Zamyšlení z Božího slova

Viděl jsem lopotu, kterou Bůh uložil lidským synům, a tak se lopotí. (Kaz 3,10)

Vzpoura Adama uvedla do světa živých smrt a zmar. Zmar se projevuje v prokletí země, která vydává trní a hloží a lidské lopotě, která musí v potu tváře dobývat svůj chléb ze země. Člověku je uloženo lopotit se, namáhat se, dřít – bez toho není život. Ale plánem pro člověka nebyla lopota, nýbrž odpočinutí, tedy spočinutí v Bohu a v jeho díle, v jeho skutcích, v zásluhách Pána Ježíše Krista. On přišel, aby ti, kdo se namáhají a jsou obtíženi, odpočinuli, vložili svá břemena na něj, odložili u jeho kříže všechnu svou lopotu a spolehli se na jeho dílo. Ježíš vzal na sebe všechny naše hříchy a zaplatil za ně svým životem, dal sám sebe za nás, abychom mohli pokojně žít v jeho jménu. 

[Je] čas boje i čas pokoje. (Kaz 3,8)

To platí jak pro jednotlivce, tak pro národy, jak ve fyzické rovině, tak v té duchovní. Někdy je čas bojovat – za sebe, za svou rodinu, nebo za svou zemi. Ale přes to nakonec toužíme po pokoji. I v duchovním slova smyslu stojíme v boji – je to boj o pravdu v obecném slova smyslu, a o pravdu evangelium tom specifickém. A i zde toužíme po pokoji. Proto se máme modlit za všechny, kteří mají v rukou moc, abychom mohli žít tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti (1Tm 2,1–2), i když víme, že skutečný pokoj můžeme mít jenom v blízkosti našeho Spasitele. Pokud jsme s ním a on je s námi, můžeme být v jámě se lvy jako Daniel a přesto budeme zakoušet pokoj. 

Je čas milovat i čas nenávidět. (Kaz 3,8)

Když jsme žili bez Krista, milovali jsme hřích a všechny světské věci, a skutečně jsme nenáviděli Boha a jeho spravedlnost, pravdu a svatost. Když se nad námi Bůh smiloval a my jsme uvěřili v Pána Ježíše, začali jsme všechny ty hříšné věci nenávidět a místo nich jsme si zamilovali Boha a jeho království. Jde o to, co milujeme a co nenávidíme. Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný J 3,16). Ale svévolníka a toho, kdo miluje násilí, Hospodin z duše nenávidí (Ž 11,5). Kéž rosteme do podoby Pána Ježíše Krista a v hlubokém pochopení toho, jaký je rozdíl mezi zachráněným a svévolníkům. 

[Je] čas mlčet i čas mluvit. (Kaz 3,7)

Pán nám dal dvojnásobný čas k mlčení, resp. k naslouchání, protože nás opatřil dvěma ušima, ale jenom jedním jazykem. Proto máme být rychlí k naslouchání a pomalí k mluvení (Jk 1,19). A mnohokrát bychom měli následovat příklad Jóba, který si musel položit ruku na ústa, protože nevěděl, co říká (Jb 40,4). Kéž by nás Pán poučil, jako jeho, kéž bychom uměli rozpoznat čas, kdy máme mlčet a kdy máme mluvit. S evangeliem si nepotřebujeme dělat starosti, protože máme mluvit vhod i nevhod, přesto se však máme modlit, aby nám bylo dáno pravé slovo a abychom mluvili ve správnou chvíli. Pak Bůh může použít jak naše mlčení, tak naše mluvení ke své slávě, k vyvýšení Ježíše Krista a ke spasení druhých lidí. 

Je čas roztrhávat i čas sešívat. (Kaz 3,7)

Roztržené roucho je znamením zármutku, ponížení, pokoření a pokání. Blaze těm, kdo činí pokání, kdo se pokořují před Pánem, protože ti budou povýšeni. Jelikož stále žijeme v těle, které je propadlé hříchu, není den, kdy bychom nepotřebovali činit pokání, kdy bychom nebyli poníženi hříchem, který v nás stále ještě přebývá, kdy bychom se nepotřebovali pokořit před Pánem. Ale každý den je také dnem milosti, dnem sešití roztrženého roucha, protože náš zármutek už skončil, naše hříchy byly Pánem vynesené na kříž, bylo za ně zaplaceno jeho převzácnou krví, a došli jsme odpuštění. Sám Pán z nás sňal nepravost, oblékl nás do neporušeného šatu své spravedlnosti a na hlavu nám vložil čistý turban (Zach 3,5), čelenku chvály a radosti ze spasení (Iz 61,3).

