Zamyšlení z Božího slova

Lépe je, když neslibuješ, než když slíbíš a nesplníš. (Kaz 5,4)

Slib je dobrovolný závazek. Člověk nemusí slibovat, když nechce, ale pokud slíbí, je to závazek, který musí splnit. Je lepší neslibovat, než se zavázat slibem a potom ho nesplnit. Mezi těmi, kdo smějí pobývat na Hospodinově svaté hoře, jsou ti, kteří nemění, co odpřisáhli, i kdyby to mělo být k jejich škodě (Ž 15,4). Bůh nám ukazuje, jak moc si cení přímosti a poctivosti. Ale nad to vše je lepší a Bohu příjemnější moudrost, která se nezavazuje sliby, ale jedná v souladu s tím, co říká. Je hluboko zakotvená v pravdě a je čistá, protože přichází shůry, od Boha, který nemůže lhát, který je zdrojem pravdy a všechno, co slíbil, do puntíku splní. 

Co slíbíš, to splň! (Kaz 5,3)

Zdá se, že je to velmi jednoduché a černobílé – tvé slovo ať je „ano, ano“ a „ne, ne“. Co je nad to, je ze zlého (Mt 5,37). Nejde jenom o sliby a o sliby Bohu, ale jde o slova, o přístup, o celý způsob života. A i když jsou v tomto světě věci, které leckdy úplně černobílé nejsou, v naprosté většině případů je možné se postavit černobíle. Buď mohu z celého srdce zastávat pravdu, nebo se mohu snažit dělat kompromisy a poskakovat na obě strany. Jedná se o pravdu a přímost – dvě věci, které jsou základem skutečné zbožnosti a bez nichž není možné skutečné chození s Bohem. Získej pravdu, zamiluj se do ní, drž se jí a jednej podle ní!

… neboť v hlupácích nemá Bůh zalíbení. (Kaz 5,3)

Hlupák je každý, kdo se vzpírá Bohu, kdo ho neposlouchá, kdo odmítá cesty Boží moudrosti, její rady i ponaučení (Př 1). Až přijde soužení a tíseň Boží moudrost se takovým vysměje (Př 1,26). Stejně se Bůh dívá na každého, kdo se ukvapuje ve svém srdci a svými slovy, kdo dělá závazky vůči Bohu, ale k jejich plnění se nemá. Bůh chce vidět věrnost, která se nebude projevovat prázdnými slovy, ale která dojde naplnění ve skutcích. Muž, který klame slibováním darů, je jako mraky s větrem, ale bez deště (Př 25,14). Kromě falše a podvodu je takový člověk nepochybně hlupákem, protože nedokáže a nechce stát za svým slovem. A jenom v Kristových ranách může najít skutečnou moudrost.

Ty, když se zavážeš Bohu slibem, splň jej bez meškání. (Kaz 5,3)

Když nás Boží slovo vede k tomu, abychom neslibovali nebo nepřísahali (Mt 5,34; Jk 5,12), mluví přesně o takovém závazku, který je učiněn Bohu. Nemáme přísahat, ale naše slovo má být ano, ano a ne, ne. Co slíbíme Bohu, musíme bez meškání splnit. Bůh je sice v nebi, ale nebe je Božím trůnem, takže znovu je tady řeč o veliké slávě, která doprovází každý slib, který je daný Bohu. Kdo slibuje a neví komu, je hlupák. Kdo se ukvapuje, protože si myslí, že Bůh je v nebi, tedy daleko a proto člověk nemusí spěchat se splněním svého slibu, je taktéž pošetilcem, v němž Bůh nemá zalíbení. Kéž Pán Ježíš učiní naší cestu přímou, aby byl náš život prozářen pravdou jeho Slova.

