Zamyšlení z Božího slova

Pojal jsem v nenávist všechno své klopotné pachtění pod sluncem, neboť jeho plody zanechám člověku, který bude po mně. (Kaz 2,18)

Nejmoudřejší z lidí, kteří kdy žili pod sluncem, Šalomoun, byl znechucen veškerým tím klopotným pachtěním sebe sama i všech dalších lidí. Tíha tělesnosti dopadala i na bedra tohoto starověkého mudrce. Nechtěl zde být ani chvíli déle, než je to naprosto nutné. Když poznáme nádheru věčného života, když zakusíme slastnou chuť toho, co nám Bůh ve své milosti a lásce připravil, když jsme osvíceni zábleskem budoucího požehnání, jehož se nám dostane, až opustíme tělo propadlé smrti, v němž nyní musíme žít, všechny krásy a rozkoše tohoto světa se nám začínají hnusit. I to nejlepší, co je spojené s tímto světem, bude zanecháno těm, kdo přijdou po nás – a jenom duše odevzdaná do Ježíšových rukou, se bude radovat z toho, co pro ni Pán připravil.

Pojal jsem nenávist k životu, zošklivilo se mi, co se pod sluncem děje. To vše je pomíjivost a honba za větrem. (Kaz 2,17)

Ó, jak je to přirozené a pochopitelné! Když člověk vidí marnost života, marnost svého úsilí, přestane vidět rozdíl mezi moudrostí a pošetilostí – a oprávněně, protože v jistém slova smyslu tu žádný rozdíl není, neboť moudrý i pošetilý jednoho dne vezmou za své – je snadné propadnout trudomyslnosti. Lehce se člověku zoškliví celý život a duše, která miluje Pána Ježíše Krista, touží jen po tom, aby Pán přišel co nejdříve. Ale Pán nás nepostavil do světa kvůli tomu, abychom jenom roztouženě vzdychali po tom světě budoucím, ale abychom v tomto světě byli svědectvím a žili zde k Boží slávě. Bůh stvořil svět pro člověka a ne člověka pro svět a s Boží moudrostí můžeme už nyní zakoušet plnost milosti, radosti i pokoje.

Vždyť po moudrém ani po hlupákovi nezůstane památka navěky; všechno, co bylo, bude v příštích dnech zapomenuto. Moudrý umírá stejně jako hlupák. (Kaz 2,16)

Moudrý i hlupák jsou jenom lidé, ani jeden z nich nezůstane navěky. V tomto ohledu není žádného rozdílu mezi lidmi – smrt je jistotou pro každého. Pokud však moudrost vede do Božího slova, které zjevuje cestu spasení, je tady také naděje, že moudrý uvěří v Pána Ježíše Krista a bude mít věčný život. Je nějaká naděje i pro hlupáka? Pokud zůstává jenom tím, komu chybí moudrost, i zde je naděje a s ní také zaslíbení, že i hloupý, který se z Boží milosti dostane na cestu spásy, nezbloudí, ale dojde až do cíle (Iz 35,8). Běda však všem, kteří se pyšně pozdvihují proti Bohu a prohlašují, že Bůh tu není – ty čeká spravedlivé odsouzení. 

Vždyť po moudrém ani po hlupákovi nezůstane památka navěky; všechno, co bylo, bude v příštích dnech zapomenuto. Moudrý umírá stejně jako hlupák. (Kaz 2,16)

Lidská paměť je krátká – snadno a rychle zapomene jak na moudrého, tak na hlupáka. A navěky nezůstane památka ani po jednom. Hloupost není třeba připomínat a jen málokdy se z ní můžeme poučit. Moudrost je zase obvykle určená do konkrétní situace, kde se projeví a kde je chválena, ale dalším pokolením už zůstává skrytá. Jediná moudrost, která zůstává navěky, je moudrost od Boha, kterou můžeme nalézt v Pánu Ježíši Kristu. V něm jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání (Ko 2,3). Když získáme jeho, získáváme moudrost, která je věčná, která zůstává a nikdy nebude zapomenuta. A díky němu a skrze něj nebudeme zapomenuti ani my, kteří v něj věříme a byli jsme přijati jako jeho děti. 

