Zamyšlení z Božího slova

Upadne-li jeden, druh jej zvedne. Běda samotnému, který upadne; pak nemá nikoho, kdo by ho zvedl. (Kaz 4,10)

Bůh je plný milosti a slitování! Stvořil člověka tak, aby byl člověk pomocí svému bližnímu. A protože jsme všichni z jednoho člověka, jsme všichni příbuzní jeden pro druhého, je každý bližním tomu druhému. Jsme stvořeni podle Božího obrazu, nejsme tu proto, abychom ničili jeden druhého, abychom Boží obraz bořili, ale abychom ho pozvedali a budovali. V tomto smyslu by zde neměl být nikdo osamělý, kdo by neměl nikoho, kdo by ho zvedl. A jakkoliv se člověk ve svém hříchu odcizil druhým i Bohu, přesto Bůh poslal svého Syna, aby hledal a spasil, co zahynulo, aby zachránil ztracené, pozvedl zlomené, napravil zničené. Pán Ježíš nedolomí nalomenou třtinu a neuhasí doutnající knot, ale postará se o každého, kdo k němu volá.

Lépe dvěma než jednomu, mají dobrou mzdu ze svého pachtění. (Kaz 4,9)

Bůh nestvořil člověka k tomu, aby byl osamělý, ale stvořil ho ke vztahu. Na prvním místě měl mít člověk vztah s Bohem, a měl ho. Ale nevěra Bohu a následná vzpoura všechno zničily. Člověk se odcizil a vzdálil nejenom Bohu, ale také svým bližním a dokonce i sám sobě. Přesto ho jeho osamělost netěší a touží po vztazích, v nichž by mohl být, touží po bližních, jimž by mohl důvěřovat, touží po věčnosti, a tedy – aniž by to věděl a svou vůlí chtěl – touží po Bobu samotném. A jeho duše nedojde pokoje a naplnění, dokud nespočine v Bohu skrze víru v Pána Ježíše Krista. Obnovení tohoto vztahu vede k tomu, že se začnou obnovovat také všechny ostatní vztahy a začne být lépe dvěma, než jednomu. 

Pro koho se pachtím a sám se připravuji o pohodlí? Také to je pomíjivost a úmorná lopota. (Kaz 4,8)

Kdo nemá nikoho, s kým by se mohl podělit o to, má, o to, k čemu se dopracoval úsilím svých rukou a své mysli, zakouší velmi smutný úděl. Musí si klást stejnou otázku, jakou pokládá Šalomoun: „Pro koho se pachtím?“ Jeho oči se bohatství nenasytí a jeho srdce nemůže být cele naplněno žádným pozemským pokladem. Je to pomíjivost a úmorná lopota. Ale pokud je tady znovuzrozené srdce, které miluje Pána Ježíše Krista, získává spolu s ním nejenom skutečný pokoj a uspokojení, ale také množství bratrů a sester, velkou rodinu víry. S tou se dá sdílet nejenom život duchovní, ale i ten fyzický, včetně veškerého díla lidských rukou. Zde končí veškerá pomíjivost a rozkvétá skutečná bratrská láska, která ponese ovoce až na věčnost. 

Někdo je sám a nikoho nemá, ani syna ani bratra, a všechno jeho pachtění nebere konce, jeho oko se bohatství nenasytí. (Kaz 4,8)

Může se kdy oko nasytit tím, co vidí? Nejmoudřejší z mužů, které kdy tato země nosila, král Šalomoun, říká, že ne. Žádné oko se nemůže nasytit viděním, i kdyby bylo sebelepší. Oč hůře je na tom oko, které je úplně osamocené a je ponechané jen samo sobě. Nenasytí se svým bohatstvím! Ten skutečně nejmoudřejší z mužů, vtělená Moudrost, Pán Ježíš Kristus, říká, že oko je světlem těla. A veškeré bohatství tohoto světa se ztrácí v záři toho, který k nám přišel shůry. I kdyby se shromáždilo všechno bohatství tohoto světa na jedno místo, žádné oko se tím nenasytí, žádná duše tím nedojde k uspokojení. Jenom realita Kristova kříže může uspokojit oko a naplnit duši pohledem na toho, v němž jsou skryty všechny poklady světa. 