Po mnohé lopotě přichází sen; hlupák se ozývá mnoha slovy. (Kaz 5,2)

Když nechá hlupák zavřená ústa, může být dokonce pokládán za moudrého (Př 17,28). Ale obvykle to tak dlouho není – jedná se o hlupáka a množství slov je jeho „ozdobou“. Nedokáže mlčet, ale musí se ke všemu vyjádřit, všechno okomentovat a zjevně se nespokojí s málem slov, ale ozývá se mnoha slovy. Podobně vypadá také jeho modlitba. Možná dokonce vyznává, že množstvím slov Pána Boha nepřesvědčí, ale jeho jednání se neshoduje s tímto vyznáním. Jeho srdce není spokojené v Bohu, nýbrž přetéká množstvím pošetilosti, a jeho ústa je „jenom“ vynášejí na povrch. Nerozumí tomu, že mluví ke svatému Bohu, ale chovají se jako pošetilci, kteří rozsévají množství bezcenných a prázdných slov kolem sebe. 

Po mnohé lopotě přichází sen; hlupák se ozývá mnoha slovy. (Kaz 5,2)

Je tady příčina a důsledek v souvislosti s modlitbou. Úmorná vyčerpávající lopota naplňuje mysl sny, které jsou spíše ke škodě než k užitku. Člověk, který se nadmíru zaobírá péčí o své živobytí, je často zabrán do snů o tom, jak se bude mít lépe a nebude se muset starat. Jeho srdce, mysl a ani jeho slova se nesoustředí na slávu Boží, na úctu před Bohem, na tichou a pokojnou zbožnost. Místo toho se zabývá sny, které se nikdy nestanou skutečností, nejsou nikdy převedeny do skutků, nevedou ke slovům chvály a k modlitbám, které by mohly vést k jejich naplnění. Je to jen plané snění o tom, co by, kdyby … Všechnu svou starost vložte na něj, neboť mu na vás záleží (1Pt 5,7).

… tak ať jsou nemnohá tvá slova. (Kaz 5,1)

Ani náš Pán neměl problém s tím, aby opakoval svou modlitbu a to hned několikrát, když se v Getsemane modlil za to, aby od něj Otec odňal kalich, který mu byl určen (Mk 14,39). A svým učedníkům dával za vzor vdovu, která vytrvale chodila za nespravedlivým soudcem s tím, aby se ujal její pře. Přesto také vyučoval, že člověk nebude vyslyšen kvůli množství svých slov. Není tedy problém v tom, aby se člověk modlil celou noc nebo aby s vroucí horlivostí opakoval stejná slova, ale je zakázáno modlit tak, jak to dělají pohané – aby bylo slyšet mnoho slov, aby to bylo mluvení pro mluvení, aby to vypadalo velmi svatě, protože je to velmi dlouhé. Každý člověk ať je rychlý k naslouchání, pomalý k mluvení!

… neukvapuj se v srdci … vždyť Bůh je v nebi a ty na zemi … (Kaz 5,1)

Dej si pozor na své srdce, když máš pronést slovo před Pánem – on je vznešený a svatý. Pán Ježíš učil své učedníky, aby se modlili slovy „Otče náš, který jsi v nebesích“ (Mt 6,9). Vždy si máme připomínat, že náš Bůh je velký a přebývá na výšině, zatímco my jsme na místě, které je podnoží jeho nohou. My jsme hlína a prach, polní kvítí, které tu chvíli je a pak už není, ale náš Bůh přebývá na nejvyšších místech a nebesa nebes ho nemohou pojmout. Je vyvýšený, svrchovaný, dělá všechno, co chce. Proto k němu musíme přistupovat s velikou úctou a s bázní a vždycky důkladně zvažovat, jaká slova vypouštíme ze svých úst a čím je naplněné naše srdce. 

… neukvapuj se v srdci, když máš pronést slovo před Bohem. (Kaz 5,1)

Není nic jednoduššího než pronášet ukvapená slova před Bohem. Naše povrchnost a neochota přemýšlet ve svém srdci, rozjímat – nejenom nad Božím slovem, ale i nad vlastními slovy – nás vedou k tomu, že se snadno proviňujeme před Boží tváří. Pod zbožnou frází „vylévání srdce před Pánem“ lidé často plácají nesmysly a pronášejí prázdná, hloupá a neužitečná slova, aniž by si uvědomovali, že jsou určena Králi králů. Bůh nebude pohnut množstvím slov ani jejich krásou či vzletností, ale může být dotčen jejich prázdnotou, nevhodností nebo lehkovážností s níž jsou pronášena. Mnohdy je jistě mnohem lepší dát si spolu s Jobem ruku na ústa, vyznat vlastní bezvýznamnost (Jb 40,4) a nechat se poučit od Vševědoucího. 