V srdci jsem si řekl: Co potkává hlupáka, potká i mne. Nač jsem tedy byl tak nadmíru moudrý? A v srdci jsem usoudil, že i to je pomíjivost. (Kaz 2,15)

Šalomoun podnikal velkolepé věci – kromě chrámu a svého paláce, nechal postavit řadu dalších staveb, zakládal vinice, sady, rybníky i lesy. Ale najednou to vypadá, jako kdyby všechna moudrost, kterou k tomu použil, byla k ničemu. Klade si otázku, jaký to má smysl být tak nadmíru moudrý – vždyť moudrý muž i pošetilec nakonec vezmou za své, oba jsou pomíjiví jako obláček páry nebo letní kvítí. Ale i když obojí je pomíjivost, moudrost nese více užitku než pošetilost a je ve všech směrech lepší než hloupost. Hlupákovi se obvykle nepovede dobře, a někdy se dobře nepovede ani moudrému, ale moudrost vede k poznání pravdy, která osvobozuje, vede člověka k Bohu a k evangeliu, které jsou cestou k věčnému životu. 

V srdci jsem si řekl: Co potkává hlupáka, potká i mne. Nač jsem tedy byl tak nadmíru moudrý? A v srdci jsem usoudil, že i to je pomíjivost. (Kaz 2,15)

Šalomoun přemýšlí o moudrosti, kterou je možné získat v tomto světě a vidí, že nemá žádný užitek pro věčnost. Moudrý i pošetilec nakonec zemře, jejich úděl je tentýž. Proč by tedy měl někdo usilovat o moudrost? Proč vůbec usilovat o něco lepšího v tomto světě, když stejný meč požere toho i onoho? Kde je v tom nějaká moudrost? Člověk často začíná s nějakým ideálem v srdci a končí v rozčarování nad prázdnotou, kterou mu tento svět nabízí. Ale Bůh to tak nevidí. Bůh stvořil svět moudře a dobře. Jemu se nikdo nebude vysmívat. Cokoliv je učiněno v Bohu a k jeho slávě, má smysl a dosahuje až na věčnost. Proto je třeba hledat na prvním místě Pána a jeho království a vše ostatní bude člověku přidáno.

Moudrý má v hlavě oči, kdežto hlupák chodí ve tmě. Avšak i to jsem poznal, že týž úděl potká oba dva. (Kaz 2,14)

I obyčejná lidská moudrost (někdy používáme slova „selský rozum“) může přinést velké požehnání a hojný užitek v tomto světě. Ale není-li to moudrost shůry, potom zůstane pouze v tomto světě a nepřekročí hranice toho přicházejícího. Spolu s tímto světem také zanikne, až Pán přijde spolu se svými svatými pro svou církev a k soudu tohoto světa. V tomto světle není mezi rozumným ani pošetilcem velký rozdíl, protože i ten nejmoudřejší z moudrých v tomto světě bude postaven před Boží soud a následně uvržen do ohnivého jezera, Protože neuvěřil v Božího Syna, Pána Ježíše Krista. Ale kdokoliv v něj věří, na soud už nepřijde, přešel už nyní ze smrti do života a stal se dědicem věčného požehnání.

Moudrý má v hlavě oči, kdežto hlupák chodí ve tmě. (Kaz 2,14)

Světlem těla je oko – a kdo je moudrý, udržuje ho v čistotě, tedy má oči v hlavě. Ale hlupák chodí ve tmě, žádné světlo mu nesvítí, a pokud přece jen něco zasvítí, je to jen žádost očí, která ho dovede do močálu hříchu. Každý člověk má oči, ale jenom ten, kdo je moudrý, je používá správně, dívá se před sebe, na cestu, rozhlíží se, aby věděl, kam šlape, předvídá zlo a vyhýbá se mu. A tím nejlepším světlem pro oko je světlo světa, Pán Ježíš Kristus. Kdo se dívá na něj, má v něm svou spravedlnost i své bezpečí, když on je nám světlem, spatřujeme světlo, když se na nás dívá on, máme jistotu Božích dětí, pokoj i radost. 

Shledal jsem, že moudrost nese více užitku než pomatenost, jako světlo dává větší užitek než tma. (Kaz 2,13)

I když dnešní fyzika dochází k tomu, že by to mohlo být i jinak, dosud se vždy mělo za to, že tma je jednoduše absencí světla. Kde chybí světlo, je tma. Světlo přemáhá tmu už jenom svou vlastní přítomností. Nejde o to, kolik ho je a v jaké koncentraci, jde o to, zda vůbec zde nějaké světlo – a spolu s ním také alespoň nějaká moudrost. To oboje přináší mnohý užitek, nejenom v podobě kázně, ale prostě svou přímou existencí. Kde moudrost tam je vždycky mnohem více užitku, než tam, kde není. A i když se bude jednat o moudrost v podobě tzv. selského rozumu, bude pokaždé neskonale více, než když vládne samotná pomatenost nebo temnota. Každá moudrost totiž stojí na pravdě a každá pravda svědčí o Kristu.

