíl. (Kaz 5,17)

Podílem člověka je v tomto světě jeho pachtění, úmorná námaha a marnost. To je úděl, který Bůh určil člověku kvůli jeho vzpouře proti Boží milosti a dobrotě, proti Bohu samotnému. To je pro člověka svědectví o přicházejícím Božím soudu, jehož výsledkem bude pláč a skřípění zubů. Ale je tu i svědectví o Boží dobrotě a Božím slitování – přes veškerou marnost a lopotu se může mít člověk dobře, jíst a pít a radovat se. To ukazuje na naději, která nám byla odhalena v Pánu Ježíši Kristu. Kdo v něho věří, nepřijde na soud, ale může se těšit na hostinu Beránkovu v jeho království, u jeho stolu a na věčné odpočinutí v jeho blízkosti. Ježíš volá všechny, kdo se namáhají, aby přišli k němu a odpočinuli od své námahy.

Hle, co jsem shledal: Je dobré a pěkné, aby člověk jedl a pil a měl se dobře při veškerém klopotném pachtění pod sluncem v časných dnech života, 

Nad všechnu bídu a každý zlý neduh, který Šalomoun nalezl v tomto světě na lidském životě, uviděl také něco dobrého, co ho potěšilo – že je dobré, aby člověk jedl a pil a měl se dobře při všem svém klopotném pachtění. Když Bůh stvořil člověka, viděl, že to je velmi dobré. Bůh stvořil všechno dobře a požehnaně a zlomek z tohoto požehnání pořád spočívá v celém stvoření i na samotném člověku. Člověk stále nese Boží obraz a stvoření stále odráží nekonečnou Boží dobrotu. Není dne ani hodiny, kdy  by Boží milosrdenství nerozpínalo nad člověkem a kdy by se člověk nemohl dozvídat o veliké lásce Stvořitele světa a skrze ni také o Vykupiteli z hříchu, Pánu Ježíši Kristu.

Nadto po všechny dny jídal ve tmě, a takového hoře, nemoci a hněvu! (Kaz 5,16)

Moudrý kazatel zde hodnotí lidský život velmi depresivně, nicméně realisticky. Člověk skutečně žije ve tmě, a pokud zde jídlo reprezentuje celý způsob život, je to temný a osamělý život. Není to zářivá hostina, která čeká na ty, kdo se spolehli na krev Božího beránka, která je očišťuje od každého hříchu a přenáší ze tmy do světla. Celý lidský život v tomto světě je charakterizování trápením, pláčem, nemocí a hněvem, který se na prvním místě obrací proti Stvořiteli. Teprve když člověk odloží tuto svou vzpouru, složí břemeno svého hříchu u Kristova kříže a poddá se pod mocnou ruku Vykupitele, spatří světlo, zakusí pokoj, radost, lásku a dojde uzdravení duše a nakonec i těla. 

A také to je zlý neduh: Každý odejde, jak přišel; jaký užitek má z toho, že se pachtil a honil vítr? (Kaz 5,15)

Šalomoun se nebojí znovu jinými slovy zopakovat to, co řekl v předchozím verši – je to hlavní téma jeho knihy: Marnost nad marnost. Nazývá to zlým neduhem, protože člověk nebyl od počátku stvořen k takové marnosti, nebyl stvořen k tomu, aby se pachtil a honil vítr. Bůh stvořil člověka ke svému obrazu a dal mu vládu nad celým stvořením, aby člověk reprezentoval Boží dokonalost, moc a důstojnost. To všechno vzalo pádem Adama a Evy za své. Zůstal jenom zlý neduh, těžká dřina a dobývání chleba v potu tváře, zůstalo prokletí, které spočívá na člověku, dokud se člověk neobrátí k Pánu a neprosí o milost a vysvobození. Ježíš na sebe vzal veškeré prokletí zákona a skrze víru v něj můžeme znovu zakoušet Boží milost a požehnání.