Někdo je sám a nikoho nemá, ani syna ani bratra, a všechno jeho pachtění nebere konce … (Kaz 4,8)

Copak je pachtění osamělého jiné, než pachtění toho, kdo osamělý není? Což se jeden i druhý nemusí snažit od úmoru do úmoru? Je to přesně tak – oba se musejí lopotit a namáhat a oba spějí den za dnem ke svému konci. Oba jsou stejně pomíjiví a život obou je stejně namáhavý. Přesto však platí, že sdílená radost je dvojnásobná a sdílená starost je poloviční. Osamělý nemá žádné povzbuzení ve svém pachtění ani potěšení ve své bezútěšnosti. V tom je jeho úděl mnohem horší a jeho pachtění nebere konce, protože nemá, s kým se poděli to radost a na koho uvrhnout svou starost. Bůh stvořil člověka jako společenskou bytost, proto člověk nachází radost ve vztazích s dalšími lidmi a především ve vztahu se svým Stvořitelem a Vykupitelem. 

A znovu jsem pohleděl, jak všechno pod sluncem je pomíjivé. (Kaz 4,7)

Radosti i strasti, smích i slzy, věci prospěšné i marné – všechno je to pomíjivé. S Adamovým pádem vešla do světa smrt a všechno stvoření, které bylo stvořené jako dobré, se rázem obrátilo do pomíjitelnosti. Stále znovu se moudrý Kazatel přesvědčuje o této prosté věci, ke které člověk nepotřebuje žádné vzdělání ani žádné zjevení – stačí se rozhlédnout kolem sebe a vidíme, že všechno pod sluncem je skutečně pomíjivé. Něco pomíjí velmi rychle, něco trvá mnohem déle, ale všemu Bůh vyměřil určený čas. Týká se nejenom lidí, ale i výtvorů jejich rukou a nakonec i celé země – i ona jednoho dne pomine. Ale všichni, kdo jsou v Kristu, obdrží novou zemi a nová těla, která budou nepomíjitelná.

Lepší na dlaň odpočinku než hrstě plné pachtění a honby za větrem. (Kaz 4,6)

Je lepší mít alespoň něco málo něčeho, co je jisté, než snít o něčem, čeho se nedá dosáhnout. Dokonce i malý odpočinek je lepší, než žádný. Trochu něčeho jistého, je lepíš než sliby velkého množství, ale něčeho nejistého. Snění o možném bohatství v budoucnosti, je vždycky nebezpečné, bez ohledu na to, čeho přesně se to týká. Vlastnictví velkého množství (čehokoliv) je vždy zdrojem těžkostí a problémů. Jako dobrý správce nemá člověk mrhat tím, co mu Bůh svěřil, ale vždycky si musí být jistý tím, že to, co má, pochází od Boha, že to, co spravuje, spravuje v Boží prospěch a k Boží slávě. Cokoliv jiného je vždycky jenom marnost, pachtění a honba za větrem. 

Hlupák skládá ruce v klín a užírá se. (Kaz 4,5)

I když každý hlupák není lenoch, každý lenoch hlupák je. A lenoch je „bratrem zhoubce“ (Př 18,9)). Jeho pasivita a lhostejnost ho zahubí (Př 1,32). Svou netečnost sice může představovat jako projev zbožnosti, ale ve skutečnosti se jedná o lenost, hloupost, naivitu a neochotu přemýšlet o věcech do hloubky a jednat podle Božího slova. Raději se spokojí s tím, že natáhne ruku do mísy (Př 19,24), že projeví nějakou povrchní aktivitu, ale je mu zatěžko ji vrátit zpátky k ústům (Př 26,15), tedy neudělá tolik, aby se nasytil pravdou, aby se na ni postavil a bojoval za ni. Místo toho se užírá srovnáváním se s druhými, závistí a prázdnotou. Pouze láska k pravdě, tedy k Pánu Ježíši, ho může z takového způsobu života vyvést.