Shledal jsem, že moudrost nese více užitku než pomatenost, jako světlo dává větší užitek než tma. (Kaz 2,13)

Po všech pokusech Šalomoun zjistil, že v moudrosti tohoto světa ani v přirozeném poznání není to, co by mohlo uspokojit lidské srdce a jak moudrost, tak i pošetilost vedou k marnosti. Přesto přináší moudrost podstatně víc užitku než pošetilost, podobně jako světlo neskonale převyšuje tmu. Světlo ukazuje na život, tma představuje smrt, světlo je obrazem čistoty, temnota je synonymem špíny a hříchu. Světlo se používá k vyjádření milosti, temnota je znamením odsouzení. Ve světle chodíme s Bohem, v temnotě páchají hříšníci své nepravosti. Přirozené světlo se spolu s moudrostí tohoto světa může stát dobrým vodítkem k Pánu Ježíši Kristu a k jeho Slovu, které plné moudrosti shůry a pravdivého poznání Syna Božího. 

I pohlédl jsem a viděl moudrost i ztřeštěnost a pomatenost. Jaký člověk nastoupí po králi, jehož si ustanovili předtím? (Kaz 2,12)

Šalomoun se po všem svém zkoumání vrací zpátky na začátek a znovu přehlíží moudrost i pomatenost. Zkoušel se zabývat těmi nejmoudřejšími věcmi tohoto světa, ale nakonec shledal, že pokud je všechno jenom pro tento čas, není to nic jiného, než marnost. A tak znovu zkoumá, zda někde neudělal chybu. Znovu promýšlí veškerou moudrost i ztřeštěnost tohoto světa. Může někdo dojít k jinému závěru, než k němuž došel on? Může nějaký král, který nastoupí po něm, vykonat větší a lepší a velkolepější věci, než jaké vykonal on? Takový král skutečně přišel do tohoto světa, potomek Šalomouna, a jednoznačně odhalil prázdnotu světských tužeb i cílů. A přinesl plnost v království, které není z tohoto světa, ale je zakořeněné v něm samotném, v Pánu Ježíši Kristu.

I pohlédl jsem na všechno, co bylo mýma rukama vykonáno, na své klopotné pachtění, a hle, všechno je pomíjivost a honba za větrem; a žádný užitek z toho pod sluncem není. (Kaz 2,11)

Všechno dílo vlastních rukou naplnilo Šalomouna radostí. Přesto, když se ve své moudrosti nad tím vším zamyslel poněkud hlouběji, uviděl velmi jasně, že veškeré jeho pachtění je jenom pomíjivost. Týká se tohoto světa a odtud si člověk nic nevezme. Není to neužitečné, protože Bůh dal člověku práci, aby z ní měl obživu, ale není to věčné. Proto z toho není žádný skutečný, tedy věčný užitek. Ten může přijít jenom tehdy, když je dílo naplněno vírou v Pána Ježíše Krista, je motivované láskou k němu a jeho cílem je věčná naděje, která je v Kristu. Potom člověk staví stavbu, která svými důsledky skutečně přesahuje až na věčnost. Není to stavba fyzická, ale duchovní a není stavěná ke chvále člověka, ale k oslavě samotného Boha.

… a mé srdce se radovalo ze všeho, za čím jsem se pachtil a to byl můj podíl ze všeho mého pachtění. (Kaz 2,10)

Radost srdce není malý výsledek lidského pachtění. Samozřejmě že to není uspokojení srdce, protože to nastává jen tehdy, když srdce spočine v Bohu skrze víru v Pána Ježíše Krista. Ale i tak může všechno to lidské lopotění a úmorná námaha přinášet člověku radost. Je to odraz původního záměru našeho Stvořitele, který dal člověku práci už v zahradě Edenu ještě před pádem. A i když je nyní práce pod prokletím hříchu a přináší člověku dřinu a pot a leckdy i marnost, stále je tady jako součást původního Božího plánu a dává člověku určitý smysl, uspokojení i radost. Bez smysluplné práce zde může být jen málo skutečné radosti. A bez Spasitele, který naší práci dává věčný rozměr, nemáme žádný podíl na trvalé radosti.