… neukvapuj se v srdci … (Kaz 5,1)

Dávej pozor na své srdce, hlídej si ho, střez ho nade všechno ostatní. Vždyť ze srdce vychází život (Př 4,23). Neukvapuj se v srdci! Co na srdci, to na jazyku – ukvapené srdce znamená hříšná ústa, protože ústa mluví, čím srdce přetéká a pokud přetéká ukvapeností, což je pošetilost, budou ústa chrlit pošetilost. Zachovej své srdce v pokoji, protože kdo věří, nemusí spěchat (Iz 28,16). Srdce, které spočívá v Pánu a je naprosto spokojené v jeho milosti, bude srdcem, které se neukvapuje ve svých závěrech, ve svých soudech, ve svém rozhodování, ale bude hledat Pánovu vůli v pokoji, se vší milostí, kterou od Boha přijímá. Svěř své srdce Ježíši a už nikdy nemusíš spěchat a jednat ukvapeně, ale vždy budeš jednat v lásce a pokojně. 

Ústa spěšně neotvírej … (Kaz 5,1)

Jak málo slov stačí k tomu, aby bylo řečeno mnoho věcí! Ústa jsou skutečně takovým otevřeným oknem do srdce/duše člověka. Čím srdce přetéká, to ústa mluví (Mt 12,34). A kdo odpovídá dřív, než vyslechne druhého, dopouští se pošetilosti a měl by se rdít hanbou (Př 18,13). Každý člověk by měl být pomalý k naslouchání a pomalý k mluvení. Je snadné mluvit bez znalosti souvislostí, bez pochopení, bez lásky. Ale Boží slovo říká, že Bůh vidí do nitra člověka a posuzuje ho podle jeho srdce. Proto neotvírej spěšně ústa! Vyznej Pána Ježíše svými ústy, věř v něj ve svém srdci a jednej v souladu s tímto svým vyznáním i vírou!

Pohotovější buď k slyšení než k přinášení obětí jak hlupáci; ti ani nevědí, že činí něco zlého. (Kaz 4,17)

Hlupák je nepoučitelný, proto neví a nechápe, že dělá něco zlého. Hloupost úplně zaslepuje a ohlušuje, takže hlupák neslyší volání Moudrosti, která stojí u vchodů do městských bran a volá všechny, kdo jdou kolem, aby přišli k ní, ani nevidí nádheru domu, který vystavěla (Př 9). Moudrý je pohotový k slyšení, bere si k srdci rady a napomínání a jeho oběti nejsou marné, ale Bůh v nich má zalíbení. Moudrý naslouchá jak slovům moudrých, v jejichž společnosti se rád nachází, tak samotnému Bohu, když promlouvá se svém Slově. Drží se Slova života a osvěcuje jím svou cestu, zatímco cesta hlupáka se ubírá temnotou a on o tom ani neví a nevšímá si toho. 

Pohotovější buď k slyšení než k přinášení obětí … (Kaz 4,17)

Kazatel připomíná místo slyšení ve zbožnosti. Naslouchat je lepší, než přinášet oběti. Naslouchat lidem, ujít s nimi kus cesty, vyjádřit svou účast a porozumění, prokázat milosrdenství – pokud toto chybí, je třeba klást si otázku, s jakým postojem jsou přinášeny oběti Bohu (viz Iz 1,13–17). A především naslouchat Bohu, poslouchat jeho Slovo, rozjímat o něm a jednat podle něj, to je podle samotného Hospodina výtečnější než obětní hod, než tuk beranů (1S 15,22). Oběť svévolníků má Hospodin v ohavnosti, ale raduje se z těch, kdo jsou přímého srdce a má zalíbení v jejich modlitbách (Př 15,8). Takové srdce přináší oběti chvály i milosrdenství a především dává sebe sama Bohu jako oběť živou, svatou a Bohu milou. 