[Je] čas opatrovat i čas odhazovat. (Kaz 3,6)

Báruk, pomocník proroka Jeremjáše, měl velké plány a touhy, chtěl dělat velké věci. Nebyl však čas na to, aby opatroval, aby zachovával, aby takové věci držel – Hospodin se rozhodl bořit a vyvracet, takže slovo Hospodinovo pro Báruka znělo: „Neusiluj!“ Bůh mu dal jako kořist život na všech místech, kam šel (Jr 45,1–5). Je čas starat se, opatrovat, usilovat a je čas takových věcí zanechat. Nutně potřebujeme, aby nám Bůh ukázal svůj čas, abychom rozuměli, v jaké době žijeme a mohli jsme sloužit Bohu a jeho království tím nejlepším způsobem – v době opatrování neodhazovat to, co nám Pán svěřil a v době odhazování neusilovat. Kéž nás Pán zahrne svou moudrostí, abychom rozpoznali časy a žili dobře k jeho slávě.  

Je čas hledat i čas ztrácet. (Kaz 3,6)

Nemusí se nutně jednat o dva oddělené časy, kdy jeden střídá druhý, ale oba dva mají své místo v životě křesťana a každý z nich naplno. Spíš jde o předměty, které se k nim vztahují. Je neustále čas hledat – hledat Boží tvář, Boží moudrost, Kristovo království a jeho spravedlnost, hledat Pána samotného a jeho vůli pro svůj život, hledat jeho lásku a způsoby, jak ji vylévat na své bližní. Takové hledání je životní náplní každého, kdo miluje Pána Ježíše Krista. A současně je čas ztrácet – ztrácet svou závislost na sobě samotném, ztrácet svou sebejistotu, která se opírá o jiné věci, než o Krista, ztrácet své hříchy, své špatné návyky a charakterové vlastnosti, ztrácet lásku k tomuto světu a vůbec všechno, co brání v poznání Pána.

[Je] čas objímat i čas objímání zanechat. (Kaz 3,5)

Ve fyzickém slova smyslu má obojí svůj čas – jak objímání, tak zanechání objímání. Může to být krásný projev bratrské náklonnosti či lásky, která se takto projevuje např. dětem nebo blízkým. V duchovním slova smyslu může být ale čas objímání časem trvalým, například při objetí moudrosti (Př 4,8), a podobně to je také se zanecháním nebo vzdálením se objímání – kdo se zamiloval do Pána Ježíše Krista, už nechce dál objímat hřích, ale chce se radovat v objetí Pána Ježíše, sám ho chce objímat a nikdy se ho už nepustit. Čím více rozumíme velikosti odpuštění, tím pevnější a horlivější bude naše objetí Pána Ježíše a podobně jako ženy u hrobu, které ho potkaly vzkříšeného,  budeme se mu i my klanět a objímat ho.

Je čas kameny rozhazovat i čas kameny sbírat. (Kaz 3,5)

Jediný krátký verš nám ukazuje, jak vzdálení jsme od života starověké společnosti. Dnes už není zvykem kameny rozhazovat, nebo je sbírat. Ale pro tehdejší lidi byla tato slova jasná a týkala se války a míru. Rozhazovat kameny je velmi blízko slovu „bořit“ a mohli bychom říci, že to znamená, to čemu říkáme „nenechat kámen na kameni“. Znamená to zničit nepřítele, strhnout hradby pyšného města a všeho, co se v pýše pozvedá proti poznání Boha. A sbírat kameny znamená vyčistit pole, vinici, zahradu, vybrat kameny z půdy, aby byla úrodnější a lepší. Shromáždit kameny, jako to udělal David, aby měl jeho syn z čeho stavět chrám Boží. Sám Pán z nás učinil živé kameny a sbírá nás a buduje z nás svatý chrám v Duchu svatém.