… a mé srdce se radovalo ze všeho, za čím jsem se pachtil … (Kaz 2,10)

Lidské srdce je stvořené mimo jiné také pro radost. A může se skutečně radovat ze všeho, co v tomto světě nachází. Bůh stvořil svět tak, aby se lidé mohli radovat. I když žijeme ve světě, který vznikl až důsledkem Božího soudu a hněvu (což se projevilo celosvětovou potopou), stále je to svět, který zrcadlí Boží slávu, který vypravuje o díle jeho rukou. Stále se můžeme radovat z tolika věcí v tomto světě, že nestihneme poznat všechno, z čeho bychom se ještě radovat mohli. Dokonce i takové věci, za kterými se pachtí lidské srdce, mohou být zdrojem ohromné radosti a uspokojené. Přes to všechno je tato radost nakonec vždycky jenom dočasná a v plnosti může být uspokojena jenom v Bohu samotném skrze víru v Pána Ježíše Krista.

… svému srdci jsem neodepřel žádnou radost (Kaz 2,10)

Šalomoun dopřál to nejlepší každému ze svých smyslů a neodpíral ani svému srdci. Dával mu požehané a dobré věci, jimiž ho Bůh ve své dobrotě a přetékající hojnosti zahrnul. Protože s ním byla Boží moudrost, nehnal se za prázdnými a hloupými věcmi tohoto světa, ale za tím, co v tomto světě působí skutečnou radost a vůbec nic z toho svému srdci neodepřel. Ale mohou jakékoliv stvořené věci utišit hlad srdce, který do něho vložil Bůh? Hlad po Bohu samotném, protože člověk byl stvořen k Božímu obrazu a jeho srdce může být naplněno, nasyceno, uspokojeno jenom tehdy, když se ponoří do nekonečného oceánu poznání Boha a jeho lásky v Pána Ježíši Kristu. Pouze v něm je plnost veškeré radosti. 

V ničem, co si žádaly mé oči, jsem jim nebránil, (Kaz 2,10)

Ačkoliv Šalomoun zmiňuje pouze oči, nepochybně myslí všechny lidské smysly (zrak, sluch, čich, chuť, hmat), jimž nebránil v ničem dobrém. Bůh stvořil svět a člověka tak, aby člověk mohl zakoušet Boží dobrotu svými smysly, aby se mohl dívat na nádheru stvoření, slyšet tóny, které oslavují Boha, cítit vůně, které plynou z rozmanitých květů, ochutnat nejrůznější lahůdky, které Bůh stvořil pro radost lidskému srdci a nahmatat veškerou krásu Božího stvoření. Veškerá rozmanitost celého Božího díla svědčí o něm a ukazuje na něj a Boží člověk se může radovat z každé jednotlivosti, kterou mu Bůh dává. Přesto se lidské smysly nemohou naplnit těmito vnějšími věcmi a potřebují být uspokojeny samotným Bohem, který se nám zjevil v Pánu Ježíši Kristu (1J 1,1). 

Stal jsem se velikým a předčil jsem všechny, kteří byli v Jeruzalémě přede mnou; nadto při mně stála má moudrost. (Kaz 2,9)

Co to bylo za moudrost, která stála při Šalomounovi? Byla to Boží moudrost, kterou si Šalomoun vyžádal od Boha a kterou ho Bůh ve své dobrotě zahrnul – a kromě ní mu dal také velikou slávu a bohatství (1Kr 3,11–13). Boží moudrost je dostupná pro každého, kdo by ji chtěl mít – neskrývá se, ale volá na nárožích na lidské syny, zve je k sobě, ale oni nechtějí přijít. Plnost Boží moudrosti se zjevila v Pánu Ježíši Kristu – to on stál se Šalomounem, který je jeho předobrazem, v každém jeho velkolepém díle. A úplně stejně stojí s každým, kdo se na něj spolehne, kdo se sytí jeho Slovem, aby poznal jeho osobu a jeho dílo, kdo věří a ve víře jedná.