Dej si pozor na každý krok, když jdeš do Božího domu. (Kaz 4,17)

Zbožný (přinejmenším zpočátku) král Šalomoun dobře věděl, že k Bohu musí přistupovat s velikou bázní. Jde tak daleko, že nabádá člověka k tomu, aby si dával pozor na každý krok, když jde do Božího domu, aby zkoumal své srdce i své cest – zda jsou jeho cesty přímé před Pánem a zda je jeho srdce čisté. Na každém kroku může člověk upadnout, uklouznout, vzdálit se od Boha, znečisti se nebo se namočit do hříchu. A věřící Nové smlouvy musí být ještě ostražitější, protože Duch svatý si z něj, z jeho těla, učinil svůj chrám, takže každý krok je cestou (do) Božího domu. Proto musí být každý krok křesťana svatý a jeho pohled se musí neustále upírat k Pánu Ježíši Kristu. 

Nesčetný byl všechen lid, jemuž byl v čele, ale radovat se z něho nebude už příští pokolení. Věru i to je pomíjivost a honba za větrem. (Kaz 4,16)

Zde je další pomíjivost, kterou Šalomoun popisuje. I když původně za králem stálo obrovské množství lidu, bude stačit jen pár let a tito lidé pominou. Nezbydou ani oni ani ten, kdo jim stál v čele.  Další pokolení se bude muset spokojit s novým králem, který nastoupí po tomto. Starý král pomine a právě i ti, kteří ho poslouchali. Ale kromě toho je tady ještě král, který usedl na trůn svého otce Davidu, byla mu dána veškerá moc na nebi a na zemi. A i když v tuto chvíli není jeho vláda všem lidem, jednoho dne bude zjevena a on zazáří ve své slávě a nádheře a jeho lid ho bude uctívat na věky věků. 

Shledal jsem, že všichni živí, ti, kdo chodí pod sluncem, byli při tom druhém, při chlapci, jenž nastoupil po něm. (Kaz 4,15)

Nezdá se, že by Šalomoun chválil moudrost lidu – spíš to vypadá, že poukazuje na jeho přelétavost. Lid se nabažil starého vládce, ale nikoliv kvůli jeho hlouposti – prostě proto, že vládl již příliš dlouho a nový vládce znamenal nějakou změnu. Přesně tak to často bývá, že lidé příliš dobře nerozumění tomu, co dělají, nerozlišují, protože nepřemýšlejí. Přemýšlení je těžké a mnohdy skutečně bolí, zatímco změna je snadná a slibuje něco jiného. Lidé se rychle nabaží toho, co je zde nějakou dobu a nezáleží na tom, zda je to dobré, či špatné, zda je vládce moudrý, či hloupý. Je to lehkomyslnost a nestálost, která vítá cokoliv nového. Jeden den se raduje z přicházejícího Krále, zatímco druhý den volá: „Ukřižuj ho!“

Vyšel z vězení a stal se králem, narodil se jako chuďas a došel království. (Kaz 4,14)

Jednou ze čtyř věcí, kterou země nemůže unést, je otrok, který kraluje (Př 30,22)). A jinde čteme, že chudý muž, který utiskuje nuzné, je jako déšť, který odplavuje půdu, ale nedává chléb (Př 28,3). Obojí mluví o člověku, který se nepoučil z toho, v čem žil a co zakusil. Zůstal hlupákem a jako hlupák se stal autoritou nad ostatními. Nerozumí tomu, proč je na místě, na které ho Bůh postavil, nechápe v čem je spravedlnost, právo a pravda, ani jak má tyto věci prosazovat vůči těm, kdo jsou slabí a nemohou se jich domoci. Chvála Bohu za jeho Syna Ježíše Krista, krále, který odložil všechnu svou slávu a stal se chudým kvůli nám, aby my, jeho chudobou zbohatli (2K 8,9). 

Lepší nuzný moudrý chlapec než starý král, ale hloupý, který nedovede přijmout poučení. (Kaz 4,13)

Hle, jak jednoduše Šalomoun popisuje hloupost: „Nedovede přijmout poučení.“ To je základ a podstata hlouposti. Moudrost je na dosah, dokonce volá a zve, ale hloupost si vystačí s pasivitou, se zatvrzelým srdcem, se neslyšícíma ušima. A pokud přece jen slyší, reagují na lživá slova v líbivém pozlátku: „Kradená voda je sladká a pokoutný chléb blaží“ (Př 9,17). Nezáleží na stáří člověka, ale na ochotě srdce. Nezáleží na zkušenostech, ale jde o moudrost. Nezáleží na souhlasu s poučením, radou nebo napomenutím, ale na jednání podle nich. Kdo slyší a nejedná, klame sám sebe (Jk 1,22). Takový člověk je hlupák, i kdyby to byl král! A je-li králem, hřeší proti Bohu, který ho ustanovil, svádí lid a proviňuje se proti němu. 