Je čas truchlení i čas poskakování. (Kaz 3,4)

Je truchlení, tedy zármutek podle Boží vůle, který vede k pokání, a zármutek podle tohoto světa, který vede ke smrti. Je také radostné poskakování, které je z Boha a vede ke chvále a oslavě Boha, je také poskakování, které je z těla a je ohavností před Bohem. Zármutek a poskakování podle lidské přirozenosti jsou poháněné sobectvím, světem a v některých případech i ďáblem, a ženou lidskou duši po široké cestě vstříc záhubě. Ale truchlení i poskakování podle Boží vůle jsou vedené Duchem svatým, zaměřené výhradně na Pána Ježíše Krista a jeho království, a vedou zkormoucenou duši do hlubin Božího srdce a k výšinám nebeské spásy. Jen těsnou branou následování Krista můžeme vejít do pravého truchlení i radostného poskakování  k Boží slávě. 

Je čas plakat i čas smát se. (Kaz 3,4)

Pláč i smích patří neodmyslitelně k životu. Tomu prvnímu se snažíme spíše vyhnout, zatímco tomu druhému rádi jdeme vstříc. Ale není bez zajímavosti, že Písmo mluví jen vzácně o smíchu, který je spojený s radostí. Mnohem častěji mluví o smíchu posměvačů nebo o výsměchu, který je spojený s Božím soudem. A vzor dokonalého lidství, Pána Ježíše Krista, vidíme několikrát plakat, ale ani jednou nečteme o tom, že by se smál. Přesto i čas smíchu, nikoliv posmívání, patří do našeho života. Kéž bychom uměli soucitně plakat s druhými, zoufale naříkat nad vlastním i cizím hříchem, a pokojně se smát, když nás naplní radost z toho, že naše jména jsou zapsaná v nebesích.

[Je] čas bořit i čas budovat. (Kaz 3,3)

Někdy můžeme z Boží milosti začít budovat tzv. na zelené louce, ale většinou je potřeba nejprve bořit, abychom mohli budovat. Obojí má své místo a svůj čas. Platí to jak v našem osobním životě, kdy často musíme nejprve zbořit své představy a výmysly, abychom mohli následně začít budovat na skále, kterou je Kristus. A platí to i v životě církve. Je-li Písmo opravdu měřítkem naší víry a učení, kolik tradic a lidských nápadů je třeba nejprve zbořit, abychom mohli začít stavět ze zlata, stříbra a drahých kamenů? Boříme všechno, co se v pýše pozvedá proti Bohu, abychom mohli budovat to, co vychází z Krista samotného a je dílem Ducha svatého, který v nás přebývá.

Je čas zabíjet i čas léčit. (Kaz 3,3)

Nemáme problém s tím, že je čas léčit, a dokonce si myslíme, že čas léčit je vždycky. Šalomoun to tak neviděl. Někdy už možná čas léčit není a je třeba nechat Pána, aby léčeného odvolal z tohoto života. A opravdu Boží slovo říká, že někdy je čas také zabíjet? Neměl by křesťan být proti jakémukoliv násilí? Křesťan je ten, kdo na prvním místě hledá Boží království a jeho spravedlnost, a to znamená, že bude v Kristově lásce prosazovat spravedlnost, právo a pravdu. Takže někdy nastane čas život vzít. Jde-li o prosazení spravedlnosti, přesně kvůli tomu Bůh ustanovil vládu, aby odměňovala dobré a trestala zlé, jde-li o ochranu života, je to právo každého člověka a křesťan takto může i takto uctívat svého Pána a Spasitele. 