Jako vyšel z života své matky, nahý zase odchází, jak přišel, a za svoje pachtění si nic neodnese, ani co by se do ruky vešlo. (Kaz 5,14)

Žádný rubáš nemá kapsy, do nichž by si zemřelý mohl něco uložit a vzít si to s sebou na onen svět, jakkoliv si mnozí pohané takové věci mysleli a dodnes myslí. Nic ze svého pachtění, ani tu nejmenší část si člověk nemůže vzít s sebou, když zemře. Ani samotná dřina a úsilí nebudou doprovázet člověka na jeho posmrtné cestě – jednoduše se postaví před Boží tvář a každý jeho skutek, každé slovo i každá myšlenka, záměr a motiv budou prozkoumány a spravedlivě odsouzeny dokonalou Boží svatostí. A obstojí jenom to, co bylo vykonáno v Kristu, ve víře v něj, z jeho moci a k jeho slávě. To je stavba ze zlata, stříbra a drahého kamení, která obstojí i na věčnosti. 

Jako vyšel z života své matky, nahý zase odchází, jak přišel, a za svoje pachtění si nic neodnese, ani co by se do ruky vešlo. (Kaz 5,14)

Ať už se jedná o bohatého člověka z předchozího verše, který si zachová svůj majetek po celý svůj život, nebo o jeho syna – platí o nich totéž: Až zemřou, budou o své bohatství připraveni. Je to pravda, která nakonec platí o každém člověku. Nejenom, že na konci svého života přijde o všechen svůj majetek, movitý i nemovité, ale dokonce přijde i své oblečení – jako vyšel z života matky nahý, nahý zase odchází. To jediné oblečení, které člověk může mít a které si může vzít na onen svět, je vybělené roucho Kristovy spravedlnosti, svatosti a slávy. Jenom s Ježíšem můžeme odejít z tohoto světa řádně ustrojeni a připraveni na setkání se svým Bohem.

Po úmorné lopotě může o bohatství přijít a syn, jehož zplodil, stojí s prázdnou rukou. (Kaz 5,13)

Šalomoun viděl zlo pod nebem, že vlastník přichází o svůj majetek. A aby toho nebylo málo, dodává jedním dechem, že i toho, kdo se svou úmornou lopotou podílel na vzniku nějakého bohatství, může snadno postihnout zkáza. A to zkáza, která ukazuje na křehkost lidského bytí v tomto světě. Je tolik stran, z nichž může přijít, a zvlášť kvůli tomu, že člověk nežije jako poustevník, ale je obklopen pavučinou vztahů. Vlastní syn se může stát spolupracovníkem zhoubce, a krev krve může být pošetilcem, i když ho člověk k ničemu takovému nikdy nevedl. Jenom Bůh má všechny cesty pod kontrolou, a člověk musí být závislý na Bohu, nikoliv na tom, co vidí. Jen závislost na Pánu Ježíši může ochránit člověka před takovou zhoubou a prázdnotou.

Je zlý neduh, který jsem pod sluncem viděl: vlastníkovi je ke zlému bohatství, jež střeží. (Kaz 5,12)

V den Božího hněvu neprospěje majetek (Př 11,4). Je to skutečně zlý neduh vidět člověka, jak se pachtí za bohatstvím, které si nemůže z tohoto světa odnést, které hromadí buď jenom pro hromadění, nebo dokonce k hýření a ke své škodě. Je to smutný pohled na člověka, který by mohl tím, co získal, vykonat mnoho dobrého a zatím se mu to všechno, co má obrací ke zlému. „Nic jsme si na svět nepřinesli, a také si nic nemůžeme odnést“ (1Tm 6,7). Proto usilujme o pravé bohatství, tedy takové, které obstojí i na věčnosti a je k nalezení jenom v Pánu Ježíši Kristu, v díle jeho kříže. Stačí jen spolehnout se na něj, protože on je ten nejvzácnější poklad, který je možné získat.

Sladký je spánek toho, kdo pracuje, ať jí málo nebo mnoho, ale boháčovi nedopřeje spánku sytost. (Kaz 5,11)

Bohatý nemívá vždycky dobré spaní. Jeho sytost mu brání pokojně usínat a pokojně spát. A nejde jenom o nasycení jídlem, které může člověku přinést problém s usínáním i spánkem, ale jde i o sytost v ostatních životních potřebách. Muž z Pánova podobenství, jemuž se hojně urodilo, se trápil tím, co bude dělat se svou hojnou úrodou – přemýšlel o svém bohatství, ale zapomněl na svou duši, o kterou přišel ještě té noci. Podobně také boháč, který dával zbytky ze stolu žebráku Lazarovi, neřešil svůj věčný úděl, dokud nezakusil vyprahlost podsvětí, odkud chtěl varovat své bratry. Boháčovi se jeho bohatství jeví jako nedostupná hradba, ale skutečným hradem je jenom Pánovo jméno (Př 18,10–11) a spolehnutí se na něj.