Lepší nuzný moudrý chlapec než starý král, ale hloupý, který nedovede přijmout poučení. (Kaz 4,13)

Dokonce i chlapec, nuzný mladík, může být moudrý. To bylo něco, co sám Šalomoun zakusil na vlastní kůži. Jako mladíček byl povolán k tomu, aby nastoupil na trůn po svém otci Davidovi. A od Boha žádal jenom jedno jediné – aby měl moudrost. A Bůh ho obdaroval takovou moudrostí, jakou neměl nikdo před ním ani po něm a spolu s ní ho zahrnul také bohatstvím a slávou. Bůh zaslibuje, že každého, kdo k němu volá s prosbou o moudrost, vyslyší, a obdaruje ho moudrostí shůry, která je „čistá, dále mírumilovná, ohleduplná, ochotná dát se přesvědčit, plná slitování a dobrého ovoce, bez předsudků a bez přetvářky“ (Jk 3,17). Plnost této moudrosti je Pánu Ježíši Kristu, v němž jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání.

Přepadnou-li jednoho, postaví se proti nim oba. A nit trojitá se teprv nepřetrhne! (Kaz 4,12)

Pokud se někdo zlý chystá přepadnout nebo okrást jednoho, přátelství a spojenectví s druhým ho může zachránit. Když se satan snaží útočit na osamělého křesťana, snadno ho dostane do léčky a svede k hříchu. Ale pokud je křesťan ve společenství, pokud je podpírán bratrem nebo sestrou, mohou se společně postavit nepříteli i jeho vábení a obstát ve víře. A co teprve trojitá nit! Ať už mluvíme o fyzické komunitě, o rodině či místním společenství, nebo o rodině víry, obojí nám pomáhá nepoddat se zlému nepříteli. A i kdybychom mluvili jenom o dvou křesťanech, můžeme vždycky počítat s dalším, který přítomný všude tam, kde se dva nebo tři sejdou v jeho jménu – s Pánem Ježíšem Kristem. S ním nelze nevyhrát!

Také leží-li dva pospolu, je jim teplo; jak se má však zahřát jeden? (Kaz 4,11)

Osamělý člověk může sám sebe jen obtížně zahřát – jsou potřeba alespoň dva, aby se mohli opřít jeden o druhého a rozproudit v žilách krev. Tato pravda, stejně jako mnohé jiné, platí jak tělesném slova smyslu, tak také v duchovním. I když jsme spaseni osobně a jenom jako jednotlivci, každý sám za sebe, společně se stáváme tělem. Víra jednotlivce, zůstane-li sám, bude obvykle chřadnout, uvadat a chladnout. Teprve když se spojí s bratrem nebo sestrou, začne se rozněcovat žár Kristovy lásky, která se může vylévat na druhého. Srdce se rozehřeje vírou a zapálí se láskou ke Spasiteli, který nás zachránil ke chvále své slávy, abychom v jednotě Ducha podpírali jeden druhého a budovali se navzájem v milosti a v pravdě. 

Upadne-li jeden, druh jej zvedne. Běda samotnému, který upadne; pak nemá nikoho, kdo by ho zvedl. (Kaz 4,10)

Bůh je plný milosti a slitování! Stvořil člověka tak, aby byl člověk pomocí svému bližnímu. A protože jsme všichni z jednoho člověka, jsme všichni příbuzní jeden pro druhého, je každý bližním tomu druhému. Jsme stvořeni podle Božího obrazu, nejsme tu proto, abychom ničili jeden druhého, abychom Boží obraz bořili, ale abychom ho pozvedali a budovali. V tomto smyslu by zde neměl být nikdo osamělý, kdo by neměl nikoho, kdo by ho zvedl. A jakkoliv se člověk ve svém hříchu odcizil druhým i Bohu, přesto Bůh poslal svého Syna, aby hledal a spasil, co zahynulo, aby zachránil ztracené, pozvedl zlomené, napravil zničené. Pán Ježíš nedolomí nalomenou třtinu a neuhasí doutnající knot, ale postará se o každého, kdo k němu volá.