[Je] čas sázet i čas trhat. (Kaz 3,2)

Ve své moudrosti Bůh ustanovil čas setby i sklizně – jak té fyzické, kdy je ten zjevný a rozpoznatelný, tak té duchovní, kdy setba je trvalou aktivitou věřících, zatímco sklizeň přichází z Boží milosti v pravý čas. Kdo nerozsévá, nebude sklízet, kdo se o své pole nestará a nechává ho ležet ladem, bude hladovět (Př 20,4). A totéž platí v duchovním slova smyslu – i když Bůh ustanovil, že jeden bude zasévat a někdo jiný bude sklízet, rozsévání Božího slova, tedy šíření evangelia, je hlavním úkolem každého věřícího. A většina z nich také během svého života uvidí nějakou sklizeň, a to dokonce i tam, kde sami nezasévali. Bůh ustanovil pro všechno svůj čas, čas sázet i čas trhat, rozsévat i sklízet. 

Je čas rození i čas umírání. (Kaz 3,2)

Každý člověk přichází na svět ve svůj čas, který určil Bůh a který si nikdo nemůže vybrat sám. Je cele v Božích rukou, kdy se kdo narodí a je to také Bůh, kdo ustanovil, jak dlouho kdo zůstane v lůně své matky. On určuje takové detaily, jako je okamžik narození i okamžik odchodu z tohoto života. Každý člověk na tomto světě má svůj vyměřený čas a je-li to v jeho silách a možnostech, má ho využít co nejlepším způsobem, tedy v souladu se záměrem toho, kdo ho stvořil a do tohoto světa postavil. Potom může vzdávat chválu Bohu za den, kdy ho přivedl na svět, potom může v pokoji a sytý dnů odejít z tohoto světa a těšit se na setkání se svým Učinitelem. 

Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas: (Kaz 3,1)

Šalomoun ve své moudrosti vylučuje náhodu z chodu tohoto světa. Nic se neděje náhodou, ale všechno má přesně určenou chvíli – slunce vychází a zapadá v přesně určenou chvíli, sněženka rozkvete v přesně určený čas a jen na Bohem určeném místě, Bůh určuje, kdy přijde déšť a sníh a na které místo dopadne. Bůh určuje každé věci její chvíli i čas jejího trvání. To ukazuje na jeho vládu, na jeho moudrost i na jeho požehnání. Určil čas našeho narození i délku našeho života – všechno má pod svou kontrolou a nic se nemůže vymknout z jeho ruky. Dobře ví, kam všechno směřuje i co je cílem všech věcí. Můžeme jen žasnout nad jeho moudrostí a prozřetelností, v níž všechno koná.  

Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas: (Kaz 3,1)

Bůh je přesný jako švýcarské hodinky. Nikdy nepřijde pozdě, ani se nikdy neukáže příliš brzy. Vždycky přijde přesně. Když se naplnil stanovený čas, poslal svého narozeného z ženy (Ga 4,4). Bůh dobře ví, co dělá, kdy to udělá i jak to udělá. Je svrchovaným vládcem na nebi i na zemi. Jeho přesnost je důkazem jeho svrchovanosti a jeho ohromné moci – nikdo ho nemůže odvrátit od toho, aby dělal, co si usmyslí, nelze ho zadržet ani postrčit dopředu. On je Pánem nad časem a sám stojí mimo čas, takže ho čas nemůže nijak ovlivnit, změnit nebo zasáhnout. Radujte se, křesťané, protože Pán přijde brzy a neopozdí se. S vděčností mu vzdávejte chválu za jeho dokonale načasované dílo.

Hříšníka však nechá lopotit se, shánět a hromadit věci, které nakonec musí předat tomu, kdo se zalíbí Bohu. Také to je pomíjivost a honba za větrem. (Kaz 2,26)

Bůh ve své milosti a prozřetelnosti jedná někdy opravdu podivuhodně. Nechá hříšníka, aby se namáhal a hromadil věci, které nakonec musí předat tomu, kdo se Bohu líbí. Není to pravidlo, ale je to dílo Boží milosti a moudrosti v tomto světě. Spravedlivý skrze takové Boží činy oslavuje Boha a žasne nad jeho velikostí, hříšník má možnost vidět pomíjivost lidského pachtění a naučit se bázni před Bohem. Úsilí získat poklady tohoto světa je honbou za větrem. Pro věčnost nemá žádný užitek, na rozdíl od zbožnosti, která spokojí s tím, co má – ta je sama o sobě velikým bohatstvím (1Tm 6,6), protože vzácnou perlou a drahocenným klenotem je pro ni sám Pán Ježíš Kristus. 