Stal jsem se velikým a předčil jsem všechny, kteří byli v Jeruzalémě přede mnou; nadto při mně stála má moudrost. (Kaz 2,9)

Šalomoun se pustil do díla – chtěl prozkoumat všechnu lidskou moudrost a všechno lidské umění. Nezačínal od nuly, protože jeho otec David udělal mnoho příprav, jak pro stavební práce, tak i v otázce podmanění si okolních království. Moudrý syn stavěl na tom, co mu zanechal jeho otec. A Bůh mu v tom všem mocně požehnal. Stal se tak velikým, jako nebyl nikdo z Izraele před ním a nikdo po něm. Svou velikostí a slávou jasně ukazoval a stále ukazuje na jiného potomka Davidova, který byl vyvýšen nad všechny mocnosti a síly a jemuž bylo dáno jméno, nad každé jméno, jak v tomto světě, tak v tom budoucím – na Božího Syna a našeho Spasitele, Pána Ježíše Krista.

Nahromadil jsem si také stříbro a zlato a zabral i vlastnictví králů a krajin; opatřil jsem si zpěváky a zpěvačky i rozkoše synů lidských, milostnice. (Kaz 2,8)

Šalomoun poznává všechno, co je v tomto světě považováno za dobré – nahromadil veliké bohatství, zabral vlastnictví králů a opatřil si ty, kteří způsobovali rozkoš přímo jemu. Udělal skutečně všechno, co mohl, aby poznal, co dobrého je na všech věcech, které lidi v tomto světě dělají. Ale konec toho všeho byl: „Pomíjivost, samá pomíjivost!“ I kdyby člověk získal celý svět, ale ztratil svou duši, za co by ji mohl získat zpět, ptal se Pán Ježíš. Duše je nad všechno stříbro a zlato, nad všechno bohatství králů, nad všechny lidské rozkoše. Zachránit svou duši znamená spolehnout se na kříž Pána Ježíše Krista a na jeho zástupnou oběť a z jeho milosti mít skrze víru věčný život v jeho jménu.

Nakoupil jsem si otroků a otrokyň a měl jsem i doma narozenou čeleď, stád skotu a bravu jsem měl víc než všichni, kdo byli v Jeruzalémě přede mnou. (Kaz 2,7)

Všechno pod nebem má svůj čas a všechno má sloužit k Boží slávě. To je výzva z Nového zákona, který nám říká, že všechno, co děláme, máme činit k Boží slávě (1K 10,31). Šalomoun konal velkolepá díla nikoliv pro svou vlastní oslavu, ale ke slávě Boží. Dokonce nakupoval otroky a otrokyně, získával nejrůznější služebníky pro svůj dům a pro svou potřebu ke slávě Boží. Všechny tyto služebníky podřídil zákonu Božímu a vedl je k tomu, že mají sloužit Hospodinu. V tom je nádherným obrazem Pána Ježíše Krista, který nás koupil za cenu svého vlastního života, abychom byli jeho majetkem, jeho otroky, jeho vlastnictvím, a abychom skrze něho a v něm sloužili Bohu, našemu Otci a jeho na věky oslavovali.

… zřídil jsem si i vodní nádrže pro zavlažování lesních porostů. (Kaz 2,6)

Moudrý hospodář dobře ví, že bez vody se neobejde. Zahrady, vinice, sady a dokonce i louky a lesy potřebují dostatek vody. Bez vody se země mění v poušť. Ale vodní nádrže mohou přinášet ještě další užitek v podobě chovu ryb. Šalomoun nechal vybudovat mnoho různých nádrží a mnohé z nich sloužily k tomu, aby lesní porosty udržely svou vláhu. Znovu zde vidíme ohromnou moudrost tohoto Bohem obdarovaného vládce a současně můžeme přemýšlet nad tím, odkud získáváme závlahu pro svůj vlastní život, pro svou duši. Nemají to být naše vlastní rozpukané cisterny, které vodu neudrží, ale musí to být samotný Duch svatý, který bude pramenem v našem životě a způsobí, že proudy živé vody poplynou z našeho nitra. 

… založil si zahrady a sady a v nich vysadil kdejaké ovocné stromoví … (Kaz 2,5)

Staré rčení říká, že muž má zasadit strom, postavit dům a zplodit dědice – Šalomoun vysadil zahrady a sady a v nich kdejaké stromoví. Bůh postavil člověka (Adama) do zahrady (Edenu) a přikázal mu, aby se o zahradu staral. A i když byl člověk kvůli svému hříchu ze zahrady vyhnán, stále se má starat o zemi, kterou mu Bůh dal. Nechávat úrodnou půdu ladem a nezúrodňovat neúrodnou je nejenom projevem hlouposti a lenosti člověka, ale také vzpourou proti Bohu. Úroda ze zahrad a ovoce ze sadů může nasytit mnoho lidí. Bůh dokonce zaslíbil, že „až na vás bude z výše vylit Duch, poušť se stane sadem“ (Iz 32,15). Bůh ve své milosti dělá úrodnou zahradu a sad ze skalnaté půdy našich srdcí.