Lépe dvěma než jednomu, mají dobrou mzdu ze svého pachtění. (Kaz 4,9)

Bůh nestvořil člověka k tomu, aby byl osamělý, ale stvořil ho ke vztahu. Na prvním místě měl mít člověk vztah s Bohem, a měl ho. Ale nevěra Bohu a následná vzpoura všechno zničily. Člověk se odcizil a vzdálil nejenom Bohu, ale také svým bližním a dokonce i sám sobě. Přesto ho jeho osamělost netěší a touží po vztazích, v nichž by mohl být, touží po bližních, jimž by mohl důvěřovat, touží po věčnosti, a tedy – aniž by to věděl a svou vůlí chtěl – touží po Bobu samotném. A jeho duše nedojde pokoje a naplnění, dokud nespočine v Bohu skrze víru v Pána Ježíše Krista. Obnovení tohoto vztahu vede k tomu, že se začnou obnovovat také všechny ostatní vztahy a začne být lépe dvěma, než jednomu. 

Pro koho se pachtím a sám se připravuji o pohodlí? Také to je pomíjivost a úmorná lopota. (Kaz 4,8)

Kdo nemá nikoho, s kým by se mohl podělit o to, má, o to, k čemu se dopracoval úsilím svých rukou a své mysli, zakouší velmi smutný úděl. Musí si klást stejnou otázku, jakou pokládá Šalomoun: „Pro koho se pachtím?“ Jeho oči se bohatství nenasytí a jeho srdce nemůže být cele naplněno žádným pozemským pokladem. Je to pomíjivost a úmorná lopota. Ale pokud je tady znovuzrozené srdce, které miluje Pána Ježíše Krista, získává spolu s ním nejenom skutečný pokoj a uspokojení, ale také množství bratrů a sester, velkou rodinu víry. S tou se dá sdílet nejenom život duchovní, ale i ten fyzický, včetně veškerého díla lidských rukou. Zde končí veškerá pomíjivost a rozkvétá skutečná bratrská láska, která ponese ovoce až na věčnost. 

Někdo je sám a nikoho nemá, ani syna ani bratra, a všechno jeho pachtění nebere konce, jeho oko se bohatství nenasytí. (Kaz 4,8)

Může se kdy oko nasytit tím, co vidí? Nejmoudřejší z mužů, které kdy tato země nosila, král Šalomoun, říká, že ne. Žádné oko se nemůže nasytit viděním, i kdyby bylo sebelepší. Oč hůře je na tom oko, které je úplně osamocené a je ponechané jen samo sobě. Nenasytí se svým bohatstvím! Ten skutečně nejmoudřejší z mužů, vtělená Moudrost, Pán Ježíš Kristus, říká, že oko je světlem těla. A veškeré bohatství tohoto světa se ztrácí v záři toho, který k nám přišel shůry. I kdyby se shromáždilo všechno bohatství tohoto světa na jedno místo, žádné oko se tím nenasytí, žádná duše tím nedojde k uspokojení. Jenom realita Kristova kříže může uspokojit oko a naplnit duši pohledem na toho, v němž jsou skryty všechny poklady světa. 

Někdo je sám a nikoho nemá, ani syna ani bratra, a všechno jeho pachtění nebere konce … (Kaz 4,8)

Copak je pachtění osamělého jiné, než pachtění toho, kdo osamělý není? Což se jeden i druhý nemusí snažit od úmoru do úmoru? Je to přesně tak – oba se musejí lopotit a namáhat a oba spějí den za dnem ke svému konci. Oba jsou stejně pomíjiví a život obou je stejně namáhavý. Přesto však platí, že sdílená radost je dvojnásobná a sdílená starost je poloviční. Osamělý nemá žádné povzbuzení ve svém pachtění ani potěšení ve své bezútěšnosti. V tom je jeho úděl mnohem horší a jeho pachtění nebere konce, protože nemá, s kým se poděli to radost a na koho uvrhnout svou starost. Bůh stvořil člověka jako společenskou bytost, proto člověk nachází radost ve vztazích s dalšími lidmi a především ve vztahu se svým Stvořitelem a Vykupitelem. 