Sladký je spánek toho, kdo pracuje, ať jí málo nebo mnoho. (Kaz 5,11) 

Dobrý a osvěžující spánek je skutečným požehnáním. Ten, kdo se fyzicky namáhá, obvykle toto požehnání zakouší, bez ohledu na to, zda jí málo nebo mnoho. I když jí málo, je spánkem občerstven, a pokud se může najíst do sytosti, má díky své práci dobré trávení a sytost jeho spánku nemůže zabránit. A dokonce i ten, kdo se usilovně namáhá v Bohu, kdo do úmoru kope v jeho Slově, kdo usilovně zápasí na modlitbách, kdo v lásce slouží druhým, může očekávat příjemný a lahodný spánek, který Bůh dopřává svému milému (Ž 127,2). V Bohu se ztiší duše křesťana, takže je jako odstavené dítě u své matky, v bezpečí a v pokoji, s důvěrou uléhá a pokojně spí. 

Jaký prospěch z toho mívá vlastník? Ledaže se na to může dívat. (Kaz 5,10)

Jaký prospěch má vlastník z toho, že se rozhojňují příživníci? Žádný! Může se jenom dívat, jak je dílo jeho rukou krok za krokem rozchvacováno těmi, kteří se nechtějí živit prací svých rukou, ale žijí na úkor jiných. Ale nejedná se jenom o přirozený důsledek hříchu, jde také o lhostejnost vůči spravedlnosti, právu a pravdě. Pokud se spravedlivý nezajímá o to, co dělají svévolníci, zbydou mu nakonec jenom oči pro pláč a svým jednáním se zařadí mezi hlupáky, které zahubí jejich netečnost vůči zlu (Př 1,32). Kdo aktivně nepotírá zlo, má na něm svůj podíl a může se ve výsledku jenom dívat na to, jak dílo jeho rukou rozchvacují příživníci. Kéž svítí naše světlo před lidmi, aby viděli naše dobré skutky a vzdali chválu našemu Otci v nebesích.

Když se rozmnožuje jmění, množí se i příživníci. (Kaz 5,10)

Hřích dělá z člověka parazita, který se přiživuje na úspěchu druhých. Ještě před pádem dal Bůh člověku práci, která ho měla živit a dávat smysl jeho pozemskému životu – Adam měl střežit zahradu a pečovat o ni. Po pádu se na tom nic nezměnilo kromě toho, že země plodí navíc ještě hloží a bodláčí, lidská práce je poznamenaná námahou, těžkostí, potem a únavou. Padlá přirozenost člověka touží po tom vyhnout se těmto těžkostem a získat svou obživu jinak než prací. Proto se tak snadno a rychle rozmnožují příživníci všude tam, kde se rozmnožuje jmění, protože tam je píle a úsilí. Jen Kristus mění srdce člověka tak, že přiloží ruce k pořádné práci, aby se měl o co rozdělit s potřebnými (Ef 4,28).

Kdo miluje hojnost, nemá nikdy dosti. Také to je pomíjivost. (Kaz 5,9)

Ani peníze ani hojnost nemají moc nasytit srdce a duši člověka. Kdo se zamiluje do hojnosti, nikdy jí nemá dost, nikdy se jí nenabaží dosyta. Je to jenom vnější věc, která stejně jako mnoho jiných, nemá moc přinést člověku vnitřní spokojenost. Člověk se může naučit být spokojený v hojnosti i v nedostatku (Fp 4,12), protože skutečné naplnění duše může dát jenom Pán Ježíš Kristus (Fp 4,13). V něm může mít křesťan nadbytek i nedostatek a není sváděn ani jedním k hříšnému jednání. Ale musí se učit od toho, který sedí po pravici Boží, k němu musí směřovat a jeho království hledat na prvním místě. Pak bude jeho nitro naplněno samotným Pánem a jeho pokoj a radost ovládnou celý život člověka.