Podnikal jsem velkolepá díla, postavil jsem si domy, vysázel vinice, (Kaz 2,4)

Šalomoun se rozhodl zjistit, co dobrého mají lidé ze svého díla, které pod sluncem konají, takže se sám pustil do práce. Nešlo mu o poznání marností nebo hloupostí, nelelkoval ani nechytal mouchy, ale podnikal velkolepá díla. Nesnažil se o to, aby vystavěl sám sobě nějaký pomník, ale aby udělal něco, co bude užitečné a současně povznášející a veliké. Vybudoval si palác, jemuž nebylo rovno v tehdejším světě, postavil chrám svému Bohu, který byl naprosto jedinečný a ohromující. Vysázel vinice, které přinášejí užitek nejenom v podobě vína a rozinek, ale také jako místo, kde se člověk může potěšit zelení a občerstvit hrozny. Kéž bychom i my mohli budovat velkolepé dílo k Pánově slávě ve vlastních životech a být dobrými dělníky na jeho vinici. 

Usmyslil jsem si, že své tělo osvěžím vínem, ačkoli mé srdce tíhne k moudrosti, a že se chopím té pomatenosti, dokud nezjistím, co dobrého pod nebem mají lidští synové z toho, co konají ve vyměřených dnech svého života. (Kaz 2,3)

Každému člověku je dán vyměřený čas a nikdo neví, kolik mu ho ještě zbývá. Obvykle teprve s přibývajícím věkem si ho člověk začne víc vážit. A tento může strávit špatně nebo dobře, leností, neužitečnými a prázdnými činnostmi, hloupostmi nebo dokonce zlým jednáním – nebo může stavět na dobrém základu, jímž je Pán Ježíš Kristus ze zlata, stříbra a drahého kamení skutků, které Pán připravil pro ty, kteří ho milují. Užitečná díla vykonaná v Kristu, k jeho slávě a podle jeho vůle vedou k požehnání a k radosti, k pokoji v srdci i k pokoře, protože jsou vykonané s vědomím toho, že to je Pán sám, kdo skrze člověka jedná. Neužitečné činnosti vedou k odsouzení a k uvržení do temnot, kde je pláč a skřípění zubů.

Usmyslil jsem si, že své tělo osvěžím vínem, ačkoli mé srdce tíhne k moudrosti, a že se chopím té pomatenosti, dokud nezjistím, co dobrého pod nebem mají lidští synové z toho, co konají ve vyměřených dnech svého života. (Kaz 2,3)

Šalomoun se rozhodl osvěžit se vínem, které smísila paní moudrost (Př 9,2). Nechtěl se opíjet, ale najít osvěžení pro své tělo, potěšit se chutí vína. Z toho, co zakusil předtím, nevykřesal žádný velký plamínek naděje, nenašel nic, co by ho potěšilo a utěšilo jeho duši. Proto hledá osvěžení těla, aby mohl dělat další kroky k hledání a zkoumání moudrosti. Kéž bychom se i my občerstvovali „novým vínem“ (Lk 5,38), tedy novou smlouvou, která byla zpečetěná Kristovou krví a kterou si připomínáme, když se jako církev scházíme, lámeme chléb a pijeme víno, jak nám Pán přikázal, dokud on nepřijde. Kéž je toto „víno“ neustálou posilou do našeho každodenního chození s Pánem Ježíšem Kristem.

O smíchu jsem řekl: Je to ztřeštěnost, o radosti pak: Co to provádíš? (Kaz 2,2)

Lidský smích bývá jen výjimečně svatým a zbožným smíchem. Bůh se směje svévolníkům, když kují své pikle proti němu a chtěli by ho sesadit z jeho trůnu (Ž 2,2–4). Tento smích je skutečně svatý. Ale lidský smích je obvykle ztřeštěností. Může být Bohem danou milostí, tedy únikem a ulehčením v těžkostech, ale častěji je posměchem, výsměchem, radostí z cizího neštěstí. Je zajímavé, že nikde v Písmu nečteme o tom, že se Pán Ježíš smál. Přesto je to právě on, kdo opravdu hodně mluví o radosti, dokonce přikazuje svým učedníkům, aby se radovali. Ale skutečná radost je jenom v něm, z něj a skrze něj, v té požehnané pravdě, že moje jméno je zapsané v nebesích.