A znovu jsem pohleděl, jak všechno pod sluncem je pomíjivé. (Kaz 4,7)

Radosti i strasti, smích i slzy, věci prospěšné i marné – všechno je to pomíjivé. S Adamovým pádem vešla do světa smrt a všechno stvoření, které bylo stvořené jako dobré, se rázem obrátilo do pomíjitelnosti. Stále znovu se moudrý Kazatel přesvědčuje o této prosté věci, ke které člověk nepotřebuje žádné vzdělání ani žádné zjevení – stačí se rozhlédnout kolem sebe a vidíme, že všechno pod sluncem je skutečně pomíjivé. Něco pomíjí velmi rychle, něco trvá mnohem déle, ale všemu Bůh vyměřil určený čas. Týká se nejenom lidí, ale i výtvorů jejich rukou a nakonec i celé země – i ona jednoho dne pomine. Ale všichni, kdo jsou v Kristu, obdrží novou zemi a nová těla, která budou nepomíjitelná.

Lepší na dlaň odpočinku než hrstě plné pachtění a honby za větrem. (Kaz 4,6)

Je lepší mít alespoň něco málo něčeho, co je jisté, než snít o něčem, čeho se nedá dosáhnout. Dokonce i malý odpočinek je lepší, než žádný. Trochu něčeho jistého, je lepíš než sliby velkého množství, ale něčeho nejistého. Snění o možném bohatství v budoucnosti, je vždycky nebezpečné, bez ohledu na to, čeho přesně se to týká. Vlastnictví velkého množství (čehokoliv) je vždy zdrojem těžkostí a problémů. Jako dobrý správce nemá člověk mrhat tím, co mu Bůh svěřil, ale vždycky si musí být jistý tím, že to, co má, pochází od Boha, že to, co spravuje, spravuje v Boží prospěch a k Boží slávě. Cokoliv jiného je vždycky jenom marnost, pachtění a honba za větrem. 

Hlupák skládá ruce v klín a užírá se. (Kaz 4,5)

I když každý hlupák není lenoch, každý lenoch hlupák je. A lenoch je „bratrem zhoubce“ (Př 18,9)). Jeho pasivita a lhostejnost ho zahubí (Př 1,32). Svou netečnost sice může představovat jako projev zbožnosti, ale ve skutečnosti se jedná o lenost, hloupost, naivitu a neochotu přemýšlet o věcech do hloubky a jednat podle Božího slova. Raději se spokojí s tím, že natáhne ruku do mísy (Př 19,24), že projeví nějakou povrchní aktivitu, ale je mu zatěžko ji vrátit zpátky k ústům (Př 26,15), tedy neudělá tolik, aby se nasytil pravdou, aby se na ni postavil a bojoval za ni. Místo toho se užírá srovnáváním se s druhými, závistí a prázdnotou. Pouze láska k pravdě, tedy k Pánu Ježíši, ho může z takového způsobu života vyvést.

Viděl jsem též všechno pachtění i vše, co prospěšného se koná, a jak přitom jeden na druhého žárlí. Také to je pomíjivost a honba za větrem. (Kaz 4,4)

Na světě je mnoho neužitečného a bezúčelného pachtění, které postrádá jakýkoliv hlubší smysl a neslouží ničemu jinému, než námaze samotné. Je zcela zjevné, že je to pomíjivost a honba za větrem. Jsou však i věci, které jsou prospěšné, které slouží druhým a dávají smysl, takže se lidé mohou radovat z takového díla. Ve své zkaženosti však lidé žárlí jeden na druhého, jsou naplnění závistí nebo naopak chloubou a dělají takové věci s touhou po světské slávě. Ani takové jednání potom nemá žádnou hodnotu před Bohem, je prázdné a pomíjivé jako honba za větrem. Jen tehdy, když křesťan pokorně naplňuje Boží vůli a s láskou slouží druhým proto, aby oslavil Pána Ježíše, staví své dílo z nepomíjitelného materiálu, který přetrvá až na věčnost.