Hříšníka však nechá lopotit se, shánět a hromadit věci, které nakonec musí předat tomu, kdo se zalíbí Bohu. Také to je pomíjivost a honba za větrem. (Kaz 2,26)

Hříšník se namáhá a lopotí, hromadí věci, jimiž se obklopuje, ale k čemu mu to je, když nemá moudrost, jak věci správně používat? A když nahromadí určité množství, začíná se zdát sám sobě ve svých očích moudrým (Př 28,11) a všechen jeho majetek se mu jeví jako pevná tvrz a nedostupná hradba (Př 18,11). Ale netuší, že už za okamžik může uslyšet z Božích úst: „Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvoji duši.“ Kde chybí bázeň před Bohem, je marné veškeré hromadění a shánění se po majetku, je to pomíjivost a honba za větrem. Bohatství si vždycky opatří křídla a jako orel odlétne k nebi. Proto se za ním neštvi (Př 23,4–5), ale užívej ho ke prospěchu evangelia. 

Bůh totiž člověku, který je mu milý, dává moudrost a poznání i radost. (Kaz 2,26)

Šalomoun popisuje svou vlastní zkušenost. Jako mladíček zrovna dosazený svým otcem na trůn, žádal Boha o moudrost k tomu, aby mohl jako král dobře spravovat Izrael. A protože nežádal ani bohatství ani slávu (což jsou nejčastější motivy, proč chce člověk vládnout nad druhými), dal mu Bůh kromě moudrosti také bohatství a slávu. Byl Bohu milý a spolu s moudrostí tak zakoušel poznání i velikou radost, která z poznání pravdy vychází. A právě tak každý, kdo poznal Pána Ježíše Krista, který je ztělesněním pravdy, zakouší radost, která je výsledkem poznávání Pána v každodenním chození s ním, v hledání jeho vůle, jeho království a jeho spravedlnosti a zakoušení hojnosti Božích požehnání. Pramenem radosti v životě věřícího je být s Kristem.

Vždyť kdo jídal a dopřával si víc než já? (Kaz 2,25)

Šalomoun si skutečně uměl užívat. Hovězí dobytek, ovce, kozy, jeleni, gazely, antilopy a vykrmená drůbež – to vše se každý den připravovalo u jeho dvora (1Kr 5,2–3). Tento syn Davidův byl mocný, bohatý, slavný a moudrý král a uměl si dopřát všeho dobrého. A přesto viděl marnost toho všeho i pomíjivost tohoto světa. Jiný syn Davidův, Ježíš, opustil slávu samotného nebe, aby mohl přijít mezi hříšníky na zem. Byl veden Duchem svatým na poušť, kde čtyřicet dní nejedl, až vyhladověl a potom ho ďábel pokoušel. A na rozdíl od Šalomouna v každém pokušení obstál, nedbal na potupu a podstoupil kříž, abychom jeho chudobou zbohatli a spolu s ním mohli i my zakoušet věčnou slávu, požehnání a radost.

Není pro člověka dobré jíst a pít a při svém pachtění se aspoň pomět? Shledal jsem, že i to je z Boží ruky. (Kaz 2,24)

Pokrm stvořil Bůh pro člověka a nemá se zavrhovat nic, co se přijímá s díkůvzdáním. Člověk se namáhá a lopotí v tomto světě a za svou námahu přijímá pokrm, který ho občerstvuje. A Bůh ve své dobrotě a moudrosti stvořil tolik dobrých a užitečných věcí, jimiž se člověk může nejenom nasytit, ale dokonce i potěšit, případně uzdravit. Ale i ta sebelepší lahůdka skončí nakonec na hnojišti. Je však pokrm, který je k věčnému životu – Pán Ježíš Kristus, který řekl, že se musíme sytit jím samotným, abychom měli život věčný. On je chlebem života (J 6,35), tím pokrmem, který přijímáme skrze víru, jímž se sytíme, abychom měli život, aby v nás on sám, Ježíš, přebýval a abychom nezemřeli navěky. I to je z Boží ruky. 