Viděl jsem též všechno pachtění i vše, co prospěšného se koná, a jak přitom jeden na druhého žárlí. Také to je pomíjivost a honba za větrem. (Kaz 4,4)

Na světě je mnoho neužitečného a bezúčelného pachtění, které postrádá jakýkoliv hlubší smysl a neslouží ničemu jinému, než námaze samotné. Je zcela zjevné, že je to pomíjivost a honba za větrem. Jsou však i věci, které jsou prospěšné, které slouží druhým a dávají smysl, takže se lidé mohou radovat z takového díla. Ve své zkaženosti však lidé žárlí jeden na druhého, jsou naplnění závistí nebo naopak chloubou a dělají takové věci s touhou po světské slávě. Ani takové jednání potom nemá žádnou hodnotu před Bohem, je prázdné a pomíjivé jako honba za větrem. Jen tehdy, když křesťan pokorně naplňuje Boží vůli a s láskou slouží druhým proto, aby oslavil Pána Ježíše, staví své dílo z nepomíjitelného materiálu, který přetrvá až na věčnost. 

Ale nad oboje líp je na tom ten, kdo ještě není a nevidí zlo, které se pod sluncem děje. (Kaz 4,3)

Kdo ještě není, opravdu nemůže vidět zlo, které se sluncem děje. Je na tom však lépe než ten, kdo ho vidí? Kdo ještě není, jednou bude, a uvidí. Ale kdo vidí, nemá ke zlu jen mlčet, ale má jednat, protože kdo mlčí k bezpráví, sám se bezpráví dopouští. Kdo vidí marnost tohoto světa, může utíkat k Bohu a hledat naplnění a smysl u něj. Kdo ještě není, může zůstat v blažené nevědomosti, ale ten, kdo je nemá výmluvu pro svou netečnost a lhostejnost. Má přestat naříkat a stěžovat si a místo toho se stát světlem a solí tomuto světu skrze víru v Pána Ježíše Krista a s jeho spravedlností, kterou pro nás získal na kříži Golgoty. 

Vychvaloval jsem mrtvé, kteří dávno zemřeli, více nežli živé, kteří ještě žijí. (Kaz 4,2)

Při pohledu na marnost života, vzdával Šalomoun hold těm, kteří již zemřeli a nemusí víc čelit tomuto pomíjivému životu. Ale skutečně jsou na tom lépe než živí? Už je nepotká žádné trápení ani těžkost tohoto světa, už se nemusejí potýkat s tím, že všechno spěje ke svému konci, k rozkladu a zániku, už nemusí dělat žádná těžká rozhodnutí. Ale už také nemohou změnit svůj úděl, už nemohou činit pokání, nemohou uvěřit a být zachráněni. Jsou buď na správné straně podsvětí, v lůně Abrahamově, nebo trpí v předzvěsti věčného soužení – a mezi oběma je nepřekročitelná propast (Lk 16,22–26). Nyní je čas spasení, nyní je čas rozhodnout se pro následování Pána Ježíše Krista. Jenom živí to mohou udělat – neodkládejte to! 

Hle, slzy utiskovaných, a oni jsou bez utěšitele, jejich utiskovatelé mají v rukou moc, a oni jsou bez utěšitele. (Kaz 4,1)

Nejenom moudrý a spravedlivý Šalomoun, ale také proroci často volali mocné k pokání a tomu, aby se navrátili ke spravedlnosti a zajistili právo utlačovaným. Samotný útlak vede k slzám, natož pak když jsou utiskovaní bez utěšitele, když nemají nikoho, ke komu by se mohli odvolat, kdo by se jich zastal, kdo by je potěšil. Jak blahoslavení jsou ti, kdo poznali Boží milost v Pánu Ježíši Kristu, který na svět poslal jiného Utěšitele pro všechny své učedníky. Je to Duch svatý, který není omezen tělem, takže může přebývat v každém Božím dítěti, potěšuje duše věřících, povzbuzuje je a přimlouvá se za ně. Je to Duch pravdy, který posiluje Slovem pravdy, vydává svědectví o Kristu a přitahuje nás k němu. 

Hle, slzy utiskovaných, a oni jsou bez utěšitele … (Kaz 4,1)

Kvůli Adamově vzpouře proti Bohu byla země prokleta a začala plodit hloží a bodláčí. V potu tváře musí člověk dobývat ze země svůj chléb. Už toto přináší člověku množství slz. Oč více jich je tam, kde se člověk snaží vyhnout námaze, protože to se děje vždycky na úkor druhých a je to spojené s nějakým druhem útisku. Od okamžiku pádu jeden člověk utiskuje druhého – žena dychtí po tom, být nad mužem a muž chce ženu ovládat, bratr zuří proti bratru a pronásleduje jeden druhého. Ale Bůh se staví za ty, kteří jsou utiskování, křik ženců, kterým nebyla vyplacena jejich mzda, doléhá až k němu. Bude soudit všechny utiskovatele a potěší všechny, kteří hledají záchranu u něj, v jeho Synu, Pánu Ježíši Kristu. 