Řekl jsem si v srdci: Nuže, teď to zkusím s radovánkami a popřeji si dobrého. A hle, také to je pomíjivost! (Kaz 2,1)

Kazatel to chtěl zkusit s radovánkami a popřát si dobrého … Na tom není nic špatného – Bůh stvořil celou řadu věcí pro radost lidskému srdci, k potěšení a uspokojení. Ale nic stvořeného nakonec nemůže v plnosti uspokojit lidskou duši. Do žádné radosti tohoto světa není možné vložit své srdce tak, aby bylo cele naplněno pokojem a požehnáním, aby bylo uspokojeno a přestalo toužit po další radosti a dobrotě. Ale nekonečný Bůh má tu moc – když srdce odpočine v Bohu, když duše spočine v jeho pokoji a v radosti, potom má člověk všechno, po čem tolik toužil, potom je uhašena žízeň duše, která dychtí po věčnosti. V Ježíši Kristu nachází odpočinek, uspokojení, utišení, pokoj, radost a nekonečné dobro. 

Řekl jsem si v srdci: Nuže, teď to zkusím s radovánkami a popřeji si dobrého. A hle, také to je pomíjivost! (Kaz 2,1)

Každé lidské předsevzetí začíná v srdci. Šalomoun promlouvá ke svému srdci, radí se s ním a zkoumá, jakou cestou se má vydat. Ale může být lidské srdce dobrým rádcem? Copak o něm Pán neříká, že je nepřevrácenější věcí pod sluncem a nevyléčitelné (Jr 17,9)? Přirozená moudrost i vědění selhaly a nepřinesly žádné uspokojení, proto se Šalomoun obrací jinam. Kam nás to ale může dovést, když se obrátíme sami k sobě, do svého nitra, ke svým pocitům a domněnkám? Také to je pomíjivost! Pouze Boží slovo stojí pevně v nebesích na věky (Ž 119,89) a to hlavní v něm je pravda (Ž 119,160). Sem je třeba se obrátit, tohoto Slova se musíme držet, abychom došli k tomu, co je nepomíjitelné – život v Pánu Ježíši Kristu.

… neboť kde je mnoho moudrosti, je i mnoho hoře, a čím víc vědění, tím víc bolesti. (Kaz 1,18)

Nabývání poznání o tomto světě a o všem, co je na něm, přináší mnohé užitky, požehnání a občas i nějakou radost, ale ruku v ruce s tímto věděním jde také bolest, protože všechno je únavné a jednotvárné a směřuje to k marnosti. To nás ovšem nesmí odradit od touhy po smysluplném vědění, potřebujeme však mnoho trpělivosti, abychom překonali zármutek a bolest, které se s ním spojují. Jediné poznání, které přináší skutečnou a věčnou radost je poznání Boha a toho, kterého poslal, jeho syna, Pána Ježíše Krista. Když poznáváme jeho dílo a jeho osobu, nacházíme v tom potěšení, útěchu a radost, které nenajdeme nikde v tomto světě – z takového poznání budeme mít užitek po celou věčnost.

… neboť kde je mnoho moudrosti, je i mnoho hoře, a čím víc vědění, tím víc bolesti. (Kaz 1,18)

Touha po moudrosti je dobrá a může člověka skutečně nakonec přivést k Boží moudrosti. Její začátek je bázeň před Hospodinem a vede k tomu, že člověk počítá náklady. Cena za moudrost je opravdu vysoká. Je s ní spojené mnohé hoře. Šalomoun velmi dobře ví, o čem mluví. Jak mu asi bylo, když musel nařídit, aby mečem rozetli napůl novorozeně, o něž se hádaly dvě nevěstky, aby tak zjistili, která z nich je jeho matkou (1Kr 3,16–28). Navzdory tomu, že ten příkaz byl zkouškou, musel mu trhat srdce! Přesto byl nejvyšším projevem Boží moudrosti v jeho životě. Přesně totéž platí o kříži – zde je všechna Boží moudrost, z níž se radujeme, a přece nám to drásá srdce, když se díváme na ukřižovaného Pána.