Všechny jeho dny jsou samá bolest a jeho lopota je plná hoře; jeho srdce mu nedá spát ani v noci. I to je pomíjivost. (Kaz 2,23)

Po celodenním shonu, lopotě a všemožné bolesti konečně přichází noc, kdy si člověk může odpočinout, ale kdo se namáhá jenom pro vidinu, která spočívá v tomto světě, nebude moci ani v noci usnout. Jeho srdce mu to nedovolí. Když se namáhal úspěšně a získal hodně, jeho srdce je plné starostí a obav, co bude s tím, co nashromáždil, když se namáhal neúspěšně, jeho srdce je neklidné a spánek od něj prchá. Ale kdo přichází k Ježíši, který zve všechny, kdo jsou obtíženi a usilovně se namáhají a přijme od Pána odpočinutí, ten už se nemusí starat ani kvůli hojnosti ani kvůli nedostatku – jeho srdce našlo bohatství, pokoj a odpočinutí v Kristu, proto nyní pokojně uléhá a pokojně spí (Ž 4,9). 

Všechny jeho dny jsou samá bolest a jeho lopota je plná hoře; jeho srdce mu nedá spát ani v noci. I to je pomíjivost. (Kaz 2,23)

Když byl Jákob před faraonem, vyznal, že léta jeho života byla nečetná a zlá. A pravdou je, že celý život člověka je naplněný mnohou bolestí a trápením. Netýká se to jenom stáří, ale celého lidského života, ať je dlouhý nebo krátký, ať je teprve na začátku nebo na samotném konci (a kdo, kromě Boha může říci, za jak dlouho ten konec přijde). Je tolik nejrůznějších zármutků, která souží každého člověka, a s každou námahou, dokonce i s tou nejradostnější, je spojeno také mnoho slz. To je úděl člověka po pádu, úděl vzbouřence proti Bohu. Jen v Bohu může najít lidská duše pokoj, jen v něm může odpočinout od vší své lopoty a dosáhnout už v tomto světě – ale nikoliv bezbolestně – pokoje. 

Vždyť co má člověk z veškerého svého pachtění, z honičky za žádostmi svého srdce, z toho, jak se pod sluncem pachtí? (Kaz 2,22)

Co člověku zůstane po tom všem pachtění a námaze, kterou v tomto světě musí vynaložit, aby alespoň trochu uspokojil své potřeby a touhy? Šalomoun se tady vrací na samotný začátek, k pádu člověku a k prokletí, které přišlo kvůli vzpouře proti Bohu – „v potu tváře budeš dobývat svůj chléb, země ti vydá jen trní a hloží a budeš jíst v trápení“ (Gn 3,17–19). Co z toho člověk má? Je to marnost nad marnost, která směřuje k jednomu jedinému – totiž k tomu, že jednoho dne člověk opustí tento svět se vší jeho lopotou. Může ale dojít odpočinutí od své námahy? Pouze tehdy, když poslechne slova Pána Ježíše Krista, přijde k němu a přijme od něj odpočinutí a jeho jho, které netlačí (Mt 11,28–30). 

Některý člověk se pachtí moudře, dovedně a prospěšně, ale musí svůj podíl předat člověku, který se s tím nepachtil. Také to je pomíjivost a prašpatná věc. (Kaz 2,21)

Kdo nerozsévá, nemá sklízet, kdo nechce pracovat, nemá jíst, kdo se nepachtí, neměl by získat výsledek usilovné námahy jiného. Je to prachšpatná věc, když se to děje. Přesto život takto plyne a právě toto je to jeden z důkazů marnosti života bez Boha. Je to pomíjivost, protože člověk na okamžik rozkvete jako polní kvítí, a potom náhle uvadá a usychá a nakonec odchází, mizí jako pára nad hrncem. Ale na Božím poli jeden zasévá, jiný zalévá, a další bude sklízet to, čemu Bůh dal vzrůst – a nikdo nepřijde o užitek ze svého díla. Pán Ježíš zaslibuje hojnou odměnu každému svému učedníkovi, který věrně spravuje to, co mu Pán svěřil a k Pánově slávě staví svůj život na milosti, kterou ho Bůh v hojnosti zahrnul.