Znovu jsem pohleděl na všechen útisk, který se pod sluncem děje. (Kaz 4,1)

Hřích ohavně převrátil všechny Boží řády a místo harmonie přinesl nesoulad, vzdor, vzpouru, nepřátelství, manipulaci, útisk, vydírání a touhu vládnout nad druhými. Tam, kde Bůh mluvil k člověku a svěřil mu vládu nad stvořením, začíná stvoření mluvit k člověku (Gn 3,1) a chce „svěřit“ člověku vládu nad Bohem. Potom už se to všechno vezlo … A od té doby už to není nic nového pod sluncem. Kvůli množství násilí a zla, potrestal později lidstvo potopou. Kam se člověk podívá, vidí jen útisk. Chvála buď Bohu, že nám dal nově se narodit skrze víru v Pána Ježíše Krista a zapečetil nás svým Duchem, v jehož moci nyní můžeme překonávat skutky těla a pokojně žít pro Boha a k jeho slávě. 

Shledal jsem, že není nic lepšího, než když se člověk raduje z toho, co koná, neboť to je jeho podíl. Kdo mu dá nahlédnout, co se stane po něm? (Kaz 3,22)

Život člověka se neúprosně sune z minulosti do budoucnosti, přičemž z té druhé se stává ta první, ale aktuálně je každý schopen prožívat jenom daný přítomný okamžik. K minulosti se sice může vracet, ale už s ní nemůže nic udělat a o budoucnosti může jenom snít. Ale žádné sny nemohou pravdivě ukázat, co přinese i ten nejbližší okamžik, natož jak to bude vypadat, až tady člověk nebude. Co se stane po jeho odchodu na věčnost? Jak budou věci dál fungovat? Není nikdo, kdo by mohl v tomto směru dát nějakou záruku, kdo by mohl zkontrolovat a dohlédnout na to, co přijde. Proto se má člověk radovat z přítomného okamžiku, z toho, co dobrého koná a veškerou budoucnost vložit do Pánových rukou. 

Shledal jsem, že není nic lepšího, než když se člověk raduje z toho, co koná, neboť to je jeho podíl.

Bůh dal člověku život a životu dal smysl, když přikázal člověku (Adamovi), aby střežil zahradu, do níž ho postavil a staral se o ni. Člověk se může a také má radovat z plodů své práce, z toho, co koná. Když Adam nechal vstoupit do světa hřích svou vzpourou proti Bohu, dostala se i práce – spolu se vším na tomto světě – pod prokletí, které hřích přináší. Od té chvíle je práce těžká a musí být konaná v potu tváře. Přesto je stále požehnáním, které Bůh dal člověku a které člověku přináší kromě námahy i uspokojení a radost. Je to jeho podíl na této zemi. V plnosti přináší radost, když je vykonávaná v Kristu, pro něj (Ef 6,7), pro jeho království a jeho slávu.

Kdo ví, zda duch lidských synů stoupá vzhůru a duch zvířat sestupuje dolů k zemi? (Kaz 3,21)

Tato otázka velmi připomíná otázky, které Bůh kladl Jóbovi, když ho navštívil ve větrné smršti. „Kde jsi byl, když jsem zakládal zemi. Pověz, víš-li něco rozumného o tom“ (Jb 38,4). Jak je to s duchem lidským a s duchem zvířat? Kdo o tom něco může povědět? Jenom Pán sám nám může zjevit, jak to je. Jenom jeden jediný zemřel a vstal z mrtvých, jenom Ježíš nám může říci, co je to smrt a co bude po ní. Ale neukájí naši zvědavost ohledně zvířat – pouze varuje naši pýchu v tom, co se týká člověka. Bez víry v Krista sestupuje duše do podsvětí, kde v trápení čeká na Boží soud (Lk 16,22nn). Ale duše věřících směřují přímo do Pánovy náruče (Fp 1,23).

Vše spěje k jednomu místu, všechno vzniklo z prachu a vše se v prach navrací. (Kaz 3,20)

Skrze hřích toho, jehož Bůh stvořil z prachu země, Adama, vešla do světa smrt a spolu s ní rozklad a zkáza. I když byl člověk stvořený pro život a vložený do prostředí, které podporovalo život, rozhodl se pro vzpouru proti Bohu, a tím pro smrt. Proto všechno spěje k jednomu místu, všechno směřuje ke stavu, který nespotřebovává žádnou energii, tedy k rozkladu. Jedinou možností, jak zvrátit tento proces, je obrátit se k původci a dárci života, k Ježíši Kristu a ve víře v něj začít nový život. Kristův život je život věčný, a i když je naše tělo – pokud se nedožijeme Pánova příchodu – odsouzeno k zániku, vnitřní člověk už žije novým životem a den za dnem se obnovuje ke stále větší slávě Pána Ježíše Krista.

Vždyť úděl synů lidských a úděl zvířat je stejný: Jedni jako druzí umírají, jejich duch je stejný, člověk nemá žádnou přednost před zvířaty, neboť všechno pomíjí. (Kaz 3,19)

Z hlediska pomíjitelnosti je úděl a lidí skutečně stejný – žádný člověk ani žádné zvíře tady nebudou věčně. Jsou to jenom stvoření vzešlá z prachu země a v tomto smyslu člověk nemá žádnou přednost před zvířaty. Je prachem a v prach se obrátí. Bůh však stvořil člověka jako korunu svého stvoření a na rozdíl od zvířat ho stvořil ke své podobě, podle svého obrazu. Dal člověku vládu nad stvořením a dokonce dal člověku zvířata za pokrm. Bůh také poslal svého Syna, aby se stal člověkem a aby tak člověk mohl být zachráněn. Jenom člověk, nikoliv zvíře a dokonce ani anděl, může přijít k Pánu Ježíši Kristu, činit pokání, věřit v něj a mít v něm život věčný. 

Řekl jsem si v srdci: To se stane kvůli synům lidským, aby je Bůh tříbil, aby nahlédli, že je to s nimi jako se zvířaty. (Kaz 3,18)

Veškeré stvoření směřuje ke svému konci a jednoho dne se každé stvoření bude muset před Boha. Bůh je spravedlivý soudce. Ale do dne soudu nezůstává Bůh bez prostředků, a to  jak jednat s lidskými syny a jak je dokonce nechá hynout i  fyzicky. Proto Bůh dává člověku nahlédnout za oponu, aby viděli, že jednoho dne budou muset stanout před živým Bohem. Jenom ten, kdo je skrytý v Božím synu, v Bohu samotném, je uchráněn ode všeho zlého a není už tříben, ale vychováván jako syn, jako milované dítě Boží. Bůh sám takového člověka vede k tomu, aby chránil a střežil své srdce, aby hledal především Boží království a jeho spravedlnost a ve všem a vždycky usiloval o vyvýšení Pána Ježíše Krista a o jeho slávu. 

Řekl jsem si v srdci: Spravedlivého i svévolníka bude soudit Bůh, nastane čas soudu nad vším děním, nad vším, co se koná. (Kaz 3,17)

Bůh je spravedlivý soudce. Bude soudit živé i mrtvé, bude soudit ty, kdo se v tomto světě zdají být spravedliví i ty, kdo jsou zjevnými svévolníky. A každého spravedlivě odsoudí podle jeho skutků. Na Božím soudu nebudou stát proti sobě dobré a špatné skutky člověka, ale na jedné misce vah budou všechny skutky člověka a na druhé misce dokonalost Božího syna, protože on je tím měřítkem, podle něhož bude všechno posuzováno. Nejenom každý skutek a slovo, ale i každý motiv a záměr – to vše bude odhalené ve světle Ježíšova lidství a jeho překypující dobroty. Pouze ti, kdo jsou skryti v Kristu, na soud nepřijdou, protože už přešli ze smrti do života a za všechny jejich hříchy bylo zaplaceno Kristovou převzácnou krví. 