Některý člověk se pachtí moudře, dovedně a prospěšně, ale musí svůj podíl předat člověku, který se s tím nepachtil. Také to je pomíjivost a prašpatná věc. (Kaz 2,21)

Každý člověk bude jednoho dne oblečen do rubáše, ať se mu líbí, či nikoliv, a žádný rubáš nemá kapsy, aby si někdo mohl vzít svůj podíl s sebou. I kdyby byl člověk sebemoudřejší a vytvořil velkolepá díla jako Šalomoun, vysázel zahrady, vinice, založil rybníky i háje, musí jednoho dne toto všechno opustit a zanechat to jiným. Zanechá to člověku, který se s tím nepachtil, který nad tím nemusel ani vynaložit takové úsilí, jako onen první. Všichni staví na tom, co vybudovali ti, kdo zde byli před nimi. S pohledem upřeným k Božímu království a ke Kristu, který sedí po pravici Otce, máme být těmi, kteří zanechají budoucím pokolením to nejlepší, jak v tom tělesném, tak v tom duchovním slova smyslu. 

Některý člověk se pachtí moudře, dovedně a prospěšně, ale musí svůj podíl předat člověku, který se s tím nepachtil. Také to je pomíjivost a prašpatná věc. (Kaz 2,21)

Některé lidi Bůh zahrnuje svou milostí, zručností, požehnáním a moudrostí, takže se dílo jejich rukou mimořádně daří. Je radost setkat se s takovým člověkem, protože na něm spočívá Boží milosrdenství. Sám Šalomoun na jiném místě říká, že muž, který je zběhlý ve svém díle, bude stávat před králi, nikoliv před bezvýznamnými (Př 22,29). I když se takový člověk musí stále lopotit a klopotně pachtit, přece jen může vidět ovoce své práce a své námahy, může se radovat z toho, že není v tomto světě neužitečný, ale může sloužit druhým lidem a je pro ně požehnáním. Kéž nás Pán zahrnuje svou milostí, abychom nebyli v tomto světě bez ovoce, které je k jeho slávě, k užitku lidí a především k jejich i našemu vlastnímu spasení.

Odvrátil jsem se od toho se srdcem plným zoufalství nad vším svým klopotným pachtěním pod sluncem. (Kaz 2,20)

Marnost klopotného pachtění dovedla Šalomouna k zoufalství. Snažil se vyzkoušet všechno v tomto světě, co přináší nějaký užitek a radost lidskému srdci, ale když nad tím přemýšlel hlouběji, bylo jeho srdce naplněné beznadějí. Pokud svůj pohled zaměříme jenom do tohoto světa, dojdeme nakonec ke stejnému zklamání. Často očekáváme velké věci, aby se nakonec ukázalo, že naše námaha byla zbytečná. Proto si musíme neustále vybírat to, oč přijít nemůžeme, tedy vztah s Pánem Ježíšem Kristem. A když potom Pána vezmeme do svého pachtění v tomto světě, on ho promění ve skutky spravedlnosti, které přinesou užitek nejenom tady, ale i pro věčnost. Ale bez hledání jeho tváře a jeho království se to neobejde. 

Kdo ví, bude-li moudrý nebo pomatený, přesto se však zmocní všeho, čeho jsem se při své moudrosti pod sluncem klopotně dopachtil. Také to je pomíjivost. (Kaz 2,19)

Dobrý zanechá dědictví vnukům, ale ani u nich není jisté, zda budou moudří či pošetilí. Přesto je jisté, že se zmocní všeho, k čemu se člověk ve své moudrosti klopotně dopachtil. A pokud to nebudou vnuci, bude to někdo jiný, u něhož je ještě méně jisté, že bude moudrý. To je koloběh života i lidského namáhání, který Šalomoun sleduje i sám zakouší a všímá si jeho marnosti a pomíjivosti. Do hrobu si člověk nic s sebou nevezme (a i kdyby si vzal, bude mu to k ničemu), takže všeho, co člověk vlastníma rukama vytěžil, se zmocní někdo jiný. Proto je třeba si skrze víru v Pána Ježíše Krista ukládat poklady v nebesích, kde je rez neničí a mol nežere, kde přinášejí věčné užitky.