Dále jsem pod sluncem viděl: na místě práva svévole, na místě spravedlnosti svévole. (Kaz 3,16)

Jako kdyby Šalomoun popisoval dnešní svět – je zjevné, že ani v této věci není nic nového pod sluncem. Moudrý král spatřuje, kolik hříchu na zemi je. Nevidí nic dobrého pod sluncem, ale místo spravedlnosti i práva vidí jen vzmáhající se svévoli. Narůstající svévole byla úplně všude. Spravedlnost a právo byly a v tomto světě zaměněny za to, že si každý dělá to, co uzná za dobré ve svých očích. V tomto temném světě, který se pomalu, ale jistě propadá stále hlouběji do temnoty, je církev Kristova sloupem a oporou pravdy – tedy pokud na ní staví a drží se jí. A každý jednotlivý křesťan je světlem a solí tohoto světa, tedy šíří pravdu v lásce a staví se za spravedlnost a právo. 

Co se děje, bylo odedávna, a co bude, i to bylo; a Bůh vyhledá, co zašlo. (Kaz 3,15)

Pod sluncem není nic nového. Všechno, co se děje, už tady bylo – nebyli tu konkrétní lidé, ani konkrétní věci, ale byly tu stejné principy, které lidi vedly, stejné touhy lidského srdce, stejné motivy, myšlenky a z nich vyplývající jednání. Člověk je padlé stvoření a to znamená, že vždycky bude jednat hříšně a bezbožně. To by nikoho nemělo překvapit. Jednoho dne Bůh vynese na své světlo všechno, co by si lidé přáli, aby zůstalo v temnotě, ve skrytosti. Jenom Kristova prolitá krev má moc zahladit všechny hříchy, jednou provždy přikrýt všechny nepravosti a už je nikdy nevytahovat a nepřipomínat. Jenom když člověk uvěří v Pána Ježíše Krista je očištěn a jeho hříchy nebudou vytahovány na světlo Boží. 

A Bůh to učinil, aby lidé žili v bázni před ním. (Kaz 3,14)

Bůh činí veliké a mocné věci, aby je lidé viděli a žili v bázni před ním. Mít bázeň před Bohem jednoduše znamená bát se Boha, mít z něj strach. Bůh je tak veliký, mocný, slavný, svatý, spravedlivý, strašlivý ve svém hněvu, nezměrný ve svém odpuštění, že vzbuzuje bázeň. Ve světle Božího díla vidíme svou vlastní nicotnost a malost. Tehdy si klademe otázku, jak je to možné, že se Bůh zajímá o tak nepatrné stvoření, jako jsem já sám. Jak je možné, že tak veliký a svatý Bůh se rozhodl, že mi odpustí mou vzpouru proti němu, očistí mě ode všech mých hříchů a přijme mne jako jedno ze svých dětí. Žasneme nad jeho dobrotou a vzdáváme mu chválu skrze Ježíše Krista, našeho Pána.

Vše, co činí Bůh, zůstává navěky, nic k tomu nelze přidat ani z toho ubrat. (Kaz 3,14)

Bůh všechno tvoří přesně a na čas. Každá věc pod nebem má svůj čas, své přesné místo, svou vlastní dokonalost v Božím plánu. To jenom my, hříšníci, máme pocit, že věci nejsou na svém místě nebo že potřebují nějak dokončit, doplnit, dotvořit. Místo abychom se spoléhali na Hospodina a na jeho moudrost, snažíme věci změnit podle své vlastní „moudrosti“, podle vlastních záměrů a plánů. A přitom nejsme schopni říct, co s námi bude už v příští minutě. Boží dílo je naprosto dokonalé a úplné. Když na sebe Boží syn vzal naše hříchy a snášel kvůli nim Boží hněv, nakonec zvolal: „Je dokonáno!“ Je hotovo – ke spasení nelze nic přidat. Lze ho jenom ve víře přijmout a spolehnout se na jeho dokonalost. 

Poznal jsem, že vše, co činí Bůh, zůstává navěky. (Kaz 3,14)

Bůh je věčný a pracuje přesně, dokonale a efektivně. Bůh nemrhá ničím, co stvořil – všechno má svůj čas, který tomu Bůh vyměřil, všechno to má své místo, které tomu Bůh určil a všechno je stvořeno k tomu nejvyššímu cíli – k oslavě Boha a jeho velikosti. Nejde o jednotlivé detaily Božího díla, ale o jejich podstatu. „Nebesa vypravují o Boží slávě a obloha hovoří o díle jeho rukou“ (Ž 19,2) – blíží se den, kdy „nebesa s rachotem zaniknou“ (2Pt 3,10), ale Bůh stvoří všechno nové – nové nebe i novou zemi. A jenom nové stvoření bude mít své místo tam, kde Bůh bude přebývat uprostřed svého lidu. Proto voláme všechny k pokání a k víře v Pána Ježíše Krista, aby v něj uvěřili a byli zachráněni. 

A tak je tomu s každým člověkem: to, že jí a pije a okusí při veškerém svém pachtění dobrých věcí, je dar Boží. (Kaz 3,13)

Bůh je neskonale dobrý, je plný milosti a slitování. Dává svému stvoření neustále zakoušet mnoho ze své dobroty. Dokonce i člověku, který se proti němu vzbouřil a žije ve vzdoru proti Bohu, dává Bůh své dary – může jíst a pít a při veškerém svém pachtění okoušet dobrých věcí. Kvůli svým vyvoleným Bůh žehná celému lidstvu, dokonce i těm, které nakonec kvůli jejich skutkům odsoudí na věky do ohnivého jezera. Přesto mohou v tomto světě poznávat tolik projevů Boží dobroty. Ale i když je to tak jasné svědectví o Bohu a jeho lásce ke stvoření, nevěřící srdce si raději myslí, že na takové projevy má nárok, a dokonce i mnohé věřící srdce zapomíná vzdávat Bohu díky a chválit ho. 

Poznal jsem, že není pro něho nic lepšího, než se radovat a konat v životě dobro. (Kaz 3,12)

Navzdory veškeré marnosti tohoto světa je tady naděje – i když člověk nevystihne začátek ani konec Božího díla, přece se v tomto světě může radovat a činit dobro. Bůh sám dává radost lidskému srdci a člověk se může radovat jak ze stvoření kolem sebe, tak ze všeho, co mu Bůh dává, hmotného i nehmotného. A k této radosti může přispívat ještě navíc tím, že bude konat v životě dobro, že zahrne druhé tím požehnáním, jímž byl sám požehnán. I ten, kdo nezná Boha, může takto prožít pokojný a požehnaný život. Oč více se pak může radovat ten, kdo poznal Boha skrze Pána Ježíše Krista, poznal plnost radosti, která je v Kristu a potěšení z toho, když žije v dobrých skutcích, které mu Bůh připravil. 

On všechno učinil krásně a v pravý čas, lidem dal do srdce i touhu po věčnosti, jenže člověk nevystihne začátek ani konec díla, jež Bůh koná. (Kaz 3,11)

Bůh je naprosto přesný – všechno dělá ve správný čas a nikdy se neopozdí. Ovšem člověk je ve své hříšnosti zaslepený a otupělý. I když mu Bůh dal do srdce touhu po věčnosti, člověk není schopen vystihnout Boží čas ani Boží dílo ani Boží nádheru. Místo toho se obrací k sobě a k němým modlám. Touhu po věčnosti popírá ze všech svých sil, aby si nemusel přiznat, že jednoho dne se bude muset postavit před živým Bohem, který ho bude soudit. Přesto té touze nelze uniknout, protože Bůh sám ji vepsal do lidského srdce, které utkal v lůně matky. Srdce, svědomí i stvoření svědčí o Bohu a jeho nároku na lidský život a jenom víra v Pána Ježíše Krista může upokojit tuto touhu srdce.  

On všechno učinil krásně. (Kaz 3,11)

Bůh všechno učinil krásně. Bůh je Bohem skutečné krásy. V dnešní bezbožné společnosti mnoho krásy nenacházíme, a to dokonce ani tam, kde bychom ji hledali nejvíce, v umění. Zdá se, že se bezbožná společnost přiklání k ošklivosti, a to kam se jen podíváme. Ale Bůh se nám dává poznat jako Trojice, harmonie tří osob v jednom – a odtud vyplývá všechna krása. Bůh dělá všechno v souladu se svým charakterem, v dokonalém souladu osob, v souladu sám se sebou. Bůh sám je nádherný a krásný a spolu s ním také všechno, co dělá – stvoření, i když je padlé, je stále krásné, spasení je harmonické a nádherné, Boží slovo je plné pravdy a krásy a nové stvoření, které očekáváme … pro jeho nádheru nemáme v tomto těle slov.